KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Vedle vlastní výtvarné práce máte rozličné kulturní zájmy. Z rozhlasu jsem slyšel výzvu, aby se vám přihlásili majitelé rodinných fotografií z návštěvy svatého Hostýna.

Hostýnská výzva, tak tomu říkám. Vyzval jsem návštěvníky Hostýna k přispění do sbírky fotografií z jejich rodinných návštěv, čím starších, tím lepších. Inspiraci jsem našel v manželčině archivu. Je to černobílá fotografie z roku 1941. Jako tříletá sedí s rodiči a bratrem na dece na hostýnské louce a něco pojídají z kastrůlku. Hostýn je místo, kam se rád vracím. Kdykoliv jedu Moravou, z daleka vidím panoráma hostýnských hor. V noci neomylně rozpoznám hostýnské světýlko. V hostýnském poutním domě č. 2 jsme si oblíbili restauraci. Její holé stěny mě však dráždily. Tedy jsem nabídl, že se o ně mohu starat coby výtvarník. Od roku 2005 jsem ze šuplíků vybral už šest komorních výstav. V tichosti, bez vernisáží. S manželkou, přítelem Oldou Sedlářem a s panem šéfkuchařem výstavu nainstalujeme, zapijeme čajem, pochválíme se a jedeme domů.

Editoval jste vzpomínky básníka Jiřího Karena. Řekl bych, že některé dobré věci, aby byly, musejí být udělány nadšenými dobrovolníky.

Ludvík Kundera se mě v roce 1985 zeptal, jestli znám Jiřího Karena. - Vy dva byste se měli poznat. Ty maluješ stromy, Karen o nich píše básně.

Netrvalo dlouho, Karen přijel do Zlína. Než jsme ušli špacírem první kilometr, nabídl tykání. Jako dnes ho slyším: Kamaráde, já mám pocit, že se známe už dávno. Naše přátelství pak trvalo až do konce jeho dnů v roce 2000.

Za nějaký čas po Jiřího smrti se na mne obrátila jeho žena, jestli bych neporadil, co si má počít s Jiřího korespondencí z totálního nasazení v Německu v letech 1942 až 1945. Na pracovním stole mně pak přistálo několik balíků. Byly to Jiřího deníkové záznamy, především dopisy z rajchu domů a také dopisy z protektorátu jemu do Německa. Nebylo jednoduché se tím prokousat. Dlouho jsem nemohl myslet na nic jiného.

Jenže jsem zatím neměl nikoho, kdo by se ujal editorské práce. S nadějí, že Ludvík Kundera neodmítne, jsem jel do Kunštátu. Kundera pozorně poslouchal, pak se nadechnul a naše sezení ukončil jednou větou: Jak tě tak poslouchám, to nemůže dělat nikdo jiný než ty - dej se do toho. Tak jsem se stal editorem prvního a pak i druhého, rozšířeného vydání.

Ludvík Kundera měl rád vaši grafiku a malování, vy především jeho básně. Takováto oboustrannost je rostlinou v zahradě ušlechtilých okolností kulturnosti.

Jednou při Kunderově návštěvě ve zlínském divadle, myslím, že to bylo v roce 1984, zajeli jsme po zkoušce k nám. Tehdy se mi už třetí rok rozrůstal na stěnách ateliéru cyklus pastelů na téma stromy. Ludvík si je pozorně prohlédnul a řekl: Až připravíš z těch pastelů výstavu, hlásím se o úvodní slovo. Ta věta přišla v pravou chvíli. Bylo to v době, kdy jsem truchlil nad ztrátou syna. Pochyboval jsem nejen o své práci, ale i o smyslu života.

Kundera byl také vaším společníkem na cestách.

Neřídil auto. Proto vítal má pozvání ke společným cestám. Vždy s námi jely i manželky. První cesta, v roce 2001, vedla do Rakouska. Ve Vídni a Grazu Ludvík hledal na hřbitovech manželčiny předky z matčiny strany.

Když jsme spolu v roce 2003 vystavovali v Semilech, odskočili jsme si do Krkonoš k prameni Labe, k Vladimíru Komárkovi, malíři Klápštěmu a k Janu Kanyzovi. Při mé výstavě v muzeu ve Velkých Karlovicích, kterou Ludvík uváděl, jsme se pak toulali v Beskydech. No, a v roce 2004 jsme navštívili světovou výstavu v Hannoveru.

Výlet jsme si protáhli až do Hamburku a ještě dál, do přístavu Cuxhaven. Labe tam ústí do moře. Odtud už to nebylo daleko na ostrov Helgoland, aby se tak mohl Ludvíkovi splnit sen navštívit, jak říkal, ostrov německých romantických básníků. Byl to nezapomenutelný výlet lodí po rozbouřeném moři. Trpěl jsem. Ludvík napsal o Helgolandu báseň. V jednom verši se praví: "… a mořská nemoc kosila borce!"

V den Ludvíkových devadesátin, 20. března 2010, jsem se ho zeptal, kam pojedeme příště. Řekl: Na podzim do Budapešti. 17. srpna zemřel.

Má muž v nejzralejším věku stále v sobě něco z venkovského kluka, kterým kdysi byl?

Klukovská léta jsem prožíval na Hané, v Těsnovicích, malé vesnici kousek od Kroměříže. Skoro sedmdesát let jsem však městským člověkem. Ale když vylezu na kopec, vidím daleko do krajiny. Na západě jsou Buchlovské hory, na východě Vizovické vrchy. K tomu znám místo, není daleko od našeho domu, odkud dohlédnu na Hostýn, někdy dokonce až na Radhošť. Tak vlastně nevím, kam patřím. Určitě ale do Zlína a do Evropy.

Josef Ruszelák

Malíř, grafik, ilustrátor, grafický designér. Narodil se 16. června 1938 v Nětčicích u Kroměříže. Od roku 1946 žije ve Zlíně. V roce 1957 absolvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, je členem Sdružení Q v Brně, Sdružení českých grafiků "Fr. Kupka" a Unie výtvarných umělců České republiky. V roce 1994 byl oceněn Stříbrnou medailí 2. evropského Trienále Praha Graphic ´94, v letech 2005 a 2007 získal Cenu poroty Bienále drobné grafiky GRAFIX, Břeclav a v roce 2008 Cenu ředitele Městského divadla ve Zlíně. Je zastoupen ve sbírkách Galerie výtvarného umění ve Zlíně, Moravské galerie v Brně a Galerie výtvarného umění v Ostravě.