Trať
Fejeton o tom, co bylo vsekáno do skály.
Jedeme s mým klientem z Hradce Králové do Sloupu v Čechách převzít dědictví po jeho zemřelém otci a jako feldkurát Katz přestupujeme v Nymburce. Vlak, který přijíždí, je navenek úplně stejný jako odborářský vlak, který před třiceti lety jezdíval naší vesnicí (to jest železničním uzlem) a jehož pasažérům jsem neskonale záviděl. Jel sice stejným směrem, kam jsem za chvilku se svými rodiči a sestrou měl šedozeleným vlakem odjet sám, ale byl to ZVLÁŠTNÍ VLAK, jediná souprava jedoucí přímo a bez přesedání TAM.
Jedeme přes Mladou Boleslav a Bakov, město, na jehož hřbitov jsem před rokem zavedl své americké příbuzné, jejichž předkové (bratranci mých předků) tu už pohřbeni nejsou, protože odtud v květnu 1904 odešli za velkou louži. Moji předci zůstali, a proto krajinu v tomhle směru trati znám. Začíná Bělou pod Bezdězem, městečkem, kde se narodili Miroslav Disman, Václav Trégl a můj děda Vladislav, a pokračuje Doksy, kde v hospodě U JELENA (Doksy se tenkrát jmenovaly HIRSCHberg) slyšel Karel Hynek Mácha poprvé příběh loupežníka Viléma a jeho otce. Zapsal ho potom na další zastávce ve Starých Splavech, které tenkrát nesly jméno Thammühl. Jarmilina skála s výhledem na Bezděz se dnes jmenuje podle postavy, jejíž jméno tady básník vymyslel.
Můj otec mi v dětství vyprávěl o králi Václavu Druhém, který byl na Bezdězu jako malý vězněn, a o jeho vnukovi Karlovi, jenž potom v místech, kam se jeho vězněný děd díval, založil rybník, z něhož uprostřed vyčnívá zatopená tvrz. To vyprávění o chlapci, zavřeném s matkou na starém hradě, mě nejdříve děsilo, ale má laskavá mateřská řeč mi pak z hradu s děsem udělala hrad „BezDĚS“. Stejně tak z Karlova rybníka v kraji pískových skal, na kterých rostou BORovice a pod nimi BORůvky, udělala jezero, v němž se MÁCHÁŠ.
Vlak, který za deset minut stačí projet soutěskou, již chlapi po léta sekali do skály perlíkem, a jedinou obměnou displeje odbude rajské město dvanácti dětských lét, mi přijde ještě víc bezcitný nežli dávný odborářský vlak, s nímž jsem se nikdy nesměl svézt. Díky té rychlosti hned potom přijde stanice konečně-výstupně-přestupní, v níž měníme svůj dopravní prostředek na auto: Nový BOR.
Nový Bor: vzpomínka na průhlednou dětskou pláštěnku na skládce plné barevných skel. Město Sloup: kupa kalhot a košilí mrtvého skláře, který možná tenkrát na té skládce stál…
–
Šli jsme pak ze zámku hraběte Kinského (dnes je v něm domov důchodců, ve kterém sklář žil; na jeho zámeckou postel podle jmenovky už přijali nového klienta s příjmením SERBUS – což je v latině jméno národa, který ve zdejším kraji původně byl) do hradu ve skále schovat se před deštěm.
Až tam jsme konečně zjistili, co vše se dá holýma rukama vysekat do kamene:
Erb.
Schody.
Síň.
Chrám.
Oltář.
Kuchyň.
Žal.
Tipy pro další čtení: Historii své rodiny, jejíž jedna větev doplula do Severní Ameriky, kde pak také zapustila kořeny, popsal autor fejetonu ve svém starším textu „Proč být normální, když můžete být…“. Svůj vztah k odkazu evropských vladařů nastínil v textu Král.