PETRA PICHLOVÁ: Tenké průsvity dětského strachu
... zůstat bdělý v bezčasí návratu...
Minimalistickými prostředky na velmi malém půdorysu vystavěné básně Petry Pichlové jsou ohlédnutími, osobními rekapitulacemi, krátkými záznamy situací, nečekaně zahlédnutými vertikálami. Průsvity, noci, odrazy, rána – světlo tu není ornamentem či scénografickým prostředkem, vypůjčím-li si divadelní terminologii, je významotvorné, je součástí nás samých či našich blízkých, promlouvá námi a skrze nás. Skrz naše příběhy, strachy a nejistoty a skrze naše vciťování se do dětí, rodičů, přátel… Podstatné často zahlédneme ve chvílích, kdy jsme mu přítomni, a přesto stojíme mimo něj – za napůl staženými žaluziemi, za skleněnou stěnou…
Petr Čermáček
Každý týden
(pro M.)
dopíjet
meruňkovou pálenku
kterou jsme
v létě
u nás
otevřeli
Horkostí
prolévám myšlenky
zatímco ty
slovy propaluješ
kavkazské noci
Konečně můžeš
přijmout
třas předchozích nocí
zpod poloprázdných slov
podaných rukou
křečí úsměvů
stojíš doma
opřená
o kuchyňskou linku
a čekáš až
přejde var
tvých nohou, paží, krku
V horizontech žaluzií
tenké průsvity
dětského strachu
noc vlhne na listech
a ty
dlaně plné vlasů
ještě cítíš
na zádech
dotýkání dne
U Steklíků
na stole
v zástupech
seřazené nezbytnosti
nůž, otvírák a kovový hřeben
s jemnými průniky
bere je
jistou rukou
linek tenkých vlasů
mlčíme
zatímco motýl
zoufale buší křídly
do zavřeného okna
Na stropě
hotelového pokoje
moře přílivu
slané vlny záclon
se odráží
i na našich tvářích
Když se blíží
čas odjezdu
začínám křičet na děti
a nenávidět italštinu
všichni si navzájem
stahujeme hrdla
návratu
V půli prázdnin
(pro V. S.)
náš dům ztichne
ještě ho
sledujeme jak
otevírá dveře
stoupá po schodech
doma ztěžka dopadá
do křesla
kde polyká svou smrt
týdny už mlčíme
jen do těžkých
letních nocí
k nesnesení napjatých
úpí bolestí
zdi jejich bytu
Právě jsi
na cestě do Prahy
v Rozhraní se ti začne
lepit jazyk na patro
přemýšlíš
jestli rozsvítit
a vsadit se
do cizích osudů
V polích se zastavily
čtyři srnky
bez hnutí pozorují
průstřel našeho vlaku
za tmy jsme vyjeli
za tmy se vracíme
zpět
ke svým životům
dopíjíš poslední
kávu z termosky
hlavně neusnout
zůstat bdělý
v bezčasí návratu
Za skleněnou stěnou
bazénu
pozoruješ svého syna
v jeho tváři
pomalém kroku
ke břehu
je tvůj vlastní
dětský strach
podzimních rán
žaludku
plného chlóru
kytek
na modré gumové čepici
korkových destiček
modrých dlaždic
na dně
voda tehdy těžkla
i ve sprchách
společného nepoznání
v teple mokrých vlasů
nakonec
ve vestibulu
párky, kofola a sójový suk
co všechno v něm
jako ve mně
za třicet let
zůstane
Petra Pichlová (1981) publikovala časopisecky ve Welesu a Tvaru a před lety v Sedmé generaci.