Co na nás Hana ví
O jednom literárním hitu, a hlavně o jeho čtenářích.
Jen málo českých knih z poslední doby vzbudilo tak rozporuplné reakce jako Hana Aleny Mornštajnové: téměř jednohlasné nadšení čtenářské veřejnosti a znechucení recenzentů, hovořících o povrchním kýči, parazitujícím na tématu holocaustu (viz třeba zde). A jako protiúder pochopitelně přišlo osočování těchto hlasů ze závisti vůči autorce bestselleru nebo z nedostatku soucitu s oběťmi války. A zazněly také argumenty o potřebnosti knihy v současné společenské situaci, kdy se znovu začíná veřejně hlásat, že svět by byl daleko lepším místem, kdyby z něj některé etnické či náboženské skupiny zmizely.
Stalo se v poslední době až módou lamentovat nad tím, jak fatálně je dnes česká (potažmo evropská) společnost rozdělena kvůli politice. Zdá se ale, že obdobné příkopy, způsobené neochotou komunikovat a porozumět, jsou mezi námi i v otázkách estetických. A možná Mornštajnová také doplatila na určité zmatení pojmů, kdy se programově přestalo rozlišovat mezi vysokou literaturou a čtivem, takže chybějí kritéria k hodnocení obojího.
Také mi je protivná ta kunderovská „druhá slza“, která se řine ze všech těch nadšených internetových ohlasů, až by měl člověk dojem, že se jejich autoři o existenci koncentračních táborů dozvěděli až díky této knize. Bylo by jistě možné s intelektuální štítivostí vypočítávat, v čem je Mornštajnové kniha nepůvodní a podbízivá. Nemůžeme však popřít, že v české společnosti, která je zpravidla vůči kulturním podnětům intaktní, dokázala vzbudit značné emoce. Předchozí romány Aleny Mornštajnové, Slepá mapa a Hotýlek, byly originálnější a vypravěčsky přesvědčivější, zaznamenaly však znatelně menší ohlas. Co za tím bude – známější jméno, lepší reklama, chytlavější téma?
Autorka popisuje osudy jedné židovské rodiny od třicátých do šedesátých let minulého století, takže o dramatické zvraty není nouze – ale to všechno už asi víte. Již obálka knihy s lákavým žloutkovým věnečkem (cukrárny hrají v ději fatální roli) poukazuje na maloměšťácké prostředí, pod jehož okázalou spořádaností se skrývají otřesné lidské tragédie. Autorka jako by ve svých hrdinkách zpochybňovala celý racionalismus dvacátého století – rodina Helerova programově staví na práci a vzdělání, snaží se splynout s okolím, zřekne se židovské víry, ale přesto ji dějinné události semelou. Člověk je v této knize jen pasivní hříčkou osudových náhod, jakákoli snaha uchopit život do vlastních rukou způsobuje jen další katastrofy. Autorčina skepse se týká rovněž literatury, jako když píše o Vojně a míru: „Z knihovničky v pokoji, o který se dělila s Rosou, vytáhla Tolstého tlustou knihu, z níž se lidstvo stejně nepoučilo, protože ti lidé, kteří čtou klasiky, jsou dost chytří, aby chápali nesmyslnost války i bez líčení jejích krutostí, a ti, kdo by se poučit potřebovali, po žádné z moudrých knih nikdy nesáhnou.“
Ke srovnání se nabízí Sophiina volba Williama Styrona: jako důkaz, že člověk nemusí projít koncentračním táborem, aby o něm dokázal napsat skvělou knihu, ale i pro společný motiv osudového rozhodnutí, které nabízí pouze špatné alternativy. Ovšem Styron zvládá více vrstev naráz, dokáže vyklenout oblouk od rozmarného příběhu začínajícího spisovatele a jeho výstředních sousedů k hrůze organizovaného hromadného vraždění; závažné téma mu nebrání v humoru a radostné živočišnosti – asi nejsem jediný, kde se k Sophiině volbě dostal v pubertě skrze erotické pasáže, jejichž otevřenost byla v té době u nás nevídaná. Naproti tomu Mornštajnová jede stále na stejný rychlostní stupeň, s těžkopádnou didaktičností. (Samozřejmě, každý nemůže být geniální jako Styron. Ale hlavní je, že Styron nás v každé třetí větě nepřesvědčuje, jak moudrou a pravdivou knihu to právě čteme. Počká prostě, až na to přijdeme sami.)
Přirovnání k červené knihovně samozřejmě Mornštajnové křivdí, její kniha není líbivá. Nejde jen o množství drastických výjevů, autorka dokáže otevřeně promluvit o věcech, které náš národ nijak nešlechtí, když popisuje reakci meziříčských obyvatel na transporty: „Lidem bylo nepříjemné být svědkem pokořování známých, s nimiž dlouhá léta bydleli v jedné ulici, pracovali ve stejné fabrice a v jejichž obchodech ještě nedávno nakupovali. Teď nebylo dovoleno Židy ani pozdravit, natož se s nimi zastavit na pár slov. Možná byli rádi, že odcházíme, uleví se jim. Nebudou se nám už muset vyhýbat, klopit oči k chodníku a předstírat, že nás nevidí. Ale hlavně, hlavně se zbaví připomínky toho, co může potkat i je. Strachu, že jednoho dne přijdou na řadu i oni.“ Ale i z této krátké ukázky může být patrné určité úskalí knihy – až příliš mnoho dovysvětlování a vynášení soudů tam, kde by možná stačilo jen naznačit. Mornštajnová zručně pracuje se střídáním časových rovin a vypravěčských perspektiv, příběh má bezesporu spád a dokáže čtenáře vtáhnout, přestože se v něm příliš překvapení nestane, postavy se většinou chovají podle toho, jak jim autorka rozdala karty – nebo je to právě proto, že čtenář nemusí nad ničím příliš přemýšlet a vše dostane předžvýkáno? Přes všechno zaujetí nás ale může při četbě leccos zarazit – například se moc nechce věřit, že by obyvatelé valašského maloměsta hovořili neustále tak úzkostlivě spisovným jazykem. Nejde mi samozřejmě o to, posunout příběh k nějakému folklórnímu ornamentu, ale ta programová bezpříznakovost vyvolává dojem jakéhosi chladu, jakkoli se v románu neustále pracuje s emocemi. Chybí zkrátka víc, a hlavně přesvědčivějších, zlidšťujících detailů, aby postavy nepůsobily tak modelově. Kniha až příliš připomíná sešit vzorné školačky, pečlivě zapisující přednášenou látku (v této souvislosti je poněkud kuriózní, že knižní postava Gustava je vyloučena ze školy právě kvůli snaze polemizovat s učitelem dějepisu).
Jak ostatně pravil můj oblíbený Georg Christoph Lichtenberg, vyřezávaní svatí toho na světě zmohli víc než živí. Midcult typu Hany zjevně dokáže současného čtenáře zasáhnout, zatímco knihami, které píší literární vědci pro literární vědce, jsou už unaveni i sami autoři. Z kateder se často vyhlašoval za progresivní mnohý experiment, který se ukázal být slepou uličkou; soudilo se, že s rostoucím vzděláním publika automaticky poroste také schopnost ocenit nekonvenční umění, ale vývoj posledního čtvrtstoletí svědčí jasně o opaku. Jako by se z české společnosti vytratila schopnost vnímat náznaky, nuance, dvojsmysl, ambivalenci. Co je příčinou? Stále pokleslejší jazyk politiků, novinářů a reklamních agentur? Školský systém, který mládež hodnotí výhradně podle schopnosti správně vyplnit testy? Hektický životní styl, v němž se čtení a přemýšlení považuje za plýtvání časem? Buď jak buď, chce-li dnes spisovatel čtenářům něco sdělit, musí k tomu volit způsob, který je nebude příliš zatěžovat.
Dovolím si tedy závěrem nabídnout možné vysvětlení, proč právě tato kniha měla takový úspěch. S Hanou a jejími příbuznými se středostavovský čtenář může v mnohém ztotožnit (i díky tomu, že autorka dost šetří dobovými reáliemi či výraznější psychologickou charakteristikou). Je možno si představit, že za určité geopolitické konstelace by mohl kohokoliv z nás potkat jejich osud: proměna vážených občanů v lidi druhé kategorie, a nakonec v otroky, kteří mají právo pouze udřít se k smrti. Konformita ani prosperita nakonec nemusejí být univerzálně úspěšnou životní strategií. Určitý soft-existencialismus Hany tudíž jako by rezonoval s pocity mnoha Čechů, kteří pomalu začínají chápat, že souvislost mezi snahou a úspěchem není zdaleka tak přímočará, jak jim bylo třicet let namlouváno. Pokud studenti (právě oni napsali většinu těch blogových zápisků o životním čtenářském zážitku) začnou o těchto otázkách více přemýšlet, pak tato kniha, přes všechny námitky, které proti ní můžeme mít, nakonec splnila svůj účel.
Alena Mornštajnová: Hana. Host, Brno, 2017