Do kraje lesních samot: za básníkem Šumavy
V románu Ze světa lesních samot Karel Klostermann jako jeden z prvních autorů v české literatuře řeší nebezpečí, které představuje neuvážený zásah člověka do přírody. Velkou vichřici, která v říjnu roku 1870 zničila značnou část pohraničních lesů, představuje jako následek lidské činnosti – mohutného vytěžování šumavských lesů.
Dodnes je Šumava krásná. Je krajem plným lesů skrývajících stále řadu míst, v nichž jako by se zastavil čas. Místa, do nichž nikdy nevkročila lidská noha, bychom však dnes už hledali stěží. I přesto zastaví-li se člověk u opuštěné kaple na Suchých Studánkách, má stále pocit, jako by vstoupil do světa lesních samot. Jako by vstupoval na Šumavu přesně takovou, jakou ji navždy zachoval v jednom ze svých nejzásadnějších románů Karel Klostermann. Ne nadarmo je nazýván básníkem Šumavy.
Román Ze světa lesních samot spatřil světlo světa devět let před koncem devatenáctého století a nejprve vycházel časopisecky. Byl to totiž právě redaktor časopisu Osvěta Václav Vlček, na jehož popud začal Klostermann román psát:
„Jste tak výtečným znalcem staré Šumavy, kraje tak znamenitého, znáte z něho veliké množství originálních povah i charakteristických příběhů, tkvíte v kraji a lidu tomto svými životními kořeny, jste k němu srdcem přirostlý – jaké to celé neocenitelné poklady! ... Nevím o spisovateli druhém, který by mohl činiti co Vy; tak jste k úkolu tomu nejen povolán, ale, tuším, povolán jediný a já mám – není to liché slovo – vroucí přání, abyste se do úkolu toho pustil hned, byste o Šumavě, jmenovitě také o bývalé, vypsal všecko, co jste v ní poznal a procítil… Láska šumavská z Vašeho mládí vyniká řídkou originálností, a kdybyste ji nezužitkoval Vy, byla by beze snadu navždy ztracena,“ napsal Klostermannovi v jednom z dopisů. (1)
O svém vztahu k Šumavě a o místech, kde čerpal inspiraci pro literární tvorbu, píše Klostermann ve svém vlastním životopisu:
„Počínajíc desátým rokem svého věku trávil jsem větší část svých prázdnin u svých příbuzných, u sestry svého otce a u jeho bratří, jakož i u synů a dcer těchto, potroušeně bydlících v širém obvodě obce Rehberské (dnes Srní – pozn. autora), a to až do ukončení svých akademických studií, tedy od r. 1857 až do r. 1870. (…) Můj strýc (…) mi vypravoval o bývalých časech a poměrech v obci a lesích. Takto jsem vnikl zplna do intimního života našich horalů, kteří ničeho přede mnou neskrývali, považujíce mne za svého a zcela mi důvěřujíce. Největší mojí zálibou bývalo choditi se stády, jež se po celé léto pásla v knížecích lesích, hlídána jsouce zvláštními pasáky. (…) Přidružoval jsem se k těmto pastevcům, namnoze blízkým svým příbuzným, žil jsem s nimi po jejich způsobu po několik neděl, obyčejně pokud boty vydržely v nesmírném mokru lesů a močálů, stravoval jsem se s nimi a s nimi přespával v srubaných lesních boudách (Stierhütten). Tak jsem poznal důkladně život těchto lidí, jejich nazírání a vnikl jsem do všech tajů lesa a močálů v době, kdy široké prostory byly ještě pokryty pralesem, do jehož hloubi kromě pastevců a hajných sotva kdo zapadal.“ (2)
Šumava doby, v níž Klostermann psal román Ze světa lesních samot, už však vypadala jinak – velká vichřice zničila v říjnu roku 1870 značnou část pohraničních lesů. Tato událost pak proměnila celý život obyvatel Šumavy. Ve svém románu o tom píše i Klostermann:
„Nač je mi žíti?... Doma pláče žena… děti pláčou… já, pokud živ budu, veselé chvíle nenajdu. (…) Já tohle nepřečkám… srostl jsem s tím lesem jako strom s rodnou půdou… a jako ten strom uschne, když vítr ho vyrve, tak i já uschnu bez nemoci…“
Tak smutní nad fatální proměnou krajiny hajný Malý, který v šumavských lesích žil od narození a jenž byl jako další její obyvatelé natolik spjatý s místní přírodou, jako by byla obsažena v něm samém.
V románu Ze světa lesních samot Klostermann jako jeden z prvních autorů v české literatuře řeší nebezpečí, které představuje neuvážený zásah člověka do přírody, a stává se tak předchůdcem literatury s ekologickou tematikou. Výše uvedenou přírodní katastrofu, jeden z nejzásadnějších momentů závěrečné části románu, představuje jako následek lidské činnosti – mohutného vytěžování šumavských lesů bez rozmyslu. Jeho romány mají i historicky dokumentární hodnotu. Věrně zachycují poměry na Šumavě, běžný život zdejších obyvatel a vztahy mezi nimi.
Název románu je velmi přiléhavý, neboť šumavský les je dominantním prostředím, jež postavy ani čtenář prakticky neopouští. Rozhodně to ale není dnešní krajina, plná značených a upravených cest vedoucích od sídla k sídlu, od restaurace k turistickému středisku. Klostermannův šumavský les je neprostupným lesem, v němž číhá nebezpečí na každém kroku. Lidských obyvatel má poskrovnu, žijí na myslivnách a v dřevařských boudách vzdálených od sebe kilometry, dojít pro doktora či faráře trvá několik dnů. V zimě se pro obavu o nedostatek zásob v chalupách zpravidla téměř nesvítí, v létě zase lidi dostatečně zaměstnává starost o dům, aby byl připraven na příchod další zimy. V noci se temný les stává rejdištěm přízraků, světélek a duchů zemřelých, svádějících lidi do močálů. Jedná se o údajné duše zemřelých dřevorubců padlých v boji s přírodou. Na konci románu pak autor otevírá i otázku, co se děje s dušemi padlých stromů; tento problém ale zůstává nevyřešen.
Hory samotné jsou pro lidi důležitým orientačním bodem, nicméně k výstupu a výhledům rozhodně nelákají. V Klostermannově pojetí je člověk vstupující do lesa hrdinou vstupujícím do boje. Příroda pevně vládne nad lidmi:
„Čtyři neděle uběhly, zima nastoupila vládu; po celé dni stála myslivna uprostřed bílého víru vloček sněhových, tak hustě padajících, že na dvacet kroků nebylo lze ji viděti. Někdy tiše trousil se sníh, někdy zadul do něho vítr, ve sloupy těkavé, do opravdových smrští ho sehnal, tak mohutných, že když se rozpadly, mžikem vše kyprým lesklým hávem zvýší několika střevíců pokryly. V takový čas s nebezpečím jest na sto kroků od obydlí svého se vzdáliti. Žádné oko nepronikne padající spousty, ba jak je otevřeš, bodá do něho na sta křišťálových jehliček, palčivou bolest působíce; vše kolem tebe vře, není vzduchu, není světla, neslyšíš, nevidíš; vous ti mžikem pokryjí bílé spousty, spekou se, zacpou ti ústa i nozdry, celého tě zavějou. A když ustane nakrátko nepohoda, jeví se ti rovná, jednotvárná pláň; o modrošedé klenči ani památky, mlází do tří, čtyř metrů výše zasypáno, že jediné větvičky neuzříš, koruny vysokých stromů, kde hustě stojí, jsou spojeny jako pod jedinou vrškovitou střechu, kterou kmeny drží jako sloupy chrámové strop.“
Na Suchých Studánkách jsem si v zimě připadal podobně. Abych ale někoho nepřiváděl ke scestným závěrům, Klostermannův román se neodehrává na Suchých Studánkách – jeho hlavním dějištěm je hájovna zvaná německy Pürstlink, nebo česky Březník. Je to samota u česko-bavorských hranic, jedno z nejodlehlejších míst v Čechách, uprostřed hlubokých téměř neosídlených lesů. Zdejší myslivna se nachází v nadmořské výšce 1 140 metrů a jedná se vůbec o jedno z nejchladnějších míst na Šumavě. A pozor – navštívit ji můžete dodnes. Za to, že samota přežila do dnešních dnů, vděčí patrně především právě našemu básníku Šumavy.
Chystáte-li se na Šumavu vyrazit, pak určitě na román Karla Klostermanna Ze světa lesních samot nezapomeňte! Jen s ním se můžete dostat Šumavě pod povrch a proniknout až k jejím zavátým kořenům. A pokud byste chtěli ducha jezerní slatě i vidět, pak se ponořte ještě do jedné zajímavé knihy – do Šumavy umírající a romantické Josefa Váchala. Velikosti a váhy knihy se nelekejte – jedná se o jednu z největších Váchalových knih, avšak velké originální dřevoryty vás odnesou přímo do kraje Klostermannových lesních samot.
Prameny
(1) Max Regal: Život a dílo Karla Klostermanna. Jos. R. Vilímek, Praha 1926, strany 90 až 92.
(2) Karel Klostermann: Vlastní životopis spisovatelův. In: Václav Dresler: Básník Šumavy. Brno 1914, strany 60 až 62.