Adam Borzič
ŠTÍHLÉ SUMO
Všechna tahle hadí stěhování!
Krkolomné obyčeje,
náhle převrácené naznak,
ještě kostrbatější,
víc zkrabatělé,
ranní mléko
kysne v husté díži slunce,
srpen konečně
vytře prezidentovi oči
a ta jeho asiatská očka
získají konečně jadrně-jaderný lesk.
Má posedlost proměnami -
a hrůza z betonových obměn
(děs, že se uškvaříme
na horké placce,
děs z much na lebce renesance,
Hakime Beyi - máš u mě pivo!).
Z téhle masivní tříště
co povstane?
Noví ještěři?
Noci bez konce
s kyselou aurou Blade Runner
(ach ty černé a lesklé deště,
pomáda nudlí v kameninové misce,
a stroje v potrhaných krajkách)?
Cukrářská obloha dneška
brání mi užít kleště
přes dravčí naladění
sveřepého masa.
Dojím okamžik
tlustými nárazy štíhlých těl.
Apokalypsa
vzrušuje i méně vzrušivé hlavy.
Proto se musím projít
po sálajících vidinách,
a byť mám v povaze nadnášení,
je třeba zanechat hmatatelný otisk
na kybernetické sítnici času.
V bílých sálech odpočívají pumy.
Soudím tedy, podle nicoty v hlavě,
že nic se nemůže rovnat všemu
bez srdeční trhliny
a to mě naplňuje šeptem.
Prázdná slova,
prázdné dojmy,
lepkavé lehko,
UV kouzla,
kozlí chechot,
šimrání v čtvrté noze.
A mraky v televizi
planou…
Occupy v másle rána budí se.
Bledá televizní pohoří vysílají
zmatečné signály
dálným hvězdám v dálném lůně tmy!
A nad náhle ozářenou kupolí světa
vyšlehnou k obloze cigarety
s vůní města, které pije
ze sedliny babylonského zmatení.
Abych nezapomněl,
kardinála v korzetu
píchá v trezoru ocelový čert,
pobožné důchodkyně zatím
loví v popelnici
tetřevy včerejší večeře
a Romákům plavou ve sklepích
nefalšovaně bílé sračky
Uf!
Jsem mystik.
Koktáním jsem se probojoval do ringu
čirého Nic.
Věštím jiné proměny
a byť zatím vidím jen zadní partie
Božího řešení,
chvějí se už v mém žaludku stély & magnetky,
oscilují,
až se mi krev hrne do ulic
a nutí mě praktikovat
tohle štíhlé sumo.
NA VÝBĚR
Co chceš zaznamenat?
Zeptal se mě Mechanicky
Poeticky
Jako když se z počítače
Stane psací stroj
A oko náhle zvlhne
Květiny?
Nahá těla?
Rozhořčené Španěly & Řeky?
Smutné dobré Nory?
Politické masakry?
Muší příběhy z dovolené?
Velké astrální výlety?
Touhy?
Obavy?
Odvahy?
Klesl jsem do příboje
Zmožen tolika možnostmi
EKONOMIKA
Agátě a Michaelovi Hauserovým
Když slyším větu:
Na kapitálových trzích zavládla nejistota
Rozbouří se ve mně černý ovál moře,
Miliardy blikajících skořápek,
Svítící skarabeové
Nabroušení v džunkách.
ZKROCENÝ TRANS
Mám chuť sevřít růžovou rtěnku
a obtáhnout rty,
pak do sebe kopnout panáka,
nazout si lodičky a vyplout do ulic.
Sbalil bych roztomilého policajta
a vykouřil mu ho v podchodu.
To vše bych udělala jen za předpokladu,
že noc kolem nás by voněla po bílém rumu,
po štiplavých květech a barokních kostelích,
plných nasládlého kadidla. Žel, žiji v tomto
severském pravičáckém městě,
kde si trans dopřávám jen na koberečku
v poloze tetovaného jaguára.
VE VIETNAMSKÉ VEČERCE
Nechtěl jsi najít poezii,
když jsi jednoho večera vstoupil do vietnamské večerky
s úmyslem koupit si cigarety.
Poezie je anarchistka,
přichází a odchází ve vlastním čase.
Tak přistoupils ke kase a uviděl ženu,
s dítětem na rukách, jak uhranutá visí
na zářivém monitoru, který sálá jakýsi sitkom,
nebo talk-show nebo reality show,
nebo něco na ten způsob v její mateřštině
a její tvář roztává prvním úsměvem
tropického lesa.
NEJSA FAUST
Kdybych byl Faust,
sral bych zdi kolem srdce za hrobových nocí,
lil bych litry zkysaného mlíka po schodech,
a smál bych se - smál
v rukou vraha
vyřezané masce,
v rukavicích z jelení kůže,
v hroším rozmaru,
koulel bych otrávené slunce.
Kdybych byl Faust,
tak by má znalost porodila
stříbrné střechy mrakodrapu,
dvě tlusté nohy v obří louži svítících bankovek
a matematické nekonečno namísto jiskřících jiřin.
Kdybych byl Faust,
pustil bych dalšímu somrákovi ze silové žíly,
sál bych a sál,
až by z banánových bedýnek sálal oheň
a na prášek spálil celou zem.
Kdybych byl Faust,
nemiloval bych Petra Řeháka
jako nemocné dítě na písku,
s očima plnýma moře.
Kdybych byl Faust,
nemiloval bych ani Jakuba Řeháka,
čistě jako zvon,
modře jako směšný protipól
básníka Benna.
Kdybych byl Faust,
nevyčaroval bych pro Darinu,
když hlavu má jako rozpálený plech
a srdce jako krvavý střep,
ani jednu bílou laň.
Kdybych byl Faust,
vykop bych bratra na mráz ven
a pak bych zapálil byt.
Kdybych byl Faust,
nebyl bych dneska v noci sám,
oklátil bych všechny kluky z Letné,
a nejvíc vlasáče z Copy-centra.
Kdybych byl Faust,
nechutnala by mi jablka Petra Krále,
jejichž lesk svítí jako sen.
Kdybych byl Faust,
zastřelil bych všechny dobré básníky
a kraloval bych sám.
Kdybych byl Faust,
vyprd bych se na Moudrost
a z toho pšouku vytvaroval samopal.
Kdybych byl Faust
asi bych se jmenoval Kalousek,
ale co s tím za sto, dvě stě, tři sta let?
Nejsa Faust,
musím se vydat polehounku domů
a až odemknu byt
a shodím svršky
otevřu počítač a zapíšu tuhle báseň.
Adam Borzič (narozen 1978) je básník, esejista a spoluzakladatel skupiny Fantasía. Vydal společnou knihu (spolu s Petrem Řehákem a Kamilem Bouškou) Fantasía (Dauphin 2008) a básnickou sbírku Rozevírání (Dauphin 2011). Básně, eseje a odborné texty publikoval v Tvaru, Deníku Referendum, Křesťanské revui, MF Dnes (Kavárna), Hostu nebo Dingiru. Byl zařazen do antologie Nejlepší české básně 2010. Texty pocházejí z připravované sbírky Počasí v Evropě.