Pohled na prase
Sezóna zabíjaček skončila a nastal předvelikonoční půst. Ale básník se může vzepřít omezením času a prostoru, zvláště je-li to někdejší britský poeta laureatus Ted Hughes (1930–1998).
Prase leželo mrtvé na trakaři.
Vážilo prý jako tři dospělí.
Zavřené oči, růžovobílé řasy.
Nožičky trčely kolmo ven.
Ta váha, ta hustá růžová masa
ve smrti nevypadala mrtvá.
Méně než neživá, daleko míň.
Bylo to jako pytel pšenice.
Rýpal jsem do něho bez výčitek.
Člověk si vyčítá urážku mrtvých,
když chodí po hrobech. Nezdálo se však,
že by tohle prase mohlo vznést obvinění.
Bylo až moc mrtvé, aby mohlo budit lítost.
Myslet na jeho život, chlívek, tvrz
pozemské rozkoše, jíž také byl,
zdálo se falešné a pochybené.
Až moc smrtelný fakt. Ta váha
mě skličovala – jak ho ponesou?
A než ho rozdranžírují!
Rána v krku byla hrozná, ale nedojímala.
Jednou jsem na jarmarku s rámusem
běhal a chytal kluzké podsvinče,
rychlejší a mrštnější nežli kočka.
Kvičelo, jako když se trhá plech.
Prase musí mít horkou krev, pálí jako pec.
Když kousne, je to horší nežli kůň –
urafne hladce celý půlměsíc.
Sežere popel, scíplou kočku.
Takové pocty a projevy obdivu,
s těmi už bylo dávno hotovo.
Dlouho jsem okouněl. Chystali se ho pařit,
pařit a drhnout jako práh.
Přeložil Stanislav Mareš. Světová literatura XI/1966