Poezie

Adam Borzič

James Ensor: Příchod Krista do Bruselu


ŠTÍHLÉ SUMO

Všechna tahle hadí stěhování!

Krkolomné obyčeje,

náhle převrácené naznak,

ještě kostrbatější,

víc zkrabatělé,

ranní mléko

kysne v husté díži slunce,

srpen konečně

vytře prezidentovi oči

a ta jeho asiatská očka

získají konečně jadrně-jaderný lesk.

Má posedlost proměnami -

a hrůza z betonových obměn

(děs, že se uškvaříme

na horké placce,

děs z much na lebce renesance,

Hakime Beyi - máš u mě pivo!).

Z téhle masivní tříště

co povstane?

Noví ještěři?

Noci bez konce

s kyselou aurou Blade Runner

(ach ty černé a lesklé deště,

pomáda nudlí v kameninové misce,

a stroje v potrhaných krajkách)?

Cukrářská obloha dneška

brání mi užít kleště

přes dravčí naladění

sveřepého masa.

Dojím okamžik

tlustými nárazy štíhlých těl.

Apokalypsa

vzrušuje i méně vzrušivé hlavy.

Proto se musím projít

po sálajících vidinách,

a byť mám v povaze nadnášení,

je třeba zanechat hmatatelný otisk

na kybernetické sítnici času.

V bílých sálech odpočívají pumy.

Soudím tedy, podle nicoty v hlavě,

že nic se nemůže rovnat všemu

bez srdeční trhliny

a to mě naplňuje šeptem.

Prázdná slova,

prázdné dojmy,

lepkavé lehko,

UV kouzla,

kozlí chechot,

šimrání v čtvrté noze.

A mraky v televizi

planou…

Occupy v másle rána budí se.

Bledá televizní pohoří vysílají

zmatečné signály

dálným hvězdám v dálném lůně tmy!

A nad náhle ozářenou kupolí světa

vyšlehnou k obloze cigarety

s vůní města, které pije

ze sedliny babylonského zmatení.

Abych nezapomněl,

kardinála v korzetu

píchá v trezoru ocelový čert,

pobožné důchodkyně zatím

loví v popelnici

tetřevy včerejší večeře

a Romákům plavou ve sklepích

nefalšovaně bílé sračky

Uf!

Jsem mystik.

Koktáním jsem se probojoval do ringu

čirého Nic.

Věštím jiné proměny

a byť zatím vidím jen zadní partie

Božího řešení,

chvějí se už v mém žaludku stély & magnetky,

oscilují,

až se mi krev hrne do ulic

a nutí mě praktikovat

tohle štíhlé sumo.


NA VÝBĚR

Co chceš zaznamenat?

Zeptal se mě Mechanicky

Poeticky

Jako když se z počítače

Stane psací stroj

A oko náhle zvlhne

Květiny?

Nahá těla?

Rozhořčené Španěly & Řeky?

Smutné dobré Nory?

Politické masakry?

Muší příběhy z dovolené?

Velké astrální výlety?

Touhy?

Obavy?

Odvahy?

Klesl jsem do příboje

Zmožen tolika možnostmi


EKONOMIKA

Agátě a Michaelovi Hauserovým


Když slyším větu:

Na kapitálových trzích zavládla nejistota

Rozbouří se ve mně černý ovál moře,

Miliardy blikajících skořápek,

Svítící skarabeové

Nabroušení v džunkách.


ZKROCENÝ TRANS


Mám chuť sevřít růžovou rtěnku

a obtáhnout rty,

pak do sebe kopnout panáka,

nazout si lodičky a vyplout do ulic.

Sbalil bych roztomilého policajta

a vykouřil mu ho v podchodu.

To vše bych udělala jen za předpokladu,

že noc kolem nás by voněla po bílém rumu,

po štiplavých květech a barokních kostelích,

plných nasládlého kadidla. Žel, žiji v tomto

severském pravičáckém městě,

kde si trans dopřávám jen na koberečku

v poloze tetovaného jaguára.


VE VIETNAMSKÉ VEČERCE


Nechtěl jsi najít poezii,

když jsi jednoho večera vstoupil do vietnamské večerky

s úmyslem koupit si cigarety.

Poezie je anarchistka,

přichází a odchází ve vlastním čase.

Tak přistoupils ke kase a uviděl ženu,

s dítětem na rukách, jak uhranutá visí

na zářivém monitoru, který sálá jakýsi sitkom,

nebo talk-show nebo reality show,

nebo něco na ten způsob v její mateřštině

a její tvář roztává prvním úsměvem

tropického lesa.


NEJSA FAUST


Kdybych byl Faust,

sral bych zdi kolem srdce za hrobových nocí,

lil bych litry zkysaného mlíka po schodech,

a smál bych se - smál

v rukou vraha

vyřezané masce,

v rukavicích z jelení kůže,

v hroším rozmaru,

koulel bych otrávené slunce.

Kdybych byl Faust,

tak by má znalost porodila

stříbrné střechy mrakodrapu,

dvě tlusté nohy v obří louži svítících bankovek

a matematické nekonečno namísto jiskřících jiřin.

Kdybych byl Faust,

pustil bych dalšímu somrákovi ze silové žíly,

sál bych a sál,

až by z banánových bedýnek sálal oheň

a na prášek spálil celou zem.

Kdybych byl Faust,

nemiloval bych Petra Řeháka

jako nemocné dítě na písku,

s očima plnýma moře.

Kdybych byl Faust,

nemiloval bych ani Jakuba Řeháka,

čistě jako zvon,

modře jako směšný protipól

básníka Benna.

Kdybych byl Faust,

nevyčaroval bych pro Darinu,

když hlavu má jako rozpálený plech

a srdce jako krvavý střep,

ani jednu bílou laň.

Kdybych byl Faust,

vykop bych bratra na mráz ven

a pak bych zapálil byt.

Kdybych byl Faust,

nebyl bych dneska v noci sám,

oklátil bych všechny kluky z Letné,

a nejvíc vlasáče z Copy-centra.

Kdybych byl Faust,

nechutnala by mi jablka Petra Krále,

jejichž lesk svítí jako sen.

Kdybych byl Faust,

zastřelil bych všechny dobré básníky

a kraloval bych sám.

Kdybych byl Faust,

vyprd bych se na Moudrost

a z toho pšouku vytvaroval samopal.

Kdybych byl Faust

asi bych se jmenoval Kalousek,

ale co s tím za sto, dvě stě, tři sta let?


Nejsa Faust,

musím se vydat polehounku domů

a až odemknu byt

a shodím svršky

otevřu počítač a zapíšu tuhle báseň.

Adam Borzič (narozen 1978) je básník, esejista a spoluzakladatel skupiny Fantasía. Vydal společnou knihu (spolu s Petrem Řehákem a Kamilem Bouškou) Fantasía (Dauphin 2008) a básnickou sbírku Rozevírání (Dauphin 2011). Básně, eseje a odborné texty publikoval v Tvaru, Deníku Referendum, Křesťanské revui, MF Dnes (Kavárna), Hostu nebo Dingiru. Byl zařazen do antologie Nejlepší české básně 2010. Texty pocházejí z připravované sbírky Počasí v Evropě.