Po svých
Šest umělců vystavujících v bratislavské galerii tranzit.sk chodí pěšky. Myslí na ekologii?
Chůze přírodou a starost o životní prostředí. Samozřejmě. Tyto dva lidské projevy si jsou blízké. Zalistujte například kultovní knihou Walden H. D. Thoreaua, duch toulavé kontemplace se zde prolíná s apelem na ochranu přírody. Nebo otevřete memoárové Mé první léto v Sieře Nevadě Johna Muira, zakladatele největší ochranářské organizace ve Spojených státech. Přidejte třeba metodické materiály současných ekopedagogů a hledejte v kolonce „environmentální senzitivita“. I když chůze v přírodě nečiní z člověka automaticky ekologa, mnohým se to stalo a jiné naladila alespoň k větší přívětivosti.
Chůze přírodou a umění. Dvě zóny, které se již dlouho prolínají. Možná od dob, kdy Pieter Brueghel cestou přes Alpy kreslil horské štíty, aby je pak včlenil do fantaskních krajin svých obrazů. Nebo od časů malířů, kteří vláčeli své štafle okolím Barbizonu? Zcela jistě od chvíle, kdy se do krajiny vydal Richard Long.
Může být chůze přírodou mediátorem mezi uměním a ekologií? Historie nám naznačuje, že ano. Na akce Longa a jeho následovníků se lepily ekologické interpretace prakticky od začátku, ať už to oni sami mysleli jakkoliv. Důvodem byl nepochybně podmanivý obraz umělce zanořujícího se fyzicky i psychicky do nitra přírody a zanechávajícího zde po sobě jen minimum stop. Čím méně, tím lépe.
Walking without Footprints / Kráčanie bez stôp
Poprchalo již od rána, ale teď lilo jak z konve, nebo spíše z baterie konví. I když to z historického centra Bratislavy není do galerie tranzit.sk ani pěšky daleko a měl jsem deštník, brzy jsem byl promočený. Hodinu po otvíračce na jejích dveřích stále visela cedulka, že mají zavřeno. – Ale za recepčním stolem sedí hned tři dámy a kynou mi. Cvakání dálkových ovladačů. „Musíte chvíli počkat, než se to rozjede“. Asi nepředpokládaly, že by se sem někdo touhle divočinou vydal.
Tak tedy – výstava věnovaná chůzi, přírodě, umění a ekologii. Hlavně hned nezjihni. Víš, že jsi duše romantická, zelená a toulavá. Jdi na to suše a systematicky.
Šest autorů. Dva – Čecha a Slováka – znáš. Ostatní jsou odjinud: z Polska, Chorvatska, Rumunska. Dohromady je spojili Maja a Reuben Fowkesovi, německé kurátorské duo usazené v Budapešti. Ti nedávno vydali knihu The Green Bloc, věnovanou reflexím ekologické krize v neoavantgardním umění středovýchodní Evropy sedmdesátých let. Tomuto interdisciplinárnímu pomezí se věnují dlouhodobě.
Jak to sleduji, mohu si umělce provizorně rozdělit na dvojičky. Začnu Cecylií Malikovou a Oto Hudcem. Ani jeden z nich není zdokumentován při chůzi. Cecylia se plaví v podomácku vyrobeném člunu a Oto vysedává někde na obrubníku a maluje. Oba autory spojuje akt průzkumu lokality jejich pobytu, Krakova a Chang Dong v Soulu, strukturovaný zvoleným konceptem. Cecylia splavuje všechny vodní toky protékající polským městem, což ukazuje série fotografií odvážné vodačky. Je zachycena při průjezdu různými lokalitami, ve kterých se většinou perou nebo naopak symbioticky páří lemy městské přírody a umělý environment.
S obdobným civilizačním dialogem pracoval i Oto, který v pohlednicových malbách zachycoval stromy prorůstající panoramatem korejské metropole. Plátýnka s deníkovým záznamem na rubu navršil v regálu do hraniček a návštěvník se jimi může probírat dle chuti. Není to máchovské poutnictví a ta příroda je všelijaká. Nicméně v mnoha ohledech je tento model aktuálnější. A o divokost a romantiku tu také není nouze.
Fokus Grupa a Michael Kindernay. Ti skutečně chodili. V prvním případě to dosvědčuje série herbářových listů popsaných záznamy procházek a během nich vedených hovorů. Ve zvukových mapách druhého autora chůzi dokládá nervní linka. Jak čtu v doprovodné tiskovině, chorvatská skupina začala tvořit botanickou sbírku jako lék na stres a únavu ze svých tehdejších pracovních a životních podmínek. Jejich hlavním cílem bylo „osvobodit svůj čas a otevřít ho rozjímání, relaxaci a přehodnocování věcí“. Toto všechno podle svých slov našli v procházkách. Kindernay zas sděluje, že „úkon chůze může být vyjádřením protestu proti rychlým, striktně naprogramovaným městským strukturám postaveným na pravidlech. Kráčení je osvobozená a volná forma přirozeného pohybu...“ Úhrnem – chůze jako akt vystoupení z kleští utilitárního chování, antisystémové gesto městského člověka.
Anca Benerová + Arnold Estefan a Davor Sanvincenti. Jak bych seskupil tyto? Faktem, že jako jediní hovoří o chůzi přírodou mimo urbánní zóny? Nejvypjatějším patosem a poetičností? Tím, že odkazují na klasickou literaturu? Rumunská dvojice stoupá holosečemi devastovaných karpatských svahů doprovázena vtíravou melodií pohvizdované protiválečné písně. Odkaz na Šolochovův Tichý Don. Chorvatský autor se prezentuje „příběhem“ sestaveným ze tří polaroidových snímků krajin, několika textů, uhrančivého videa a zvuku. Odkaz na Thoreauův Walden. „V mé umělecké tvorbě mají velký význam přímo procítěné zážitky z přírody, její fenomény, struktury a logika, jako aspekt nezbytný pro rozšíření vědomí. (...) Návštěvník je vystaven imaginární procházce v krajině, přičemž scénář akceptuje jako reálný.“ Zatímco první dílo můžeme vnímat jako nejpolitičtější výrok výstavy, druhé se nejsilněji kloní k metafyzickému pólu.
Umění – ekologie, via chůze?
Z většiny děl ekologie nijak okatě netrčí, je spíše jednou relevantní interpretační rovinou, či ji musíme vnímat v rozšířeném smyslu i jako fenomén psychologické či sociální hygieny. Možná by podobný přístup – menší kurátorský tlak na ekologickou pilu – prospěl i celé výstavě. Chůze či pohyb v přírodě / k přírodě. Není to sám o sobě silný referenční bod? Od něj se pak již může divák vydat po vlastní trase. Že by přitom minul ekologické obsahy, myslím, nehrozí. Chůze je skutečně jedním z nejlepších možných prostředků, který umělce přibližuje k ekologii.
Pořád prší. To je dobře.
Walking without Footprints / Kráčanie bez stôp, Anca Benera a Arnold Estefan, Fokus Grupa, Oto Hudec, Michael Kindernay, Cecylia Malik, Davor Sanvincenti, tranzit.sk, Bratislava, 11. prosince 2015 – 20. února 2016.