R-evoluce
Radek Horáček se ve své knize zamýšlí nad revolučností umění nedávných dob.
Umělecké revoluce! Bádání, výboje, objevování… Vědecko-vojensko-cestovatelská a jiná obdobná terminologie, užívaná s oblibou v těchto kontextech, naznačuje razantní zlomy, energické posuny paradigmatu a heroické činy. S těmito přeryvy jsou pak spojována ikonická díla (první miska penicilinu) a jejich tvůrci (Kryštof Kolumbus patřící k obzoru). A tito titáni se pak často stávají sloupy příběhů konstituovaných kunsthistoriky, převyprávěných učiteli, anekdotizovaných novináři.
Která kapitola dějin umění je nejvíce prodchnuta revolučním duchem? Nepochybně moderna. Zatímco některé etapy (umění starověkého Egypta, čínská tušová malba či byzantská ikona) kladly důraz na kontinuitu a jiné byly rozvážnější, umění moderny – produkt doby průmyslové akcelerace a vroucího hrnce utopií – se vrhlo do dravého proudu, hledajíc unikající cílovou pásku nové budoucnosti. S každým záběrem pádla pohánějícím je vpřed pak vznikal nový -ismus či -art. A s jistým odstupem i příběh moderny, často prezentovaný jako vyčerpávající sled stylových revolucí.
Byly tyto modernistické i je následující revoluce opravdu vždy tak převratné? A nenalezneme na jejich pozadí i jiné důležité hybatele – děje, ikonické události a hrdiny?
Začteme-li se do knihy Radka Horáčka, dostaneme se po úvodním zamyšlení nad povahou uměleckých revolucí k oddílu věnovanému impresionismu. Ten má roli jakéhosi exempla autorova modu operandi. Hovoře o této rané vzpouře, konstatuje, že na typických učebnicových znacích impresionismu, jako je plenérismus, obyčejné náměty, dělený rukopis nebo práce s barvou, není v zásadě nic revolučního. Vše tu již bylo. A zdůrazňuje jiné dobové aspekty – změnu pozice umělce a s ní spjaté transformace provozu umění, které se projevují v nárůstu počtu volných výstav, soukromých galerií a sběratelů. Tento faktor je dle něj nejdůležitější novum pařížské scény druhé půle 19. století.
Nemusí to být myšleno smrtelně vážně, sám Horáček o kus dál poznamenává, že v odmítání revolučnosti je kus nadsázky a touha vyvolat reakci čtenáře – třeba obrannou. Nicméně učebnicové revoluce jsou tu přeci jen relativizovány, odsouvány stranou a místo nich do středu pozornosti vynášeny jiné motivy. Pohled se soustředí především na funkční a provozní aspekty umění. S nimi spjaté procesy se pak mohou jevit jako kontinuálnější páteřní linie prolínající klokotem jednotlivých -ismů. Jako by tedy částečně zahlazovaly příkopy mezi nimi, v důsledku ale přináší změny, které se ukazují neméně revoluční.
Čemu konkrétně se tedy autor věnuje? Dvě následující kapitoly sledují aktivizaci diváků, přičemž „z určitého metodologického pohledu se jedná o nejvýznamnější revoluci ve vývoji umění 20. století. Žádný tematický posun, žádná technologická inovace, ale ani žádná změna v oblasti distribuce a propagace nebo prodeje uměleckých děl nepřinesla tak závažnou změnu…“. V dalším oddíle historicky zarámovaném neoexpresivní vlnou 70. a 80. let autor zdůrazňuje vliv kurátorů: „Od počátku je zde patrná komplexní spolupráce mezi malíři, kurátory, galeristy i teoretiky a publicisty v takové míře a v takové logické podobě, jakou žádná předchozí období nepřinesla“. Jiným Horáčkovým tématem jsou umělecké ceny a poté se vrací k divácké obci, přičemž optimisticky uvádí nárůst zájmu již od dob impresionismu. K vývojovému skoku pozitivním směrem pak došlo po přelomu milénia, autor symbolicky vypichuje „velkou berlínskou revoluci“ – výstavu modernismu ze sbírek MoMA v Nové národní galerii roku 2004, která je „vstupem do nové epochy fungování výstav výtvarného umění“. Příčinu úspěchu výstavy pak nalézá v řadě aspektů, mimo jiné v harmonii kontinuity (vazba na tradici, potvrzení kvality časem) a diskontinuity (modernost) vystavené ranější moderny. Kapitola Umění a zločin sleduje překračování norem a hranic legality, následující se orientuje na lokální kontext a připodobňování se Západu v rovině uměleckého byznysu. Předposlední kapitola je pak věnována uměleckým skupinám a jejich měnícím se strategiím, zatímco poslední posunům ve výstavní praxi.
Takto široká témata by přirozeně mohla být, a to i jednotlivě, námětem prací mnohem rozsáhlejších. Snad i proto by se dala o některých aspektech vést diskuse. Kniha však nepochybně přináší zajímavé a méně obvyklé perspektivy náhledu na to, co hýbalo a hýbe uměleckou sférou. A rozšiřuje tak čtenářovo uvažování o umění dob nedávných a současnosti.
To však za sebou máme teprve první část knihy. Nechcete-li začínat teoretickou studií a nebo si toužíte osvěžit znalost umění posledních dekád, můžete knihu načít z opačného konce. Zde autor ve dvou desítkách hesel ve výstižné zkratce přibližuje vybrané proudy a směry moderny a postmoderny, přičemž se výklad opět „zaměřuje na takové prvky a rysy, které se různými uměleckými směry i vývojovými etapami prolínají“ a ukáže se tak „vzájemná propojenost uměleckých proudů konce dvacátého a počátku jednadvacátého století“.
Jakýmsi intermezzem mezi popsanými dvěma částmi je pak katalog autorem pořízených fotografií, nijak dokonalých, ale autentických, doplněných stejně osobními texty, pohybujícími se kdesi mezi interpretací a vzpomínkovou glosou. Můžeme je chápat jako autonomizované ilustrace k textu, ale i zábavnou výzvu k vlastní interpretaci.
Vzniká tak osobitý celek, z něhož je cítit bohatá osobní zkušenost autora, který dlouhá léta působí v roli kritika, pedagoga a kurátora současného umění. V jistém smyslu je jejím shrnutím, vtěleným do nenucených a přitom velmi podnětných úvah.
Radek Horáček: Umění bez revolucí? Barrister & Principal 2015.