Osvoboditelé
Fejeton sváteční.
Téma tohoto mého delší dobu chystaného fejetonu – aniž o tom věděl – předjal už Jiří Plocek v minulém čísle Kulturních novin ve svém skvělém článku 1945: V Brně asi není moc co slavit. Protože jím nastavil laťku mnohem výš, než jsem si ji původně nastavil sám, byl jsem nucen svůj původně chystaný prostý příběh ze života vybavit přitažlivější formou, která obsahuje i původní písňový text a rejstříkové poděkovaní.
Tak tedy:
Můj klient, student praktické školy, dostal – kromě jiného – za úkol napsat jednu větu k sedmdesátému výročí našeho osvobození od nacistické nadvlády. Když ji napsal, přinesl mi ji ke kontrole.
Zněla: „Před sedmdesáti lety nás osvobodili Američani?“
„A nikdo jiný?“ ptám se.
Nevěděl. Tak mu to prý řekli ve škole.
Tenhle minipříběh mě inspiroval. Napsal jsem ho na sociální síť, na niž mi – kromě jiných reakcí – přátelé i zcela cizí lidé začali vypisovat fakta o tom, kdo všechno nás tehdy osvobodil. Byla to velmi plodná konverzace, z níž jsem se dozvěděl, že jsem (i přes své historické vzdělání, na něž jsem tolik pyšný…) o řadě méně známých osvoboditelů neměl dosud ponětí. Vzpomněl jsem si také na známou píseň Jana Vyčítala z roku 1990, kterou napsal u příležitosti prvních porevolučních oslav osvobození Plzně americkou armádou, a pocítil jsem potřebu znovu využít její potenciál.
Tak vznikl tento text:
To tenkrát v čtyřicátom pátom II.
1. Přišel jsem do Hradce, už je to řada let,
pořád rád slyším hradeckej dialekt,
a když se vracím domů, balík vezu s sebou.
Kámoš dumá vo tim, co je v balíkoj,
má doma králíci, tak dá to kralíkoj
a vypráví vo toho,
co se stalo v Soho:
2. Přišel tam prej jeden, co měl světabol,
byl plnej metafor a plnej parabol;
že má ve škole kluka, co měl úkol.
Měl míti v sešitě, kdo v květnu natlouk nacistom,
úča řekla „Amíci!“, tak flák to načisto –
a chtěl, aby to fotr podškráb vlastní rukou…
Ref. Ten chlap měl projev,
že Hradec osvobodil Koněv
s tanky a děly;
Češi se za ně nestyděli!
Jak z jatek husy
po Ukrajincích nastoupili Rusi;
husím pochodem
šli na to pod nadjezdem spodem.
3. Před pár lety musel ten chlap z podniku;
optimalizovali, tak navlík na kliku
dvě tkaničky a pověsil se trochu.
Když ho doktor odříz, jeb ho na švédský bedny,
po masáži se chytil, pak musel do léčebny;
to, o co ale přišel, byly jeho vzpomínky.
4. Nepoznal manželku, ba ani vinárníka,
ani svou frajerku, tak dostal kasárníka –
že jestli neví, kdo je, ať zůstane doma.
Pak přišel kluk s tím úkolem a chlap se probral z mrákot;
ty, co prej učej ve škole, jsou pro něj banda šlápot –
a už se hnal do školy, aby jim dal vojeb…
Ref. On měl k nim projev,
že Hradec osvobodil Koněv
s tanky a děly;
Češi se za ně nestyděli.
Jak z jatek husy
po Ukrajincích nastoupili Rusi;
v bratrský shodě
zpívali sborem: „Расцветали яблони и груши…“
Tato píseň je mým trochu rozpustilým, ale upřímným dárkem pro všechny, o kterých nyní vím, že ve válečných letech osvobozovali a před sedmdesáti lety osvobodili území naší vlasti:
pro Rudou, americkou a rumunskou armádu, československou a polskou zahraniční armádu, Ruskou osvobozeneckou armádu, 17. střelecký prapor belgické armády, příslušníky pozemních i leteckých jednotek britské armády (včetně československých, řeckých, polských, jugoslávských, francouzských, norských, dánských, belgických, nizozemských, kanadských, australských, novozélandských, amerických, indických, cejlonských, malajských, jihoafrických, súdánských, rhodéských, barmských, jamajských, hongkongských, argentinských, trinidadských, nigérijských a maltských stíhacích a bombardovacích perutí RAF), které se se svými stroji a muži účastnily operací na našem území, pro příslušníky českého domácího civilního a partyzánského odboje, pracovníky Českého rozhlasu, policie, četnictva, vládního vojska, dopravních podniků a pošt, účastníky Slovenského národního povstání, včetně jejich účastníků romské, ukrajinské, běloruské, chorvatské, bulharské, gruzínské, ruské, maďarské, britské, nizozemské, italské, francouzské, novozélandské, vznikající izraelské, ale také německé a rakouské národnosti (z těch, o nichž se ví, jmenovitě Thomase Faistauera, Otto Widnera a Willibalda Richtera).