"Proč být normální, když můžete být..."
Příběh dvou polokoulí a jedné krve.
Odchod továrníka Augustina
Strojník Augustin Koloc z Nové Vsi u Bakova nad Jizerou, syn samostatného rolníka Jana Petra Koloce a vnuk nevolníka Václava Koloce, se ze všech svých bratrů vzmohl nejvíc. Na přelomu 19. a 20. století se přestěhoval do blízkého městečka Bakova a se svým přítelem Špičkou si v Kosmonosích u Mladé Boleslavi založil malou továrnu na výrobu šrotovacích stolic. Pak ale do pohraničního kraje borových lesů, o nichž Karel Hynek Mácha napsal svůj Máj, přišla recese, a ani šrotovací stolice už nestačily k výživě Augustinových dvanácti dětí. Zvláště, měly-li všechny dostat patřičné vzdělání synů a dcer váženého měšťana. A tak se Augustin rozhodl k odvážnému kroku. Prodal továrnu a po vzoru mnoha chudých ze svého kraje odjel se svou rodinou do Hamburku, kde se všichni nalodili na parník Moltke plující přes Atlantský oceán do Severní Ameriky.
Dnes jsou po celých Spojených státech amerických rozesety stovky jeho potomků, jejichž příjmení se v americké angličtině ovšem už vyslovuje „Kolak“. Patří mezi ně i Augustinův vnuk Bohumil Jim Koloc, námořní pilot, který v letech 1966–1967 v rámci akce Deep Freeze (Mrazák) vytvořil první podrobnou mapu Antarktidy a po němž je pojmenován nejsevernější bod Medvědího poloostrova, Koloc Point – anebo Augustinova pravnučka, známá americká písničkářka a instrumentalistka patřící k hnutí květinových dětí, Bonnie Koloc.
Rolník Jan a jeho potomci
Augustinův bratr Jan z Bělé pod Bezdězem nebyl tak zdatný. Měl jen malý grunt, na kterém leželo mnoho dluhů, a v jeho světnici ještě víc dětí. Ani on, ani jeho děti (narozené v císařství, v němž byla už 140 let zavedena povinná školní docházka) se nikdy nenaučili pořádně číst a psát. Na nejmladšího z nich, Josefa, se navíc už z gruntu nic nedostalo, a tak se musel živit jako opravář silnic:
Jsem cestář jako z písničky a jdu,
z Hiršbergu je to deset mil do Vajsvasru.
Topím se v hustý sněhový bouři, ale když dojdu domů,
vezmu si znovu čepici, dorazím před hospodu,
oklepu boty a kabát, skloním se ve dveřích,
skrz který slyším veselej chlapskej smích.
Josef, můj pradědeček, prožil dlouhý život, a zemřel, až když mi byly čtyři roky. Tuhle básničku jsem napsal podle vyprávění třetího z jeho devíti dětí, svého dědy Vladislava, jehož štěstím i neštěstím se stal socialismus, který jeho rodný kraj vysvobodil z tenat chudoby.
O Vladislavovi jako jediném z jeho bratrů a sester se už od dětství vědělo, že se bude živit spíš hlavou než rukama. Mluvil plynně německy, rusky, francouzsky, italsky a srbochorvatsky, už jako dvacetiletý totálně nasazený ve vídeňské továrně se stal fabričním písařem, a když byl po válce jako mladý kádr poslán do Titovy Jugoslávie, aby tam organizoval pomoc UNRRA, nebylo mu ani dvacet pět let. Do komunistické strany vstoupil ještě v Jugoslávii, díky čemuž mu po Únoru dalo hodně práce vysvětlit, že není titoistický zaprodanec a rozvraceč. Zachránil ho jen jeho křišťálově čistý původ. Jako mladý ekonom to nakonec dotáhl až na náměstka ministryně lehkého průmyslu, a nebýt po otci zděděné lásky k alkoholu a svobodomyslného vystupování (jeden bdělý kolega mu v nestřežené chvíli uzmul jeho notýsek s politickými vtipy, které od mládí sbíral, a donesl ho na patřičná místa), byl by jím i zůstal. Určitě až do let 1968–1969, kdy se jako odborník na ekonomiku stal jedním z průkopníků Šikovy reformy a zapáleným podporovatelem Pražského jara, což nezapřel ani při pookupačních prověrkách.
Dalších sedmnáct let (až do své smrti) se živil lecjak, jeden čas i jako vrátný ve výzkumném ústavu, v němž byl dříve jedním z šéfů (tento vieweghovský motiv se bohužel v oné době opakoval napořád…). Až dlouhá léta po jeho smrti, v době, kdy na Hradě seděl jeden z jeho mladších kolegů z Šikova týmu, jsem při stěhování objevil polystyrenovou krabici od rádia, v němž po celou normalizaci skrýval svůj osmašedesátnický kontraband – fotografii Alexandera Dubčeka s věnováním, Rudé právo z 21. srpna 1968 a projev Františka Kriegla ze zasedání ÚV KSČ v květnu 1969, na kterém byl Kriegel vyloučen ze sálu i ze strany. Po jeho smrti uchovával kontraband jeho syn Petr (můj otec), a to i přesto (anebo možná právě proto), že to byl on, kdo byl v době utažení šroubů (coby student medicíny, jemuž byl přiložen nůž na krk) nucen rodinný kádrový škraloup překrýt svým vstupem do znormalizované strany.
Setkání po 110 letech
Česká a zámořská větev naší rodiny o sobě dlouho nevěděly. Přesněji řečeno, až do roku 2012, kdy jsem na Facebooku objevil stránku Koloc Dynasty, skrze niž se američtí Kolocové, kteří o sobě i po pěti generacích vědí, svolávají z celých Spojených států (a dokonce i ze Švédska a z Austrálie) k pravidelným bienálním srazům. Z toho posledního, který se (u příležitosti 110. výročí vylodění prvních Koloců v newyorském přístavu) uskutečnil 1. května tohoto roku v kansaské Topece, mi poslali několik fotografií a srazové tričko s charakteristickým nápisem „Why be normal when you could be a Koloc?“ Já jsem pro ně na oplátku sepsal stručnou publikaci o historii naší země a rodu, jejímž hlavním cílem bylo vzbudit jejich zvědavost a záměr podívat se do staré vlasti.
Až předminulou středu se v severočeském Bakově, městě, kde se působením tamní smíšené česko-německé populace stalo ze slova kolář příjmení KOLOC, sešli potomci dvou místních bratrů – Augustinova pravnučka Sheila WRIGHT s manželem (zvláštní náhodou se kolářské řemeslo, po němž rod nese jméno, v americké angličtině řekne cart-WRIGHT) a Janův prapravnuk Tomáš, tedy moje maličkost.
Během hledání hrobů svých příbuzných na místním hřbitově (společné předky bohužel nenašly, protože starý hřbitov byl ve 20. letech 20. století zrušen a zavezen zeminou) a během cesty na hrad Bezděz si dva výhonky rodu z opačných polokoulí povídaly o všeličems. Konzervativně založená Sheila vstoupila do jiného světa během Tomášova vyprávění o dvou druzích někdejších komunistů, o dědově krabici od rádia a o tom, jak se kolektivistický režim i během své liberalizace dokázal postarat o tradičně chudý pohraniční kraj – a levicově-liberální Tomáš obdivoval vřelost, s níž se Sheilina konzervativně-křesťanská rodina, která čítá čtyři děti a deset vnoučat, dokáže několikrát ročně sejít, volat si, pomáhat, myslet na sebe. Nakonec se shodli na tom, že i po desetiletích mísení s jinými rody (na americkém kontinentě také s těmi, které pocházejí z Británie, Irska, Francie, Španělska…) si Kolocové obou polokoulí stále udržují nejen tytéž (modré) oči a nos, ale především onu „nenormálnost“, údiv ze světa i touhu po pohledu z ptačí perspektivy, která z nich v Severní Americe dělá piloty, ekology či lidskoprávní aktivisty, ve staré vlasti potom lékaře, sportovce či historiky – a všude nezdolné a neodraditelné snílky…