Ariadnino klubko filosofie bláznovství a výtvarné tvorby (1. část)
Fenomén šílenství, vyjádřený termíny follia, furore či mania, je respektovanou energií tvůrčí inspirace. Červená nit filosofie bláznovství a šílenství nás vede historickým labyrintem evropského myšlení: od názorů Sokratových a Platonovy řeči v Illisu přes pozdní středověk až k dominujícím složkám concettismu v teoriích o umělcově tvorbě; od estetických názorů Giordana Bruna přes teoretiky manýrismu až po estetiku art brut ve dvacátém století.
Vkroč do písku, neb šílím nade všemi, ach, mušlemi, jež stříbří tvoje pata, jež dotknutím v nich zrodí perly tuhé, že nemusí být rosou samodruhé. (Luis de Góngora: Moře)
Od časů triumfu osvícenství v sedmnáctém a osmnáctém století je mimorozumový prvek v celosti lidského myšlení považován za cosi inferiorního, za stín, který vrhá rozum dosazený na symbolický trůn v mentálním impériu. Spánek rozumu příznačně vyvolává i monstra na Goyově známém listu v Caprichos. Vzhledem k myšlenkové blízkosti k Michelangelovým vizím ve florentské zádušní kapli Medicejských či k Dürerově mědirytině Melancholie však nelze nástup racionalismu v evropské filosofii a vědě tak snadno obviňovat ze zastírání a potlačování nevědomého. Již sama vyhraněná dialogická podoba termínů jakoby proti sobě postavených – racionálního a iracionálního – nutně ohlašuje, že jedno se neobejde bez druhého, zrovna tak jako zář plamene voskovice bez stinných temnot, které oživuje komíhavým světlem v průvanu duchovní introspekce.
Lidská přirozenost s sebou nese v rámci planetární evoluce nesporně fascinující rys, jejž představuje její dvoudomost. Ostatně ta není výhradní výsadou lidských bytostí, jelikož oscilaci vědomí mezi spánkem a bděním shledáme i u ostatních životních forem. Otázkou je napětí mezi úrovněmi těchto polarit, či přesněji složitá škála stavů kdesi mezi nimi. Jak ve svých pozoruhodných esejích dokládá francouzský filosof Gaston Bachelard, i tyto stavy snění nemusí být pouhou uzavřeností fenoménu vědomí do pomyslných závorek omezené subjektivity. Dokonce mohou být branami otevírajícími se do nevídaného jasu zření jakoby nadpozemského, inspirovanými tušeními nadcházejících světů, koncepty mysli, které v daném sociálním kontextu ještě nemohou a nesmí ani být jasně a vědomě formulovány a sdíleny. Netýká se to pouze vizionářství uměleckých osobností, zvláštní senzibility básníků, ale i imaginace tvůrců v oblastech lidských aktivit zdánlivě jakékoliv snílkovství vylučujících.
Dlouhé bdění lidskou bytost vyčerpává a ukolébává do nebezpečného polospánku, kdy Morfeus zahalí její vytrženost z přírodního a přirozeného dění aurou beztvarých obrazců. Během noci se my sami stáváme pestrými můrami kroužícími v neohraničené obraznosti kolem pohasínajících plaménků rozumu…
V odborné publikaci o antickém myšlení Řekové a iracionálno E. R. Dodds cituje Sokrata ve Faidrovi: „Těch největších požehnání se nám dostává působením šílenosti“ a jeho žák Platón tohoto nezpochybnitelného patrona západního racionalismu doplňuje členěním extrémních stavů mysli do čtyř kategorií: a) prorockého šílenství, jehož božským otcem je Apollón, b) telestického či rituálního šílenství, jehož ochráncem je Dionýsos, c) básnického šílenství, inspirovaného Múzami, d) erotického šílenství, jež podněcují Afrodita s Erótem. Dodávám k tomu, že podle mého přesvědčení snad naše rozumová duše, trýzněná žalostnou všedností absurdního světa bdění, touží podvědomě nalézt bezpečné útočiště iracionality, vysněnou citadelu, která je však často jen iluzorní křehkou ulitou, špatně odolávající náporům zvenčí: osobním krizím i rozmanitým sociálním zvratům. Okovy přirozených „tmářských“ autorit z hloubi středověku – monarchie či respektu k církevní hierarchii – byly nadobro roztříštěny a osudy lidovlád dvacátého věku jen tragikomicky potvrdily labilitu samospasných iluzí, že snad světla vědy či umění jako prvky kulturace lidské bestie ony autority nahradí účinnými mechanismy nezdolné demokracie… Kolektivní snění je možná nebezpečnější nežli blouznění osamělého šílence.
Meziválečná francouzská historická škola Annales nás poučila o důležitosti studia takzvaných mentalit. Komplementárním stínem mentality řecké antiky vzhledem k filosofickému myšlení je kosmos mýtů a dávných tradic. Jasná božstva Olympu předchází i doplňuje panteon božstev chtonických. Snad nejnázorněji vyjadřuje zbožštění extáze a posvátné šílenství záhadná figura Medusy Gorgo na prvém chrámovém tympanonu, jenž se nám zachoval z archaického období sedmého až šestého století před Kristem a který je dominantním exponátem muzea na ostrově Korfu. Bohyně je tu zobrazena jakoby v pokleku, zaujímajíc pozici svastiky vepsané do trojúhelníkové kompozice štítu. Její děsivá tvář s vypoulenýma očima, orámovaná hady a s vyplazeným jazykem, je obrácena směrem k divákům. Kompozice ve zkratce znázorňuje posvátný běh a je jakýmsi eleaticky paradoxním zastavením času, jež tak fascinovalo o dva a půl tisíce let později nejen Marcela Duchampa, ale i kubisty a futuristy.
V extatickém opojení jako by se čas zastavil, Achilles nikdy nedožene želvu, vystřelený šíp je stále jen na jednom místě – to jen jejich souřadnice v prostoru se mění pomyslnými kvantovými skoky. Vize je výhradně privátní výsadou pozorovatele. Apotropaický a magický princip hlavy Medusy byl tak notoricky znám, že antickou gemu s jejím motivem nechal umístit i císař Karel IV. do vrcholu křížové klenby kaple svatého Kříže, střežící původně říšské klenoty na Karlštejně. Ostatně totemy démonizovaného šílenství v podobách zrůdných chrličů po celá staletí středověku střežily a chránily posvátné okrsky katedrál a chrámů jako vykřičníky nejtemnější satanské iracionality. Důvod, proč tomu tak bylo, je vcelku zřejmý, neboť co je účinnějším prostředkem proti hrůze profánnosti a profanace mysterií transsubstanciace, duchovní proměny hmotného, nežli magicky umocněná vizualizace animální imaginace snové reality, číhající za obzorem všední racionality…
Zvláštní výsadou bláznovství a šílenství bývá to, že se občas projeví jako reprezentace sebeobrany rozumu a víry, což jsou jen zdánlivě neslučitelné opozitorní komponenty Velkého Díla. Umělecké myšlení a projevy kreativity epochy manýrismu mezi léty 1520 až 1600 jsou takřka klinickým studijním materiálem pro vztah abnormálního a racionálního kalkulu v lidské psyché. Toto období je již v předznamenání veliké proměny, jež nastane v evropské filosofii s kartesianismem, který metodicky nastolí jako středobod a východisko poznání rozum rozjímajícího lidského subjektu.
Na pověstné Lodi bláznů Sebastiana Branta se plaví podivná společnost. Nalezneme v ní nejen ty, kterých se tak ráda zbavovala středověká města a posílala je po vodě dále v nejistých plavidlech za ještě nejistějším osudem. Bláznem je totiž především sám mudrc a zasvěcenec. I Jacopone da Todi, následovník svatého Františka z Assisi, prosťáčka Božího, se prohlásil bláznem pro Krista. Myšlení je ambivalentní směsicí opozitorních komponent, pročišťovat je se jeví nesmírně obtížné a navíc riskantní. Emoce se mísí i do matematických spekulací, zejména v souvislosti s projekcí astrologickou: snad byl Tvůrce sám bláznem, snad byl v extázi, když tvořil vesmír… Pozoruhodnou charakteristiku samotné paní Vědy v bláznovské čapce vystihl Michel Foucault: I tady je šílenství svůdné, ale nefascinuje. Vládne ve světě tomu, co je snadné, veselé, lehké. Jeho zásluhou lidé „skotačí a radují se“ jako bozi; je zploditelem „Génia, Mládí, Bakcha, Siléna a toho rozmilého strážce zahrad“. Všechno je v něm lesklý povrch: neexistuje tu žádné tajemství.
I v tomto případě má šílenství nicméně cosi společného s tajemnými cestami vědění. První zpěv Brandtovy básně je zasvěcen knihám a učencům. Na rytině, která dotyčnou pasáž ilustruje v latinském vydání z roku 1497, trůní na katedře zavalené knihami Mistr v doktorském baretu a s šaškovskou kapucí pošitou rolničkami. Učencům vyhrazuje velké místo ve svém reji bláznů také Erasmus: po Gramaticích následují Básníci, Řečníci a Spisovatelé, za nimi Právníci, potom Filosofové, „úctyhodní svým vousem a pláštěm“, a nakonec dav Teologů. Důraz položený na vědění tu však neznamená, že snad šílenství v sobě nese jeho skrytá tajemství. Naopak, šílenství je trestem za neřádnou a nanicovatou vědu. Představuje-li poznání, pak jen proto, že to je poznání směšné, poznání, které místo aby se obracelo k velké Knize zkušenosti, ztrácí se v prachu knih a jalových diskusích. Věda vede k šílenství, protože vede k rozbujení věd falešných. O vos doctores, qui grandia nomina fertis / Rescipite antiquos patris, jurisque peritos.
Pokračování příště