Velký astronaut
Pavel Brázda (*1926) patří k nejstarší generaci českých výtvarných umělců a i ve svém pokročilém věku tvoří stále velmi intenzivně. Jeho současná výstava se koná v pražském Obecním domě, tedy v místě reprezentativním, s velkou tradicí výstav výtvarného umění, a to od dob Rakouska-Uherska. S tradicí, na níž bylo ovšem po roce 1989 navázáno rozpačitě. Která pražská výstavní síň ale má v polistopadových letech ujasněnou dlouhodobou a jasně čitelnou koncepci?
Prostory Obecního domu jsou v současnosti de facto určeny jen pro nejbohatší vrstvu společnosti. To, že zde právě vystavuje Pavel Brázda, syn předního politika první republiky, poté více než čtyři desetiletí žijící na okraji společnosti, po roce 1989 pak tvůrce, kterého je možné jednoznačně nazývat autorem časopisu Revolver Revue, je pěkným dokladem peripetií společenského vývoje. Což je možné si uvědomit při cestě od vchodu budovy do druhého patra, kde jsou výstavní sály.
Na schůzi v Obecním domě bylo založeno Československo, za první republiky žil čilým společenským životem, za komunismu zdejší společenský život uvadnul a budova postupně chátrala, ovšem na druhou stranu do zdejší kavárny mohl zajít prakticky každý. Po listopadu 1989 se pak Obecní dům postupně pro širší českou veřejnost uzavřel.
Pavel Brázda, za první republiky syn z bohaté rodiny se zdánlivě zajištěnou budoucností, žil za socialismu poměrně chudě a jeho tvorba neměla šanci se veřejně uplatnit. Po roce 1989 si jej vzal za svého autora okruh lidí kolem časopisů Revolver Revue a Respekt, kteří jeho tvorbu a osobu systematicky a vytrvale propagovali a pomáhali prezentovat. Až vznikal dojem, že Pavel Brázda byl vlastně jediným "malířem undergroundu" - a to v období od padesátých let dvacátého století až po začátek druhého desetiletí století jedenadvacátého.
Díky Revoler Revue a Respektu se Pavel Brázda rychle stal oficiálně uznávaným umělcem a jeho životní příběh i vzpomínky na jeho slavné příbuzné (Josef Palivec, bratři Čapkové) díky neustálému opakování v četných rozhovorech splynuly s jeho dílem. A tak je tomu dodnes. K jeho osmdesátinám byla uspořádána velká výstava v Národní galerii v prostorách Veletržního paláce. A právě nyní vystavuje Pavel Brázda v Obecním domě, jehož interiéry se třpytí barvou zlata a leskem křišťálu a v jehož přízemí se nachází jedna z nejluxusnějších restaurací v Praze.
I Revolver Revue, dá se říci tribuna, odkud byla vyhlášena sláva díla Pavla Brázdy, se proměnil z časopisu undergroundu v časopis reprezentativní a exkluzivní, honosně vyhlížející a prezentující uzavřený, byť postupně se proměňující okruh autorů. V této souvislosti je současná výstava Pavla Brázdy na svém místě - honosném, reprezentativním a též exkluzivně uzavřeném.
Uzavřený je i svět Lidské komedie, jak Pavel Brázda nazval rozsáhlý cyklus zde vystavený, který vznikal po celou řadu let. V dějinách umění je (či bylo) pod tímto názvem známo především dílo Balzakovo, jeho ohromující cyklus románů a novel, který je ve svém celku jakýmsi velerománem spojeným ději a postavami a podávajícím podrobný obraz francouzské společnosti své doby. I Brázdova výtvarná díla v Obecním domě tvoří propojený cyklus, i o nich by se dalo říci, že se spojují v jakýsi veleobraz, který teprve ve svém celku je naplněním umělcova záměru a má vyjadřovat ducha určité historické epochy. Zatímco Balzac je autor objektivizující a fantasticky přesný pozorovatel světa kolem sebe, Pavel Brázda se dívá především do prostorů, které se otevírají uvnitř jeho mysli - a mají fantastické perspektivy a vnitřní rozměry.
Cyklus Lidská komedie, či jeho část, vystavoval Pavel Brázda zhruba před rokem v pražské Galerii 5. patro v Myslíkově ulici, za minimálního zájmu širší veřejnosti. Obecní dům, přes všechny výhrady k jeho současným provozovatelům, přece jen láká (či již přilákal) více návštěvníků. Stěny výstavních prostor jsou doslova zaplněny, vystavená díla jsou umístěna těsně vedle sebe a v několika řadách nad sebou. Vlastně jde o cosi, co by se dalo označit jako "Brázdovy oltáře". Obrazy jsou seřazeny, většinou v pěti řadách nad sebou, do tvarů, které oltář v kostele připomínají - a nejspíše mají připomínat. Jednotlivé "oltáře" mají společné téma - někdy jde o příběh, někdy spíše o obecnější vyjádření.
V posledních letech Pavel Brázda tvoří pomocí počítače, jak je to ostatně v současném umění běžné, ač u výtvarníka Brázdova věku to snad úplně obvyklé není. Tvůrci tato technika ovšem umožňuje uspořit fyzické síly. Výsledek práce na počítači je sice poněkud méně osobní, nicméně u Brázdových obrazů vždy šlo především o ideu.
Jeho dílo je de facto konceptualismem, ovšem konceptualismem, který se nezabývá citem pro míru, ale přetéká na všechny strany v neustálých erupcích tvořivosti až maniakální. A řízené rozumem jen do jisté míry. Otázka po hranicích umění inzitního se vynořuje neodbytně, ovšem ve srovnání s mladou a nejmladší současnou výtvarnou scénou je Pavel Brázda vlastně umělcem takřka klasickým. A ovšem originálním. A snad také z hloubi času předvídajícím, co ve výtvarném umění teprve přijde - to, co už je tady.
Brázdovy ostře lomené barvy bez valérů, zjednodušení až do podoby grafických značek - vždyť to je přesně to, čím se dnes zabývají například umělci vytvářející graffiti. Brázda přitom dokáže být vtipný, jemně erotický i sexuálně vyzývavý, gestický i prvoplánově angažovaný. Neboli užívá prostředků velmi současných, jichž ovšem používal v předstihu, dříve, než se staly pro určitou komunitu mainstreamem. Naproti tomu působí tvorba Brázdova současníka Karla Malicha, jenž v časové shodě s Brázdou vystavuje nyní v Jízdárně Pražského hradu, jako kdyby s tím, co vytváří mladší a nejmladší generace českých výtvarných umělců, neměla vůbec nic společného a přicházela odkudsi z jiného světa.
Stánky současného umění, jakými jsou v Praze galerie Futura, Karlin Studios, Divus či Meetfactory, ovšem Pavla Brázdu mezi "své" autory nepřijaly. Což je, zdá se, příznačné. Pavel Brázda je autor, který po celý život nepatřil nikam, do žádného obecnějšího uměleckého směru, do žádné výtvarné skupiny. A to až do roku 1989, kdy se, jak již bylo zmíněno, stal autorem časopisu Revolver Revue - ale i v tomto okruhu de facto nadále zůstal osamělým.
Milan Knížák o jednom z klíčových Brázdových obrazů Velký astronaut z roku 1954 říká: "Tímto dílem anticipuje Pavel Brázda to, co se objevilo na výtvarném kolbišti na přelomu 50. a 60. let pod názvem pop-art." Vypadá to, jako by Pavel Brázda byl o krok napřed po celý život, aniž by si toho ale v dané chvíli stačil kdo všimnout. A ani s odstupem jako předchůdce toho, co mělo přijít, až na výjimky, jakou je citovaný Knížákův názor, takto vnímán není.
Brázda byl totiž vždy především svůj, ač je jistě možné vykládat jeho dílo všelijak a ač se k dodatečnému výkladu jakoby samo nabízí. Pavel Brázda si ovšem výklad svého díla pečlivě střeží a nikomu do něj příliš zasahovat nedovolí. Kdyby to nechal na kriticích a kurátorech, jistě by byl mnohem populárnější a prodávanější, než je dnes. Vždyť v jeho dílech je přítomen surrealismus i komiks, mystika i inzitnost, primitivismus i dobová politická angažovanost. Samá lákavá témata. Témata, která snad převažují nad svým výtvarným zpracováním. Což by u konceptuálního přístupu k tvorbě ovšem nijak nemuselo vadit, jen by bylo třeba vybalancovat míru, na níž koncept ještě působí jako do barev obrazů oděná myšlenka, a kdy už míru přesáhne a začne se pohybovat na hranici nevědomé tvorby představitelů art-brut. Snad ale právě nedodržováním žádných pravidel je Pavel Brázda svůj a v českém umění nezařaditelný.
Pavel Brázda: Lidská komedie, Obecní dům, Praha, 12. února - 19. března 2013.