Šabatova metoda

Jaroslav Šabata hrál vždy vysokou hru − s otevřeným hledím a se všemi riziky, která to přináší.

Petr Pithart napsal ve vzpomínce na Jaroslava Šabatu (LN, 15. června 2012): „Přitahovalo ho každé názorové míjení, které pokládal za zbytečné, dokonce tragické nedorozumění. Trpěl, když se lidé míjeli třeba jen proto, že nenašli ta správná slova. Že si nedokázali naslouchat. Proto se vrhal po hlavě do česko-slovenských, česko-německých (sudetoněmeckých) sporů, aby pomáhal nalézat schůdná, smírná, překlenující řešení.“ − Tento postřeh odhaluje pouze polovinu Šabatovy motivace k „vrhání se po hlavě“, povahou bytostného hybatele a prostředníka. Druhou polovinu tvoří problémy, jež niterně prožíval a na něž se vázaly vize, ideje, horizonty, které před sebou viděl jako světlo, které pozdvihne znesvářené nebo se vzájemně nechápající strany a vyvede je na společnou cestu s tvářemi obrácenými do budoucnosti. Společným jmenovatelem jedné skupiny problémů byla střední Evropa, pro Jaroslava Šabatu specifický a svébytný prostor, v němž vedle sebe žijí rozdílné národy, jejichž šance pro budoucnost je v nalezení vzájemného respektu a součinnosti, aby mohly hrát relevantní politickou roli v  Evropě. Podobně vnímal i póly politické − například dnes zdánlivě odlišné křesťanskou a sociální demokracii, v jejichž budoucí alianci viděl jeden z velkých politických úkolů. A to nejen v prostředí tuzemském, ale i v zahraničí. Byl to pro něj úkol v duchu nové humanity, jež prosvítí jednadvacáté století. Po století fyzických bojů přijde století bojů duchovních.

Jaroslav Šabata žil doslova a do písmene idejemi. Pro něj slova a myšlenky byly jednak výpovědí o aktuálním stavu ducha (proto jako pečlivý diagnostik zkoumal každodenně novinové komentáře, tyto bezprostřední výrony intelektu ve střetu s realitou), ale byly také katalyzátorem duchovního dění. Na konci onoho dění bylo sice neostré, temné neznámo, které někoho může ochromovat, ale pro člověka víry je výzvou k prosvětlení, k  neúnavnému formulování stanovisek a principů, jež nakonec vykolíkují lepší, sociálně spravedlivý svět pro všechny. Jeho středem a mírou bude nikoli nějaký abstraktní Bůh, ale archetyp Člověka − Ježíš. Jaroslav Šabata byl pro mne muž víry, jakkoli se nehlásil k žádné konfesi a říkával s nadsázkou, že je zvláštním druhem volnověrce.

Politično jako všudypřítomný prostor

Slova a myšlenky byly tedy pro Jaroslava Šabatu esenciálními komponentami v reakcích života. Přiznám se, že jsem si občas myslel, že v této věci přehání a zanedbává další reagencie, které mohou „hýbat“ duchem v jeho celosti (například umění či náboženství). Stejně tak jsem byl nedůvěřivý vůči jeho pojetí prostoru ducha, skrytému za pojmem „politično“. Politický význam pro něj představoval nejvyšší smysluplný rezultát všeho předchozího dění. Možná se to zdá přehnané, ale na druhou stranu zas naše nechuť k politické dimenzi života společnosti nám uzavírá oči před realitou, že každý čin, každé gesto, byť zdánlivě výsostně umělecké, má svůj politický rozměr. Byť v prvním plánu nezamýšlený.

Pro Jaroslava Šabatu byly dějiny velkým příběhem s univerzalistickou perspektivou (absolutním smyslem). Ty dějiny je však třeba tvrdě odpracovat, aby se překlenuly zdánlivě nepřeklenutelné rozdílnosti mezi dějinnými aktéry. V onom překlenování (nikoli fyzickém sjednocování či nivelizaci, normalizaci a tak dále), jež je lépe označit jako integraci, cítil svůj bytostný úkol aktéra dějin − přinejmenším od doby, kdy se odpoutal od vleku dogmatické komunistické revoluce. Světlo, za nímž šel, mu umožňovalo říkat bez váhání věci, jichž se jeho okolí neodvažovalo. Vzpomínám, jak mi historik Josef Válka, jeden z Šabatových souputníků mezi reformními komunisty, vyprávěl tuto příhodu (a jsem rád, že ji stvrdil i v textu Nepohodlný pro každý režim v Právu ze dne 21. června 2012): Kdysi v šedesátých letech jsem Šabatovi položil otázku: A co bude, Jaroslave, když se zruší vedoucí role strany? Odpověděl bez váhání: Volby. − Nekomunisté se jistě usmívají, ale v prostředí tehdejší komunistické strany to bylo vpravdě šokující. Válka pokračuje: Téměř všechny jeho strategické předpovědi se splnily. Byl jako šachista, který vidí několik tahů dopředu, má však potíže s prvním taktickým krokem, což se pak projevilo v Listopadu v Brně. − Ale to už je jiná historie.

Metoda otevírání budoucnosti

Nadepsal jsem tento komentář Šabatova metoda. Vracím se tedy ke způsobu, jak Jaroslav Šabata rozhýbával ducha k dějinnému pohybu směrem ke svým univerzalistickým vizím. Věren své psychologické erudici, ukované nikoli profesionální praxí, ale především reálným životem, zvolil si za hlavní instrument konflikt. „V konfliktu odhalíš pravou podstatu věcí,“ říkával mi. Byl jsem nedůvěřivý, protože konflikt mám spojený mimo jiné s bojem, útokem, provokací a mé povaze neodpovídá. Konfliktní lidé jsou pro mne lidé problematičtí. Jaroslav chápal ovšem konflikt jinak, zcela vědomě. On sám konfliktní nebyl. Konflikt byl pro něj hozený míč či bully: „A teď se ukaž ty na druhé straně! A pak se zas ukážu já.“ Nebyla to však neurotická záliba v nekonečných polemikách, ale touha získat jasně a zřetelně formulovaná stanoviska, v nichž jsou obě strany donuceny přemýšlet, posouvat se, krotit či transformovat svoje hluboké afekty, anebo je přímo vyjádřit (i to byl pro Jaroslava výsledek, který o něčem vypovídal). „Když jdeš do konfliktu, nesmíš se dívat na soupeře, bát se, že tě zasáhne, ale nad něj − tvůj horizont musí být výš.“ − Tak se choval v roce 1968, kdy veřejně kritizoval Dubčekovo vedení, že podepsalo moskevský protokol o „přijetí bratrské pomoci“. Intervence pro něj nebyla argumentem proti, jemu šlo o étos dané chvíle a o to, že jsme před dějinami prohráli symbolický spor.

Přestože se mu z několika lidí v politice dělalo nevolno, nepamatuju si, že by chtěl někomu ublížit či jej zničit. Jemu šlo o duchovní princip. O katarzi, byť bolestnou, která však posouvá ducha a osvobozuje jej. Bojoval či polemizoval více či méně ohnivě, ale vždy neagresivně a slušně. Nikdy druhou stranu neponižoval osobními výpady či znevažujícími metaforami, jak to mnozí polemici dělávají, myslíce si, že tak dodají účinku svým tezím. Jaroslav byl rytíř. Věděl, že v zápalu boje člověk může ujet k emotivní podpásovce, a snažil se, aby se mu to stávalo co nejméně.

Občas házel bully provokativní, když vnímal, že situace je hodně zatuhlá. A to na fórech, která úmyslně za tímto účelem − a se značným osobním rizikem − pomáhal budovat. Na každoroční česko-německou konferenci Dialog uprostřed Evropy se vždy pečlivě připravoval jako diskutér, ale sledoval i dlouhodobější cíle: například dopracovat se k česko-německé deklaraci a spolupráci, jež by stály na vyšších principech, které nepřipustí zatížení mezistátních vztahů dílčími problémy z minulosti. Pamatuju si, jak mi s velkou úlevou říkal v roce 2010, kdy se debatovalo o perspektivách křesťansky orientovaných stran v evropském kontextu: „Je to po těch letech poprvé, co jsme se bavili o věcech, které nás spojují a které je potřeba řešit na evropské úrovni, a nic si jako Češi a Němci nevyčítali.“ − Když mluvil na téže konferenci v roce 2011 o Německu jako evropském hegemonovi, který by si svou dějinnou roli měl plně uvědomit a být hegemonem vlídným, dostalo se mu od německých kolegů nevlídné odpovědi, že oni přece žádným hegemonem nejsou… A na druhou stranu jeho poznámka, že by se sudetoněmecký sraz mohl konat i v Brně, pobouřila české kruhy. Myslím, že ani jedna strana nepochopila, oč mu šlo. Ale vím, že on to musel říct a dobře věděl proč. To bully hodil oběma stranám stejným dílem. Protože ani jedné si nepovažoval méně při pohledu do budoucnosti.

Jaroslav Šabata hrál vždy vysokou hru „s otevřeným hledím“, jak říkával, ale také se všemi riziky, která to přináší. Včetně nepochopení.