Otázky bez odpovědi (6. část)
V roce 1966, v době myšlenkového i tvůrčího kvasu v české společnosti, sepsal mladý student fyziky filosofické pojednání o devatenácti kapitolách, v němž si kladl mnohé – pro něj tehdy důležité – otázky. Ani po bezmála padesáti letech nemůžeme říci, že by zcela pozbyly své důležitosti či inspirativnosti. Přinášíme další část tohoto dříve nepublikovaného textu.
Kapitola 7. Bytí a aktivita
Motto:
Zda být, či nebýt, to je otázka.
(Shakespeare)
Když se hrdina Havlovy Zahradní slavnosti Hugo Pludek seznámí s mechanismy společnosti, pronáší skvělý monolog o bytí a nebytí. Chci být pořád, říká, ale přesvědčil jsem se, že chci-li být, musím též někdy nebýt.
Člověk je, dokud neumře. Hugo Pludek má však na mysli takové bytí, v němž člověk usiluje o uskutečnění své touhy, to znamená aktivní bytí. Jedině aktivní bytí je skutečným bytím důstojným člověka. Aktivita je boj za svobodu.
Může být aktivita škodlivá? Tato otázka je totožná s otázkou, je-li člověk od přírody dobrý. Protože člověk nejprve je a teprve pak je nějaký, není člověk od přírody vůbec žádný. Pojem dobra má smysl teprve ve vztazích člověka k lidem a k světu. Touha po sblížení s lidmi je největší touhou prostupující dějiny i život. Jsou i egoisté, ti však nepotřebují filosofii. Lepší řád může být založen pouze na touze lidí žít v tomto řádu. Nebudou-li se lidé mít rádi sami od sebe, nepomohou jim žádné kodexy ani desatera.
V rozděleném a nepřátelském světě vzniká škodlivá aktivita. Té se společnost brání, ale její obrana zasahuje i lidi, kteří nechtějí nic zlého. Poněvadž společnost je prosáklá neúčelností, vznikají i neúčelná omezení.
Zjišťujeme, že prostor, který nám společnost vyměřila k uplatňování svobody, je nepatrný. Skutečná svoboda leží za jeho hranicemi. Co dělat? Je lákavé odmítnout nesmyslnosti, které po mně žádají, a být tedy pořád. Pro lidi, kteří by se toho odvážili, má společnost věznice a ústavy choromyslných. V těchto institucích se sotva budeme cítit svobodni. Docházíme tedy k témuž závěru jako Hugo Pludek: Abychom mohli být, musíme někdy nebýt.
Nyní se nabízejí dva krajní postoje, které filosofové nazývají „krásnou duší“ a „komisařem“. Krásná duše vidí žalostné výsledky každého úsilí. Uzavírá se před světem, odmítá do něho zasahovat a hledá svobodu tam, kde ji nelze omezit, ve svém nitru. Je nebezpečné zahrávat si s tímto postojem. Jakmile se příliš oddáváme snům, zdají se nám lepší a čistší než skutečnost, takže tato nám začíná být odporná. Odtud je jen krůček k nenávisti, jež postihuje především ty, kteří přese všechno bojují za její změnu: radujeme se z jejich porážek, ze zloby, kterou je svět zahrnuje, neboť vůči nim máme špatné svědomí a jejich prohra opravňuje náš postoj.
Zatímco krásná duše odmítá vyměřený prostor, uražena jeho nepatrností, komisař přijímá jisté hranice, které vyhlásí za svaté. Je schopen vášnivě je hájit jak proti zúžení, tak proti rozšíření. Jeho aktivita je nepravá, zpočátku může lidem pomoci, posléze však z nich i ze sebe dělá vězně.
Utéci před chaosem světa do tvrze své práce je dnes již nemožné. Většina lidí proto podléhá pokušení smířit se ve veřejném životě s úlohou figurky na provázku a hlásné trouby žádaných názorů. Doufá, že si společenským nebytím vykoupí soukromé bytí, malou zahrádku, v níž bude respektována a milována. Zklame se však, neboť není důvodu milovat figurku.
A tak nám nezbývá, než jasně si uvědomit, nakolik jsou naše možnosti získat svobodu reálné. Zde by nám měl pomoci rozum. Může však rozum odpovědět na otázky, které si klademe? Dnes i vědci nazývají víru ve všemocnost vědy mýtem. Čistý rozum vede k čistému agnosticismu. V životě musíme překročit i závory, za něž rozum odmítá jít. Rozum nám totiž neříká, co máme chtít, ukáže nám však, jakým způsobem uskutečnit svou touhu a jakou máme naději na úspěch.
Vzpomeňme ale na saidský obraz! V každé době jsou vytyčeny jisté meze, po něž je dovoleno přemýšlet a pochybovat. Přejdeme-li je, děláme to na vlastní nebezpečí a nikdo nám nemůže zaručit, že za nimi uvidíme příjemné věci. Dokud jsme čerpali z omezeného okruhu přímé zkušenosti, dokud jsme věřili v pevný systém poznatků a v pár bezobsažných frází, mohli jsme jednat s jistotou. Dokonce i výsledky našeho jednání se zdály uspokojivé, protože jsme byli schopni vidět jen to, co se nám hodilo.
Rozum nám ukázal, jak málo jsme viděli. Nyní dohlédneme dále než na vlastní nos, náš zrak se však noří do mlhy. Čím hlouběji myslíme, tím hloupěji jednáme. Víme ovšem více, ale vzdálili jsme se světu zdání, v němž jsme nuceni žít, jednat a mluvit po většinu života. Dříve jsme viděli pouze svůj zájem nebo zájem své společenské skupiny a mohli jsme jej prosazovat. Nyní vidíme více a víme, že v nekonečném světě se najde dostatek důvodů, abychom ospravedlnili cokoliv. Právě proto nejsme schopni udělat nic, nevěříme již vlastním argumentům, protože známe i argumenty opačné a víme, jak málo záleželo na nás, na kterou stranu barikády jsme se dostali.
Rozumný člověk se podobá Hamletovi, ptá se, zda být, či nebýt tam, kde jiní bez rozmyslu sahají po dýce. Nemíním pocukrovat konec této kapitoly optimismem. Hamlet by dnes sotva mohl být králem. Otázky Hamletů však rozrušují shnilé dánské státy a otvírají cestu Fortinbrasům.
Pokračování příště
1. část – Kapitola 1: Mluvení do prázdna, Kapitola 2: Hledání kocoura
2. část – Kapitola 3: Relativnost jistot
3. část – Kapitola 4: Člověk a lidé
4. část – Kapitola 5: O štěstí a neštěstí
5. část – Kapitola 6: Svoboda