Půl století polemik
Eseje, fejetony, recenze a politické komentáře brněnského spisovatele a disidenta Jana Trefulky (narozen 1929) vydává nakladatelství Atlantis v jediném svazku, který umožňuje ocenit autorovu šíři záběru i povznesenost nad dobovými tanci.
Třetí svazek spisů Jana Trefulky otevírá polemika týkající se veršů Pavla Kohouta, otištěná v Hostu do domu na podzim roku 1954. Autor, čerstvě vyloučený ze strany a zahnaný k lopatě, ve své analýze poukazuje na prázdné, velkohubé fráze, na nichž je tvorba prominentního svazáckého barda založena. Ke Kohoutovi ovšem neodlučně patří rozmáchlá gesta, která se v poezii vyjímají jako slon v porcelánu - právě v tomto histrionství je jeho velikost, je to vlastně hlavní důvod, proč toho Kohout tolik dokázal jako prozaik, dramatik i osoba veřejně činná, neúnavný propagátor české kultury ve světě. Primitivismu stalinské moci se ovšem naivita, břesknost a pubertální kategoričnost Kohoutovy juvenilní poezie velmi zamlouvala a vyslovit jiný názor znamenalo ohrožení pro autora článku i pro celý časopis. Na Trefulkovo obrazoborectví zareagovali mimo jiné Josef Kainar a Jan Skácel: Kainar jako vždy stál důsledně na straně mocných proti outsiderovi, Skácel jako vždy uvažuje s noblesou a humorem, jenž je přesvědčivější než okázalá negace. A z debaty zbylo to, co přesahuje dobový horizont - Trefulkův postřeh, že stát se celebritou (byť tehdy se tak tomu ještě neříkalo) znamená přestat rozumět světu i sám sobě, platí stále.
Autor v předmluvě k rozsáhlému konvolutu, nazvanému Doteky a posedlosti, vysvětluje, že do knihy zařadil i své texty z padesátých let, protože se nechtěl dělat lepším a předstírat povznesenost nad tehdejšími iluzemi. U některých dobových frází ("třídní kultura", "bezduchý amerikanismus") ovšem čtenář váhá, nakolik byly diktovány ohledy na cenzuru a nakolik jim autor sám věřil. Každopádně, jisté vlivy dialektického materialismu jsou z Trefulkových textů znát dodnes.
Proti každému proudu
Většinu svazku naštěstí tvoří publicistika nadčasových kvalit, psaná za normalizace pro samizdatový časopis Obsah nebo uveřejňovaná v uplynulých dvou desetiletích na stránkách Hosta, Salonu, Literárních novin i jinde. Trefulka se vyslovoval k mnoha otázkám: k ekologii, kde intenzivně vnímal jak devastaci krajiny, tak i chabé odborné a lidské vybavení radikálních aktivistů, kteří by nejraději omezovali hlavně ty ostatní, k veřejnoprávní televizi (v počáteční euforii byl členem televizní rady a pak těžce nesl proměnu této instituce v převodovou páku stranických zájmů) i k úskalím evropské integrace. Zjevné je hledisko socialisty prvorepublikového ražení, pro něhož je morální aspekt věcí tím nejdůležitějším. Proto od samého počátku citlivě vnímal vratké základy obnovené demokracie, které vedly až k dnešním koncům. O srpnové invazi Varšavské smlouvy napsal v roce 1998 pro Reflex (!) toto: "Od té doby byli Sověti nevěrohodní a šlo to s nimi krok za krokem z kopce, i když zdánlivě dosáhli svého. Ve světě se to ví, u nás se o tom ale mluví většinou s jakousi sadomasochistickou škodolibostí: Dubček plakal a komunisti dostali na frak. To mají za to, že jsme je museli volit. Dobře jim tak." Skvělá zkratka vyjadřující morální a intelektuální východiska tuzemského pravicového mainstreamu, ale samozřejmě, že kvůli tomu Reflex jinak psát nezačal.
Nad kdysi silně kontroverzními články propagujícími moravskou samosprávu i vyrovnání se sudetskými Němci můžeme s odstupem času konstatovat, že Trefulku rozhodně nevedla snaha poškodit české zájmy, jako spíš zájem o osudy obyčejných lidí, jejichž jediným proviněním bylo, že svoji identitu chápali jinak, než jim bylo nadekretováno z Prahy.
Trefulka psal už v oněch prý divoce materialistických devadesátých letech otevřeně o věcech, které naši systemizovaní mudrci objevují teprve teď. Věděl například, že velké privatizační zhasnutí nepovede k ohromující prosperitě, ale jen změní poměr sil ve prospěch těch nejbezohlednějších, neboť z veksláků a taxikářů se nikdy noví Baťové nestanou. Stejně tak odmítal kdysi módní dělání posvátné krávy z pojmu "tolerance", což byl jen elegantnější název pro hodnotovou rozbředlost. Ovšem, jak napsal už v časech gorbačovských: "Běda tomu, kdo předešel dějinný krok, lhostejno, zda o staletí nebo desetiletí. Pravděpodobnost, že za to bude potrestaný, je takřka stoprocentní, a i když mu dají za pravdu, budou se na něj dívat jako na dvouhlavé tele, bude jim překážet na jejich vyšlapaných stezkách (…)" Odtud zřejmě pramení Trefulkova výrazná stylizace do role nesvéprávného, který může otevřeně říkat cokoli: viz tituly knih Bláznova čítanka nebo O bláznech jen dobré.
Trefulkova publicistika je silnou výpovědí o způsobu myšlení určité generace - to ovšem určuje také její limity. Těžko lze například přijmout Trefulkovo axiomatické označování veškerého moderního umění a zejména populární hudby za absolutní a jednolitý šmejd. Také postmodernu by bylo asi dobré zkusit trochu lépe poznat, než ji začnu kategoricky zavrhovat; za to, jak nechutná soldateska u nás dnes vládne, Lyotard opravdu nemůže. Čtenář se občas neubrání dojmu, že některé glosy týkající se politické situace jsou až příliš jednostranné a předvídatelné, ovšem na výtky směřující k rostoucí ublíženosti jeho textů Trefulka kontruje: "Neublížení jsou u nás teď jenom tuneláři, mnohoobročníci a jiní velkozloději."
Malá část života duchovního
Zaužívaný obraz Jana Trefulky jako nerudného polemika narušuje oddíl Čítáníčka, přinášející fejetony týkající se rodinné mytologie a výletů do brněnského okolí (Plachý prs, Sláva světa), kde autorovi neschází humor ani schopnost popisu až básnického. Dokáže se také vyjadřovat se všestranným rozhledem k uměleckým otázkám. Ve filmu Věry Chytilové Mí Pražané mi rozumějí spatřuje snahu maloměšťáka vyrovnat se s existencí génia tím, že jej sníží na svoji úroveň a udělá z něj Wolfganga Amadea Homolku. Moudrý a citlivý nekrolog věnoval Janu Skácelovi, který byl v mnoha ohledech jeho antipodem, ale právě z tohoto napětí vznikl silný, vzájemně obohacující vztah. Trefulka se věnuje i hudbě, když zasvěceně píše o brněnských inspiračních zdrojích Janáčkovy tvorby (a neodpustím si: nakonec i psaní samého Trefulky je zřetelně poznamenáno atmosférou onoho města). Připomene nadčasový význam titánského a tvrdě vyvzdorovaného díla Bohuslava Balbína, ale zároveň kritizuje knihu Zdeňka Kalisty Skrytá tvář baroka. Jeho polemika ukazuje, že i v kulturní opozici let normalizačních existovaly závažné názorové rozpory - většinou se ovšem řešily věcnou argumentací a nikoli laciným skandalizováním. Pro bytostného racionalistu Trefulku je veškerá mystika něčím podezřelým a idealizovaný obraz protireformace mu připadá podobně účelový jako komunistická propaganda: v obou případech se mlčí o tisících lidí, kteří byli z národa vyloučeni (nikoli metaforicky, ale doslova), a skvělá díla, vzniklá nadáním a úsilím konkrétních jednotlivců, jsou vydávána za zásluhy vládnoucího režimu. Při veškeré kritičnosti vůči klerikalismu si ovšem Trefulka ve svých úvahách dobře uvědomuje, že skutečný socialismus musí vycházet z křesťanského systému hodnot, jinak zdegeneruje v ubohé handrkování o materiální výhody.
Jak to u podobně rozsáhlého souboru ani jinak být nemůže, některé motivy se v něm občas opakují. Především je to údiv Trefulky jako člověka se smyslem pro dějiny nad oslavami výročí slavkovské bitvy, které jednu z nejkrvavějších událostí našich dějin mění v příležitost k lidové veselici. Ptá se, zda se bude jednou podobně zábavně, s bečkou piva a opékáním selete, rekonstruovat řekněme vyhlazení Lidic? Nakonec proč ne, schopnost zapomínat na to zlé přece umožnila lidstvu přežít až do současnosti. Proto nemá smysl zabývat se neustálými rekriminacemi (Bolševik se nám vrátil), ovšem stejně nebezpečné je kvůli pohodlnosti zapomínat na události, které formovaly podobu dneška a tím i zítřka (Jde o identitu, Po katastrofě).
Bohužel v dnešní době mnoho publicistů neodolá pokušení vydat své články knižně, jenže jejich výtvor jenom prolistujete a pak navždy odložíte, neboť ničím nepřesahuje potřebu okamžiku, v němž vznikl. Doteky a posedlosti nejsou ten případ - díky hluboké autorově erudici a celoživotní schopnosti stát si za svým názorem bez ohledu na rizika. Společným jmenovatelem je odmítání kýče - ať má podobu pubertálních veršovánek typu "jednou rukou píšu verše / v druhé držím revolver" (Jan Trefulka se logicky ptá, která ruka je levá) nebo současného jednomyslného paradigmatu, že tato všemi nenáviděná zkorumpovaná a cynická oligarchie je nejlepším myslitelným uspořádáním světa, proti němuž je nemožné, ba šílené něco podnikat. Trefulkova kniha je mimořádně cenným svědectvím o dlouhé etapě našich moderních dějin a o tom, že myšlenkově podnětné věci u nás již tradičně vznikají mimo hlavní pódia. Je také samozřejmě svědectvím o složité povaze autora samého, již vystihuje název knihy: od plachých, citlivých doteků má až příliš blízko k posedlému a pro náhodné kolemjdoucí až tragikomickému boji s větrnými mlýny. A zatímco mnohé politické spory akcentované v jeho zápiscích již dávno vyvanuly, vášnivý apel na cit a rozum, jež jsou podmínkou smysluplného života, přetrvává dodnes. I hluboký obdiv ke všem krásám světa, které dokážeme plně prožívat jen prostřednictvím umění. Vždyť jak říkal už Masaryk, život politický je jen malá část života duchovního.
Jan Trefulka: Spisy 3 - Doteky a posedlosti. Atlantis, Brno 2012, 390 stran.