A vítěze přejede blondýna…
Fejeton o jednom závodu.
Napsal mně jeden známý, že s jakýmikoli organizacemi plácajícími něco o míru nadobro skončil: „Věnoval jsem těm aktivitám rok času a úsilí, efekt bohužel nicotný. Kudy kudy cestička přesně nevím. Snad jen přimět alespoň část spoluobčanů k tomu, aby se v zájmu sebeobrany spojili k nějaké praktické aktivitě.“
Což je docela dobrý nákop, nemyslíte? Spojit lidi s převážně pacifistickým myšlením v hnutí třeba s názvem Proti všem? Baťůžkáře, kterým ještě neoschly kůrky mozkové, nezkornatěla konta? A cvičit. Když mají vojska NATO a Ruské federace za tento půlrok už přes třicet cvičení, jak nás zničit, proč bychom se my, příležitostní pacifisté, nemohli scházet a cvičit se – třeba v mírumilovných diskusích? Vždyť v nich všichni tak tápem. Vždyť logika, všimněte si, v nich tak často trpí, a naše soudy jsou často tak ozbrojené…
A říkat si při těch cvičeních třeba, že nesnášet Rusáky je rasismus, a milovat Poláky nonsens. Vždyť můžeme nesnášet jen některé občany Ruské federace a milovat jen některé občany Rzeczipospolite polske. Například. Neříkejte přece, že vy milujete i polské zloděje, vrahy a prostitutky… Čili učit se používat slov některý, někteří, některé…
Já například velice nesnáším některé průzkumy veřejného mínění, které sledují, jak máme rádi Rusy, Poláky, Slováky… K čemu? Aby nás rozdělovaly, aby nás někteří stále rozdělovali? Aby pořád bobtnaly státy coby pěstírny nacionalismu? A bohatli zbrojaři, národů ač jsme různých?
Přiznám se, že si v duši stále ohřívám polívku o nějakém tom víceméně pacifistickém hnutí: scházet se, debatovat, mít svoje noviny… Přes všechna proti: že všichni se musíme nějak živit – a ať už jsme jakkoli „mírem praštění“, z našich daní platíme nejen nemocnice, učitelstvo, ale i ta neustále cvičící vojska; navíc takové hnutí by nikdy nebylo výtahem k moci, čili se by se nikdo z ambiciózních, a tedy bohatých, do něj nehrnul; a alespoň na ty noviny by nějaké peníze potřeba byly… Takže se párkrát sejdeme, pobratříme, posestříme, opijem, vyměníme čísla mobilů – a vystydnem? Jak ti japonští čtyřicetiletí panicové, kteří tvrdí, že existuje-li na světě tolik zábavy, proč by se měli zdržovat láskou nebo dokonce, brr, sexem?
Navíc struktura společnosti je stále stejná. Už od mateřské školy. Jeden chlapeček v pískovišti stavění hradu velí, většina mu dodává materiál a nezbedové jim tu práci ničí. Nedejbože přímo na ten hrad čurají…
Avšak nejhorší asi je, neodvážit se, nepokusit se, já pořád o té polívce, vzdát to předem. Ale jak, když jsme všichni individualisté a slovo mír, pakliže se moc omílá, v hubě tak roste.
Čili by se v takovém hnutí asi o míru ani mluvit moc nemělo?…
Čili je docela možné, že moji sousedé v obci H. dělají pro mír víc než strůjci dohody s Iránem o jeho jádru – ostatně, jak dlouho chce šest po zuby jadernými zbraněmi ozbrojených mocností plus jiná významná na dostřel od Iránu, která má prý těch jaderných hlavic devadesát pět, držet Iránu přeneseně ústa v louži? (omlouvám se za odbočku) –, protože už přes dvacet let stavějí každým rokem 30. dubna na našem konci máj.
Letos jsem jim, abych si to užil, ani moc nepomáhal. Protože jsem se chtěl dívat na to, co mít takový talent jak Čumpelík, bych docela rád „hodil“ na plátno: po třech chlapech u každé ze čtyř stojek ji, tu májku, vzpírali směrem k muži zakleknutému u díry, když ten nejzkušenější navigoval. Letos měli kmen od loňska, ten čerstvý se studenou mízou, jak jsme ho tehdy zbavovali kůry, voněl líp. Ale i tak bylo veselo.
A když se zvesela staví, tak se s veselou i kácí. Pokud se nenajde nějaký soutěživý typ, který to udělá v některé z temných nocí před jednatřicátým květnem za vás. Jako letos na našem konci.
Stěžoval si mi „stavěč“: „Dyť my to děláme kvúli temu, abyzme sa zešli, a trochu si aji vypili, co si budem namlúvat, a aji kvúli děckom, my nesútěžíme s mladíkama o galánky, na to my už v našem věku nésme, protože, jak sa říká, my máme už radši neco z múky než baby, ale děcka sa na to těšily, a teď už je to skotěné a já su z teho otrávený.“ A šel do salaše – na našem konci stojí u té májkové louky vysoká, co na tom, že ve střeše už trochu děravá salaš – čepovat pivo, když jeho žena tam pod sopouchem ve velikém kotli ohřívala pro sousedy držkovku. Úžasnou držkovou polívku. Navíc se ještě spustil prudký lijavec, takže on „mosel ten kotel přikryt poklú, aby nezřidla – a návštěva skorem žádná,“ brblal. Vypadalo to na ručník.
Ale protože ten liják byl prudký jak ejakulatio praecox (sic!), a hned se rozjasnilo, přišla pak lidí spousta, i děcek. Přímo dětský výsadek to byl. A děti vůbec nepotřebovaly naše podpůrné prostředky: pivo, držkovku, cigarety. A vůbec jim nevadilo, že májka leží. Skákaly po ní, běhaly, kdo nespadl, byl king. A když je to omrzelo, zaběhly do lesa k potoku, protože tam se po dešti vždycky vyrojí hafo hlemýžďů. Přišel jsem s propiskou bohužel pozdě – uprostřed závodu; už si je nemohly očíslovat, nebo jména jim na kokpity napsat.
Někteří hlemýždi věrní své orientaci se měli rádi už z kraje cesty. A někteří, a byla jich kupodivu většina, si to slinili přes tu silničku směrem, kde cítili vlhko potoka, jenom to fičelo. Nejrychlejší byl ten Magdin – hnědě bílo pruhovaný. Ten byl už vprostřed té slepé cesty, po které jede auto jednou za uherský rok. Dva další hlemýždi toho Magdina už už doháněli, už mu dýchali na budku, když ze zátočiny v lukách vyjelo červené auto. Postavil jsem se mu pupkem, ruku takřka na předním blatníku, volám: Zpomal a doprava!!! Nic. Auto přidalo, tolik děcek kolem mne, a křap, křap, křap. Nejvíc to odnesl ten Magdin. Sliz se strouhankou jakýsi. Některým dětem stouply slzy do očí. Ale tak to přece nemůžeme nechat, povídám. Musíme ty hlemýždě, co „měli na pódium“, z té silnice aspoň odklidit, pochovat je. Většina dětí nechtěla mít se mnou nic společného, ale Magda řekla (zavelela?), že ona chce studovat na zvěrolékařku, vzala veliký list, nabrala tu svoji hromádku neštěstí a odnesla ji do trávy. Exempla trahunt. Některé děti se přidaly. Za chvíli byl asfalt čistý.
A Mikuláš, chlapec už vytáhlejší, mi náhle šeptá do ucha: „Co chcete, pane, po blondýně?“ Nechápal jsem. „Vždyť to auto přece řídila blondýna!“ Nevšiml jsem si. Koneckonců záleží na tom, jakou barvu vlasů má lump?