Snímání reality
Tři komentáře – odposlechnutý, impresivní a kurátorský – k výstavě fotografií Lucie Scerankové v brněnské Fait Gallery.
Vole, na šuřce když někdo donesl západ slunce, tak ho s tím rovnou vyrazili! A třeba ta orchidej, co tam jako použila? Čím je to zajímavý? Já tomu nerozumím. Úplně obyčejný a navíc špatný fotky. Ale třeba dělá i něco dobrýho, musí mít i něco dobrýho, když se dostala až sem. Taky je ve finále Chalupeckýho. Ale tohle? Tady nebyla dobrá fotka, prostě ne; teda jo, to ohniště, paráda, to musíš uznat, instalace fotky na podlaze! To je prostě dobrý. Horký, studený se to jmenovalo, jasný, to jo, ten bílej a šedej popel, jak mrtvola, vychladlá, a v tom uhlíky, jak rty namalovaný nebo lízátka z pouti. Vlastně dost neskutečný, když tak o tom teď přemejšlím.
---
Výstavu otevírá krajina. Západ slunce. Už přes prosklené dveře odhaduji, v čem se skrývá autorčina hra s realitou. Dvě třetiny záběru tvoří temnota nebe, dole, ve spodní třetině protržená jasným pruhem slunečního světla, před nímž se stínohravě rýsují siluety stavení. Jasně, takže nebe není soudobé nebe, ale reprodukce jiného jindy-nebe, šikovně přiložená a focená spolu s autentickou krajinou okamžiku. Nebo to vůbec není nebe, ale úplně jiný materiál (třeba deka nebo moře), který pouze v tomto nastavení obrazu západu slunce vnucuje mé mysli uzamčené ve zkušenosti obrazových souvislostí představu, že se jedná o nebe. Je to předsudečnost tak silná, že „oči nevidí“, nerozpoznají materiál, který by jindy jasně viděly. Chci to zlomit. Prohlížím si detaily, nos na nebi. Spatřit usvědčující hranu papíru v místech, kde nebe končí. Nic. A není to, vloudí se kacířská myšlenka, skutečně jen tak vyfocená krajina?
Ještě chvíli pátrám po iluzivní pasti v jiných částech obrazu. Přibližuji, oddaluji, mhouřím, ostřím. A pak mám chuť se prudce otočit. Nepochybně je tam, za mnou, Lucia Sceranková, a směje se, dobře se baví. Taky se směju. Není to právě tohle, co Lucia chtěla? Podobně jako mi realita mých zkušeností vnucuje do obrazu nad krajinný horizont nebe, vnucuje mi při setkání s fotografiemi Lucie Scerankové očekávání klamu, přesvědčivé iluze s prostorem, hry s divákovým vnímáním, které je chytáno do pasti šikovně aranžovaných „zátiší“ reálných hmot a kulis, maket, reprodukcí. Hladina moře valící se přes stůl, měsíc pozorovaný nikoli přes větve blízkého stromu, ale před nimi, obrovitý balvan zachycený v pádu těsně nad parketami prosvětleného bytu… V obou případech stejné stereotypní čtení reality. Stereotypní a objektivizované. Vybízí nás autorka ke čtení bez předsudků? V otevřenosti vlastní, intimní představivosti, která se vymkne z přednastaveného uvažování o současném umění, fotografii, symbolech? Ale kolik z těch předsudků můžeme odbourat, abychom si ještě vůbec chtěli „užít“ umění? Je to zřejmě cesta opačná (přitom příznačně současně podobná). Před tyto obrazy nemám přistupovat očištěn od vědomí souvislostí, od předsudků vývoje a trendů v oblasti umělecké fotografie; mám se jich postupně zbavovat až tady, na místě, poté, co se právě všemi úvahami o kontextu proberu. Pokud mi některé oborové předsudky chybí, vystavuji se nebezpečí, že jejich redukce ve finálním oprošťování před obrazy bude nízká, slabá, a tedy ne tak účelná, jinak řečeno oslabující ve finále „krásu“ obrazu.
---
(…) Spíše než by byla otiskem reality z masa a kostí, se dnes fotografie chová jako technologie, jež vytváří realitu autonomní, které je krajina skal a moří vydána v milost a nemilost. Rozlišitelné subjektivní „já“ vstoupilo do obrazu a splynulo s ním v sen, v jehož verzi je svět už jen průmětnou představ. (…) Obraz v pojetí Scerankové stojí na pomezí plochy a prostoru, kde jsme schopni pouze rozeznávat povědomé a uchopitelné formy, po kterých se natahujeme a přimykáme se k nim jako k cestě ve víře, že se na jejím konci dobereme významu. Chytré zacházení s archetypy a surrealistickými vizemi pracujícími s psychologií diváka nakonec obrací naši pozornost až k reflexi vizuální kultury a tradičním modelům čtení obrazu i současným změnám v pojímání subjektivního já v prostředí archivů sdílené paměti a jazyka.
Lucia Sceranková: Staré světlo v oddělení galaxií. Kurátor Martin Nytra. Fait Gallery PREVIEW, Brno, 15. října – 28. listopadu 2014.