KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

MEZINÁRODNÍ FESTIVAL DOKUMENTÁRNÍCH FILMŮ Ji.hlava 2016. Účastnit se bylo možné od 25. do 30. října 2016 – avšak doprovodný program, s festivalem sice související, ale nikoliv přímo, prosekává chvíle nudy celý rok. A letos významné výročí! Z festivalátka nevyrostlo telátko, ani festivalisko, ale sličný dvacátník, elegantní monsieur festivalák. Ve své řeči přímý, spíš neorganizovaný, vizuálně poutavý, co do šíře zájmu rozmanitý a co do vzezření povrchní. I přesto ze srdce nalévám šampaňského k oslavě tak velkolepého jubilea – poněvadž se, při organizování jakékoliv hitparády, nepočítá s tak dlouhým během, a jak jeho ředitel nezapomněl při každé možné příležitosti zmínit, radost z těchto kulatin nemá jen on, ale nejspíš celý svět.

VE SPRÁVNÝ ČAS, NA SPRÁVNÉM MÍSTĚ

Na začátek by bylo vhodné uvést nás do kontextu a ukotvit koncept. Náhodou typu „ve správný čas, na správném místě“ jsem byla doporučena a následně s doporučením schválena do středoškolské poroty festivalu, jež byla letos taktéž jubilejní. A tak jsem, ve vší té slávě, reprezentovala střední školu, jíž jsem k nohám složila maturitní zkoušku. Jedná se o Střední uměleckoprůmyslovou školu v Jihlavě-Heleníně, u mě konkrétně obor Malba a ilustrace.

INTERPRETACE SLOVA KRITIZOVAT

A teď Vám něco povím. Nemyslete si, prosím, že v mých slovech naleznete zášť či jakýkoliv poměr odporu či koncentrát „fucku“. Pro mě, jako středoškolského porotce, začal festival již v úterý, a to pracovní schůzkou s ředitelem festivalu a dalšími osobami zodpovědnými. Naše porota měla pět členů, kluk ze Střední školy grafické a tři gymnazisti (jedna slečna byla v přepočtu v sedmé třídě – a její názory byly, mimochodem, v pravdě bravurní).

No a jak jsme se tak sešli, dozvěděli jsme se velice zásadní informace. Hned na začátek byl rozebírán obsah slova „kritizovat“ a prý že vlastně nemáme hledat negativa, ale jen pozitiva. Výborně! Takže já jsem Müllerová a jdu vám to tady všecko pochválit. I když jste vůbec nepochopila, o čem točíte, i když kamera je staticky nestabilní, i když Petr není Pavel, váš výkon je excelentní. Ano. Naším úkolem bylo zhlédnout všechny snímky sekce Česká radost („Česká radost jako prestižní výběr českých dokumentů není jenom soutěží o nejlepší z českých filmů, ale je především oslavou rozmanitosti v objevování nových témat i v dobrodružství kinematografického rázu“; citace popisu kategorie z katalogu, pozn. red.). Pakliže se nepodařilo, náhodou či úmyslem, některý z nich vidět, u mě to bylo někdy náhodou, někdy úmyslem, bylo nutno doplnit si znalost kousku ve filmotéce v Centru dokumentárního filmu (kino Dukla). Není problém. Ale víte, co problém je? …Od porotce se vyžaduje názorová sterilita, objektivnost, znalost vyobrazované „problematiky“ i vlastnictví slovníku synonym – jak se alespoň domnívám, jedná se o popis k dobře odvedené sudí práci. A… zatímco ostatní porotci byli vozeni „samo-chodem“ (auto, pozn. red.) a spali v penzionech, nám, vzhledem k tomu, že byl tento unikátní nápad o studentské porotě vytvořen „na poslední chvíli“ (citace), byla přidělena tělocvična! A chodit zvládneme pěšky! Ale budeme muset taky vybrat… Ale my jsme vlastně ti nejvíc v klidu, my to tady jenom chválíme všecko, takže tělocvična, jupí, ruce nahoru! Samozřejmě, že jsem tam nespala… Už tak mi fakt, že jsem musela vyvinout kus anarchie vůči výkladu slova kritika, vzal řádnou porci energie, nehledě na to, že člověk musí jíst, musí pít a musí dokonce i odpočívat. Ne! Zabrala jsem se do toho tak zodpovědně, že se mi vlastně nepodařilo téměř nic z toho. Jedla jsem, jen když mi něco někdo nacpal pod hubu, piju vždycky, hlavně vodu, stejně hlad je jen převlečená žízeň, cigarety si dám taky vždycky, ale s tím odpočinkem… Přes den filmy a mezi nimi rozdýchávání, večer party, ne? A tancujem, jak to nejlíp dokážeme a dostáváme z toho maximum, a tak zavíráme kavárny, zavíráme hospody, otvíráme nonstopky, probíráme kinematografické počitky, prožitky i city a vypínáme festivalové reprobedny, zhasínáme stan. Má-li den čtyři a dvacet hodin, já jsem jela na sedm a dvacet. A na spánek vlastně nějak nezbyde čas. Jo, konečně rozumím tomu, proč jsem, dnes již pátý den, v psychiatrické léčebně. Pozorována, lépe tedy monitorována pro svou razanci, se kterou jsem schopna obhajovat svá práva. Nicméně zažívám si perfektní lázně! To doporučuju všem! Zinscenujte si malou (spíš trošičku větší) scénu a máte svatý klid, navařeno, uklizeno, o zábavu postaráno, už teď si říkám, že budu vlastně trochu smutná, až budu odcházet a vymýšlím, jaký místně sociálně orientovaný projekt by se dal vymyslet. No, ale to sem teď vůbec nepatří, omlouvám se.

MÉ JÁ SE ROVNÁ DOSAŽENÉ VZDĚLÁNÍ

Víme, že studentská porota je „boží dar“, jak na zahájení jinými slovy naléval pan ředitel. Že ve svém názoru reprezentujeme mladou krev, že jsme u festivalů zahraničních spíše podmínkou, snad už i nutností. Ano, ale ta naše mlado-krvavá porota bude trošku po-našemu – bude jenom chválit, chodit pěšky a na slavnostním zahájení ani nebudeme mít potřebu její členy představit. Zatímco všem ostatním porotám věnujeme čas, dokonce s nimi i povedeme rozpravy.

A publikace, katalog k festivalu je, jak všichni víme, nabitý informacemi. Dočtete se o porotách minulých, současných, budoucích bohužel ne. A o všech jejích členech, o úspěších členů, ale studenti nedokázali nic víc než absolvovat či navštěvovat školu. Pozoruhodné, nemyslíte? Do teď jsem pomlčku mezi své jméno a maturitu nevložila, jo, ono by tam možná mohlo být spíše rovná se, co? Ale… nenechte se zmást, já se nezlobím. Celé je to logicky uchopitelné, ale z mé pozice citově nestravitelné. Trošku jsem se zlobila, to ano, dokonce jsem demonstrativně nepřišla na pár filmů, z něhož jeden jsem už viděla. Nelenila jsem a hned jsem o svém vnitřním rozporu rozmlouvala s „vedoucím dozorem“ a vztek, jak by se pod tíhou toho, že již nebyl čas, že bylo nutné poslat katalog k tisku a my jsme pořád ne a ne informace poslat, že si vážíme, že jsme vážní a že je to „pracovně-kariéristická“ nabídka, vskutku legendárního formátu, rozplynul. Tolik o věcech kolem. Upřímně, krom Czech Joy filmů a volnočasových pártyzáležitostí nevím ani o jednom kousku, co byl zinscenován. Jo, legendární fascinace a zpráva o záběrech na pasoucí se daňky mě pobavila, snad mě i mrzelo, že jsem nebyla při tom. Hovořila-li jsem s dalšími lidmi, vždy tematicky, ať se úmyslně vystavuji přímé diskusi a jsem nucena formulovat a snad i formovat své náhledy na snímky kinematografické.

ROcKOVÁNÍ POROTY

Och. Ano. Kousky to byly unikátní, jeden jako druhý. Bylo by výborné poznamenat, že film, který jako jury vybereme, získá finanční podporu pro propagaci mládežníkům. A to je, myslím, podstatná informace k tvarování směru názoru, směru k výběru. Zmíním ještě další kritéria, jež jsem si u filmů znamenala: nálada, atmosféra, teplota světla, obraz a hluk, sdělení a potenciál. Od středy do pátečního večera jsme byli nuceni zhlédnout celkem třináct filmů. V pátek večer jsme rokovali. Nechci kecat, ale pocitově to byla celá věčnost, hodiny cca tři. Způsobem kolečka (někdy směrem, někdy proti směru hodinových ručiček) jsme postupně každý, v několika větách, obhajoval své glosy k jednotlivým kinematografickým počinům. A když říkali prestižní výběr, nekecali. Závěrem byl top výběr, jednoduše řešený úsečkami ke každému kousku. Jednohlasně jsme se shodli, tedy jasným vítězem byl Normální autistický film, film režiséra Miroslava Janka, který již dříve některé své plody na festivale nechával promítat.

TICHÝ POZOROVATEL PŘIROZENÉHO JEDNÁNÍ

Film má 90 minut a zařadila bych jej do povinné kino-literatury. „Já nejsem odlišný, to vy jste příliš stejní,“ vysvětluje celý film citát jednoho zahraničního aspergera (nevybavuji si již jeho jméno), který napsal knihu, jež se stala bestsellerem. „Trpí tím, že jsou neurodiverzní a svět je zařízen pro ty neurotypické“ (citace z katalogu, pozn. red.). Byl to první film, který jsem na festivale viděla a všemi deseti a k tomu rozhodně ten nejlepší. Od samého začátku, do úplného konce promítání, jsem psala přímé řeči, teď už jen pouhé citace, výroků, které z úst dětí bušily jako varování, někdy i radostná poskočení, pohlazení, nátisk vnímání abnormalit dnešní společností. Psala bych hodiny o tom, co bylo řečeno, ale řeknu spíš, že se mi tento snímek jevil jako nejméně režisérsky ohnutý. Máte pocit, jako byste byli jen tichými pozorovateli přirozeného chování autistických dětí, které sice nezapadá do mezí standardního, normálního (tedy většinového) chování, ale rozhodně jsou geniální, vtipné, bezprostřední, veselé a nezatížené do chvíle, kdy cítí ohrožení ve své svobodě. I já jsem nejspíš autista, ale výchovou se podařilo mou neurodiverzitu neutralizovat. Chcete-li brečet, smát se a cítit radost, vztek, smutek i lítost, neváhejte a běžte do toho.

DOBŘE VYPADAJÍCÍ REŽISÉRKA S VĚTREM VE VLASECH A STRACHEM Z DARK SIDE

Za zmínku stojí i Zákon Helena Petry Nesvačilové, který byl i filmem slavnostně zahajujícím a, ano, je to dobrý kousek, nebýt Petry Nesvačilové. Na druhé straně nebýt Petry Nesvačilové, čtyřletá investigativní práce se nepromění v celovečerní film. A co teď s tím? Snímek pozoruje z povzdálí kauzu druhého nejslavnějšího českého vězně, Davida Berdycha, ale víc než to zkoumá chování „Robinohoodovských“ černých ovcí společnosti, které prostě jen byly či stále jsou těmi špatnými, sic berou bohatým či „špatným“, tedy těm, co berou jiným ilegálními způsoby, ale dál už peníze neposílají – spíše si je užívají ve smyslu nehodnoty peněz. „V pekle jsem se úplně našel. Očistec a ráj už mě moc nebavil.“ „Máš strach, že půjdeš do pekla?“ „Tam už jsem byl. Zvládnu všechno.“ A mají/měli všecko ve zlatě, všecko v top kvalitě a všechno rozhazovačně užité. Ve většině případů jsou si vědomi nutností následků akce, tedy reakce a s ním spojeného trestu, a to si tetujou, s tím učí karate či pracují na dispečinku. A Petra? To je nebojácná holka, co bojuje se skiny a vyjíždí do Izraele, ale postupně si uvědomuje, že v době, kdy oni začali páchat trestnou činnost, ona kouřila hodně cigaret a četla Villona – mám ráda svůj svět, neberte mi ho, je hezký – bojím se vás – huš, huš, špatné pocity. A do toho mistr Berdych, čili člověk, který nejdřív nenáviděl policisty, je teď prosí o slitování – zkrácení pobytu ve vazbě. „Věříš, že se lidi dokážou ve vězení změnit?“ ptá se Petra jednoho z domnělých Berdychovic kompliců. „No, určitě! Většinou k horšímu,“ pohotově odpovídá. Další osou je příběh majorky Heleny Kahnové, které sice madam Nesvačilová upřímně děkuje za to, co udělala pro blaho a bezpečí nás všech, tedy že se jí spolu s dalšími kolegy (například s dnes již exmanželem) podařilo odhalit rozsáhlou síť organizovaného zločinu, ale majorka... Je normální ženská, co ráda vaří, ještě raději tráví čas se svými psy a o dráze slavné kriminalistky by vlastně nejraději ani nemluvila. „Kriminál byla nádhera,“ říká jeden z Berdychovy grupy. „Jak často vytíráš?“ „Minimálně jednou týdně, jinak by bylo všude moc prachu,“ zamýšlí se ztetovaný drsňák. A nakonec zjistíte, že jediným důvodem, proč se tahle trestnost děje, je… „Co ti chybělo?“ „Tvrdá ruka!“

JDU SVĚTEM S OČIMA OTEVŘENÝMA

Mým druhým tipem nechť je film Martina Ryšavého Slepý Gulliver – „Jedny z nejlepších záběrů jsem udělal, když jsem se nedíval do záběru„. Koncentrovaná porce metaforistické ezoteriky, spíš palba než čekání na (ne)přítele s argumenty o tom, jak a proč jo. „Analogie lidské mysli. Ve filmu se prolínají záběry z návštěv na Ukrajině a v Rusku, monolog ruského vykladače karet o tarotu a režisérovo oční vyšetření“ (citace z katalogu, pozn. red.). „Jdu světem s očima otevřenýma“, „OUR PAIN, OUR WORDS“!

A jelikož se pohybuji na poli uměleckém, musím zmínit i Návod k použití Jiřího Koláře, film laureáta ceny Jindřicha Chalupeckého, Romana Štětiny. Rozhlasová režie jako svébytný, ale skrytý umělecký výkon.

Do zbraně jako bravurní školní cvičení studentky FAMU Barbory Chalupové – varovná zpráva o pěstování vztahu k zbraním u mladých lidí. Český žurnál: Exekuce jako pozoruhodný film, který začíná jako vlastní chyba režisérky Andrey Culkové, jež vyústí v exekuci a vykrystalizuje v téma celého kusu. Jmenuji se hladový bizon: „Film není o slepotě, i když hlavní postavou je slepec. Je o veliké touze po životě. ,Všichni jsme nějak postižení,‘ říká chlapík na cestě, která začíná havárií a končí vítězstvím. Miluj mě, jestli to dokážeš jako pozoruhodné zamyšlení nad sexuální asistencí hendikepovaným lidem, mužům.

Většina filmů se dá za nějaký humorný poplatek zhlédnout na dafilms.cz, inu, máte-li rádi dokumenty s přesahem, předplatné na svou míru určitě najdete. Příjemnou zábavu všech formátů, nejen těch dokladových, dokumentačních přeji.