Otázky bez odpovědi (10. část)
V roce 1966, v době myšlenkového i tvůrčího kvasu v české společnosti, sepsal mladý student fyziky filosofické pojednání o devatenácti kapitolách, v němž si kladl mnohé – pro něj tehdy důležité – otázky. Ani po bezmála padesáti letech nemůžeme říci, že by zcela pozbyly své důležitosti či inspirativnosti.
Kapitola 11. Odcizená minulost
Motto:
K tvé hvězdě vztáhli jsme ruce,
vztáhli, nedosáhli jsme,
tvé štěstí hledali jsme,
hledali, nenašli jsme.
(Josef Hora)
Mladý muž prochází skladištěm. Míjí plakáty, hesla, obrazy…
Dělník zašlapující břichatého kapitalistu… Válečným štváčům navzdor splníme výkup brambor… Krojovaný lid vzdává hold geniovi lidstva… Mladý muž jde a z jeho tváře čiší nechápání. Doba, z níž vyrostl dnešek, je nepochopitelná, zbyl z ní odcizený balast. Touto myšlenkově nutnou scénou začíná film Postava k podpírání.
Minulost a budoucnost jsou však dva póly magnetu. Jestliže jsme ztratili jeden, nemáme ani druhý. Čekáme trpělivě přede dveřmi, za nimiž je jen zeď. Stoupáme usilovně po točitých schodech, abychom se po jednom obratu ocitli na témže odpočívadle. Nosíme s sebou trosky starého myšlení jako hrdina filmu svou kočku.
Každá revoluce si klade nejvyšší mety. Chce být mezníkem dějin, počátkem lidského letopočtu. Žádá si celé lidi a slibuje jim vše. Když však ukojí bezprostřední zájmy a způsobí vybití vášně, ukazuje se, že základní vlastnosti člověka a dějin nebyly změněny, že revoluce nemohla vyřešit vše a že není možné se jí cele obětovat. Revoluční jednostrannost se jeví jako fanatismus. Rudá košile škrtí u krku. Každodennost překrývá dějiny. Zdá se, jako by se mnoho nezměnilo. To vyvolává smutek věrných. Revoluce dosáhla mnohem více, než jí předpovídali nepřátelé, ale mnohem méně, než chtěla sama.
Ani socialistická revoluce nebyla ušetřena deprese. Tato deprese se vykládá nespokojenosti s chybami revoluce, s tzv. kultem, který se v oficiálním výkladu jeví jako historicky náhodné zkomolení. Kult je prý překonán, je třeba se vrátit k původním jistotám a tradicím. Nikdo však již nevěří v jejich nezkalenou čistotu. Nelze vymazat léta.
Chceme-li kriticky uvažovat o revoluci, musíme mít dobrý žaludek. Odsouzení každého násilí, to je čestný postoj mnoha velkých lidí, při hodnocení významu historických událostí by nás však mátl. Dějiny jsou psány krví, moralismus je jim cizí. „Dějiny všedních zločinů mne sužují jako srdeční vada“, psal Babel o ruské revoluci. Tato revoluce musela zabíjet, aby zvítězila, a ještě více, aby se ubránila. Vstoupí-li masy přímo do dějin, je kontrola revolučního násilí nemožná. Jsou-li svrženy dosavadní zákony, stírá se hranice mezi vinnými a nevinnými. Každý je vinen už tím, že žije v době, kdy lidé umírají hlady, a pyká za to.
Morálka revoluce se nutně jeví jejím dědicům jako krutá. Krutost prosévá lidi a ponechává v čele jen ty s příliš dobrými nervy a bez pevnějších mravních norem. Násilí se ukázalo jako příliš efektivní prostředek, než aby se ho vůdcové zřekli, jakmile přestalo být nutné. Osobnosti vůdců, tradice národa mají tu velký vliv, ale konec konců nelidskost zanechává stopy na člověku, i když se děje ve jménu budoucí lidskosti. Co se stalo v Sovětském svazu, není dílem zlého Stalina, předpoklady k tomu jsou dány celými předchozími dějinami. Nechme však uvažování o věcech, o kterých mnoho nevíme a vraťme se domů.
Únorové vítězství komunistů odpovídalo vůli národa i našemu mezinárodnímu postavení. Úplné vítězství však bylo začátkem porážky. Dokud měla politika komunistů protiváhu, byla rozumná a poctivá, a chtěla-li mít úspěch, nemohla být jiná. Absolutní moc však spadla do klína lidem, kteří na to svými schopnostmi ani charakterem nestačili, zvláště ve svízelné situaci mezinárodní. Tak se stát brzy stal klubkem autonomních institucí.
Projevuje se zpětná vazba: dějí se různé nesprávnosti, mezi jiným zbytečné omezování politické demokracie, a tím se tvoří podmínky pro větší nesprávnosti, které již likvidují demokracii a otvírají cestu zločinům, neodpovídajícím našim novodobým tradicím. Politické zločiny a ekonomické chyby zprvu unikaly pozornosti. Prvním jevem, který by se při troše kritičnosti musel zdát nezdravý, byla snaha o vytvoření nového náboženství, které se velmi podobalo bigotnímu katolictví. Toto náboženství mělo své posvátné knihy, papeže, poutní místa a dokonce ostatky svatých. Takový jev je v moderní společnosti symptomem úpadku. Toto náboženství pouze ohlupuje svou pompou a předstíráním jistot, není v něm však skutečně hluboké víry. Jestliže gotika hluboce působí i po staletích na lidi, kteří nikdy nepoznali víru, umělecké výtvory kultu jsou již dnes uboze směšné.
Jsme někdy ochotni závidět této době její nadšení. Nespokojíme-li se však s dojmem a studujeme dokumenty, vidíme, že bylo založeno na předstírání. Zejména nejoficiálnější dokumenty neobsahují nic velikého, je to sbírka nechutností a dutostí, truchlivé svědectví o revoluci, která lže sama sobě.
Je pozoruhodné, že to vše bylo snášeno bez většího odporu. Skutečné prohlédnutí přišlo až po kritice v mezinárodním měřítku a zejména po otevření hranic, kdy se ukázalo, že ekonomický pokrok, který předtím vzhledem k nevědomosti lidí mohl být vykládán jako jednoznačný úspěch socialismu, je spíše menší než na Západě.
Místo katarze přišla kocovina. Nelze mluvit o katarzi tam, kde lidé zřejmě odpovědní za zločiny uznají své chyby, zůstanou na svých místech a tváří se jen o něco málo méně neomylně než předtím. I mezi zuřivými kritiky jsou mnozí, kteří ještě jásali nad vyhlášením „socialismu“ a příliš je tenkrát nezajímalo, že ve vězeních dosud sedí nevinní lidé.
A tak místo obrody přišlo zhroucení revolučního vědomí a vše vyústilo do současné politické neurčitosti. Toto slovo je výstižné. Není nám zle ani nežijeme dobře. Nehrozí katastrofa, není naděje. Lidé v čele státu nejsou neschopní, ale také nejsou zvlášť schopní. Vyhraněný politický postoj je nemožný, protože víry není a k vědění chybí informace.
Do této situace přišla mladá generace. Všeobecný chaos způsobil, že ani generační rozpor není zvlášť výrazný, neboť není nic, co by mohlo lidi polarizovat. Nelze ani říci, co by taková polarizace přinesla.
Zůstalo citové prázdno. Je ztíženo dorozumění, poněvadž smysl slov byl změněn nevhodným užíváním. Jsou slova, bez nichž se ve vážné řeči nelze obejít, jejich vyslovení však zanechává v ústech pachuť a vzbuzuje úsměšek. Jsme jako hrdina jedné Čechovovy povídky, lekáme se života, protože nejsme schopni poznat, co je v něm pravda a co lež, a nepoznáme pravdu a lež ani ve vlastních skutcích.
Nebudeme nyní mluvit o lidech průměrných, kterých je většina, kteří jsou tvořeni dobou a tvoří dobu, ale spíše o těch, kteří by ji mohli změnit. Změnit, ale k čemu? Návrat k revoluční ideologii je nemožný, z proletářů se staly střední vrstvy, které by pro kousek masa obětovaly celou světovou revoluci. Snaha starší generace očistit původní ideje je sympatická, ale naivní. Ti, kteří dospěli v padesátých letech, jsou poznamenáni konformismem na celý život.
Právě ti ojedinělí z mladé generace, kteří byli schopni vážného myšlení, nedali se znechutit socialistickými frázemi a hledali pod nimi ideály, jsou jedinou nadějí socialismu. Nejdříve se však musejí ptát. Pochopit dějiny znamená pochopit, co si v nich mysleli lidé, kteří je tvořili. Teprve potom je překonáno odcizení minulosti a minulost se stane živou součástí dneška. Je však nepochopitelné, co si mysleli lidé, kteří poslali své spolupracovníky na smrt a dovedli o nich ještě lhát národu do tváře.
V čem vlastně spočívá odpovědnost člověka? Odpověď na tuto otázku není nikde napsána a každý si ji musí najít sám. Je odpovědnost k sobě, k rodině, ke státu, k práci, a ta se často staví proti obecnější zodpovědnosti za lidskost a spravedlnost. „Jednej vždy tak, aby se tvé jednání mohlo stát obecným zákonem,“ řekl Kant. Co však dělat, víme-li, že naše jednání se obecným zákonem nestane? Co mají dělat lidé, kteří jsou bezmocní proti nespravedlnosti?
Doba kultu bývá srovnávána s nacismem. V mnohém se však liší. Je mnohem tragičtější pro budoucnost. V boji proti fašismu padlo 25 000 komunistů, zatímco v době kultu se komunisté likvidovali navzájem. Kdyby se našlo jen 25 000 statečných v padesátých letech, nemuselo být zbytečných obětí. Proč se tak nestalo? K tomu, aby byl člověk celým člověkem, nestačí pouhé oběti ani pouhý rozum. Vědění se musí pojit se statečností. Je tragické šířit omyly. Padá-li však socialismus s tím, že bude možné šířit i neoficiální názory, pak nechť padne.
Nejtragičtější je mít pravdu a mlčet ze strachu před odpovědností.
Pokračování příště
1. část – Kapitola 1: Mluvení do prázdna, Kapitola 2: Hledání kocoura
2. část – Kapitola 3: Relativnost jistot
3. část – Kapitola 4: Člověk a lidé
4. část – Kapitola 5: O štěstí a neštěstí
5. část – Kapitola 6: Svoboda
6. část – Kapitola 7: Bytí a aktivita
7. část – Kapitola 8: Aktivita a informace
8. část – Kapitola 9: O ideálním státě
9. část – Kapitola 10: Svět ze dna studny