Poiésis Kultura,Dokumenty

VĚRA ROSÍ: kůstku po kůstce

Obrázek nebo fotografie#17493

… Kolikrát ještě smím projet, / než zůstanou trčet nahé cihly? …

Snad proto, že ohlížet se, rekapitulovat a spolu s tím i trochu tesknit je přirozenou a tím i běžnou součástí života, je leckdy takto tematizovaná poezie přehlížena či bagatelizována. Není to ale trochu zbytné a zbytečné, to stálé vzdychání po „velké“ či „do sebe nezahleděné“ poezii? Sdílení osobních mýtů, snů a vzpomínek vytváří rozměrný prostor k přesahům. Prostor, v kterém se lze najít čtenářsky i autorsky, a konec konců vypovědět mnohé i o „velkém“ světě kolem nás…

S básněmi Věry Rosí sdílím tento prostor s četnými asociacemi, s tichým porozuměním, se souzněním s obrazy, významy. Kdyby aspoň pršelo, když už kůstku po kůstce nás láme vše, co odchází, co se nám nedaří zachytit, zachovat, u čeho nám není dopřáno zůstat, co jen krátce zahlédneme. Procítit to, zaznamenat, slyšet od otevřených branek zahrad tichounký nářek odloženého nářadí...

Petr Čermáček

 

***

 

Slova tečou z nedovřených kohoutů.

 

Pod mlýnským náhonem

opadává hladina, obnažuje

lysinu břehů, osychající šupiny.

 

 

 

***

 

Vidím ve skleněné vitríně

převrženou figurínu,

kůstku po kůstce ji stavěli, zdobili,

i svatební věneček byl.

 

Propadává kruhy víru,

kůstku po kůstce

ji lámou, posílají kanálem k vodám.

 

Svatební věneček ze sněhu.

Tápe

po své paži, když

se chce zachytit vprostřed vzpomínky.

 

 

 

***

 

Kdyby aspoň pršelo.

Tiskla dlaně na přetékající kýbly,

mezi prsty proplouvaly všechny ulovené ryby,

všechen potěr i leklé návnady.

Nastavovala dlaně a zase je ulekaně zavírala.

Myslím na pohádkové bytosti,

co se pod dotykem hroutí do hromádky hadrů.

 

Bylo to v zahradě

pod dědečkovými rybízovými keři.

Utrhl se strop starých stájí.

 

Kdyby aspoň pršelo,

ale ranec podzimního slunka

zavalí i poslední žílu,

i poslední řeku.

 

 

 

***

 

Nádražní budovy, cvrnknu o ně vždycky pohledem

a kus se odprýskne.

Kolikrát ještě smím projet,

než zůstanou trčet nahé cihly?

Nákladní vagóny odtahují

zásilku aut zkříženým kolejištěm,

zas projíždím

cílovou stanicí.

 

Zatím ta dívka pochází po babiččině sednici

a stále čeká,

knedlík úplňku civí z kalendáře

příborník se převrací,

kukačka vyskakuje z hodin.

 

Ten dům se ještě nestal sutí,

obrostlý třešněmi, ořechy. V hrnci na marmeládu

převařuji ke stravitelnější podobě

sluneční paprsky protlačené dvojitým okýnkem.

 

 

 

 

***

 

Z očních důlků noci

vytékají opilá bělma,

možná jsou to světla pouličních lamp.

Malý, rozespalý džin

poskakuje na nástupišti taxíků.

 

Svírá ji v náručí jak pugét.

Stan noci se třepe ve větru

a on upírá zrak až k Venuši –

zatímco ona by chtěla

sedlat dřevěného koníka.

 

 

 

***

 

Zelené moře brázděné sem tam traktorem

proti azurovému nekonečnu.

Bzučící motorové včely

kdosi obrací naznak, vyhazuje proti obloze.

Šalvěje jsou obtěžkané trsy vos.

 

Spatřím pár vyschlých plivanců červnových strašidel,

formují těsto půdy.

 

A dálky! Dálky, v nichž si odžívají

neznámí svůj život,

chatky s nočními souložemi komárů.

V západu slunce hřbet lesa,

kterým jsem ještě nikdy nešla.

 

Prudce se otočím:

jdeš za mnou?

 

                             (Medlánky, letiště)

 

 

 

***

 

Měla pohled, jako když se míří lukem,

a studené ruce,

hady svinuté v kapsách.

Procházela se městem naloženým v listopadu,

alejemi, které už vypelichaly

na holé obrysy.

 

Ta druhá

právě nalévala kouřící bramboračku,

prohřívala tváře,

prsty vetknuté do růžové pleteniny.

 

 

 

***

 

Slunce drnká na bukové struny,

oloupává postříbřené noty.

Stín větvoví črtá na víčka

znaky čínského písma,

kaňky tmavších listů

jsou vzkazem tajným inkoustem.

 

Slunce vyhrává na dutiny kmenů,

březnové píšťaly ještě ospalé zimou,

vrhá stín postavy na cestu zpátky.

Třískají činely vzdálených autobusů.

 

 

 

***

 

Ze svahu vyrůstají kmeny, kamenné mohyly,

elektrické tyče, komíny Zetoru.

I cigareta svisle zapózuje proti obzoru.

 

Bezbarvý kouř se tratí v mracích,

i stín chodce,

jeho dech v ještě teplém větru.

Ostnaté dráty visí nad dráždivou dálkou dálničních aut.

Až do Terstu, až do Říma...

 

Odněkud plaše zazvoní tramvaj,

vjíždí do kluzké hnědé hlíny kopců,

mizí i s řidičem, s cestujícími.

 

Od otevřených branek zahrad je slyšet

tichounký nářek odloženého nářadí.

 

Věra Rosí / Veronika Schelleová se narodila v roce 1976 v Brně. Vystudovala Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, obory bohemistika a germanistika, v současnosti pracuje jako překladatelka. Žije v Brně. Za básnický debut Holý bílý kmen (Host 1999) obdržela Cenu Jiřího Ortena. Zatím poslední knihou je básnická sbírka Dlouhé nůžky noci (Weles / Srdeční výdej 2012). Předchozí texty jsou vybrány z připravované sbírky Ruka z černobílé fotografie, která vyjde letos v nakladatelství Dauphin.