Art brut jako oficiální umění současnosti?
Art brut už není, co bývalo. Od současného výtvarného umění je k nerozeznání. Ještě do 17. srpna je možné se o tom přesvědčit v pražském výstavním prostoru DOX.
Od běžné produkce současného postmoderního umění odlišují to, co je vystaveno v Doxu, jen cedulky přibližující životní osudy tvůrců. Ale i to se nejspíš časem srovná a jednou z podmínek k získání titulu akademického malíře bude strávit rok ve vězení nebo v psychiatrické léčebně. Pokud jde o tvorbu, rozdíly jsou srovnány už dnes. Stačí si vybavit pozoruhodné shody výstavy absolventů Akademie výtvarných umění, která se konala v červenci ve Veletržním paláci, s výstavou art brut v Doxu, která probíhá v takřka stejném termínu.
Art brut bylo v jednadvacátém století v České republice prezentováno, dá se říci, „pravidelně“. Ty uvozovky jsou důrazné, širší zájem o něj u nás začal tak před deseti lety a šlo jen o pár velkých výstav. Dají se spočítat na prstech obou rukou, konaly se nejčastěji v pražském domě U Kamenného zvonu, kde se v roce 2006 odehrála první velká výstava art brut u nás, další výstavy se uskutečnily i v Olomouci nebo v pražském Museu Montanelli. Menších výstav bylo samozřejmě víc, Městské muzeum v Nové Pace má stálou sbírku spiritistických kreseb, ale to už je trochu odbočka, protože medijní či mediumní umění není totéž co art brut. Každopádně v oblasti art brut je u nás ve srovnání se Západem či Amerikou takřka ticho po pěšině a art brut má ještě pořád pečeť něčeho divného, zatímco v pokročilejším kapitalismu jde o již zavedený byznys.
V Doxu se představila malá část rozsáhlé sbírky Bruna Decharmea. Právě ze zdrojů této sbírky byla sestavena i expozice v domě U Kamenného zvonu v roce 2006, tehdy působící velkolepě. Bylo to jistě i tím, že v českých zemích se tento druh umění tak široce představil poprvé. A také tím, že tajemné prostory domu na Staroměstském náměstí s tímto typem tvorby souznějí výrazně lépe než chladná funkcionalistická architektura holešovického Doxu. Art brut je plné legend a mýtů. Legend těch, kteří je vytvářejí, i obecných mýtů, na něž jsou jeho tvůrci napojeni. A dům U Kamenného zvonu je rovněž legendami opředen a Staroměstské náměstí je místo mytické. To se o Holešovicích, sestávajících z činžáků většinou z dvacátého století, říct nedá.
U Kamenného zvonu se v roce 2009 uskutečnila také výstava art brut ze sbírky německého psychiatra Hanse Prinzhorna, na níž byli zastoupeni generačně starší tvůrci (pacienti psychiatrických léčeben), než jsou ti, jejichž tvorba je nyní představena v Doxu. Na srovnání těchto dvou výstav je velmi dobře vidět, jak se svět změnil. Pacienti psychiatrických léčeben už své art brut nemusí vytvářet jaksi pokoutně či díky osobnímu zájmu svých lékařů, nýbrž jsou k výtvarné tvorbě vřele zváni v rámci systému léčby, přičemž je vede školený arteterapeut. Obdobně tomu může být také ve vězení komfortnějšího typu. Dokonce i ti, kteří nežijí za zdmi ústavů, ale v běžném světě, mohou docházet na různé kurzy, kde s nimi pracuje nějaký vysokoškolsky vzdělaný člověk. A ve světě plném informací, kdy počítače jsou všude, je navíc snadné uvědomit si, že art brut je dnes už uznávaný směr ve výtvarném umění s možností finančního ohodnocení nebo alespoň společenského uplatnění. Kolem art brut se tak pohybuje, ne u nás, ale na zmíněném Západě, množství lektorů, kurátorů, sběratelů, galeristů, kšeftařů. Časy podivínů tvořících v izolaci a osamění jsou pryč – i když jistě zatím ne po celém světě.
Na začátku dvacátého století, v čase před první světovou válkou, který se zdál být poměrně idylický, se džin dostal z láhve, ve které byl po staletí zašpuntovaný. Proměna umění a vznik avantgard, to byla jen taková zkouška toho, na co džin stačí. Pak začala světová válka a za dvacet let následovala další. Od té doby je v Evropě poměrně klid, už hodně, hodně dlouho. Umění se ale už zpět ke svým tisíciletým tradicím nevrátilo, přičemž u umění výtvarného je to vidět nejvýrazněji. Žijeme ve vizuální době, má to svou logiku.
V Doxu je tak vlastně vystaven velmi široký průřez uměním dvacátého století, a to v jistém psychiatrickém podání. Pokud jde o směry, od expresionismu a surrealismu po současné konceptuální umění. Celé to působí nikoliv nějak „bláznivě“, nýbrž velmi oficiálně, seriózně a reprezentativně. Samozřejmě právě způsob prezentace může být v mnohém zavádějící.
Z hlediska estetického těžko mohu někomu doporučit, aby tuto výstavu v posledním týdnu jejího trvání navštívil. Jako podnět k přemýšlení nad stavem dnešního světa či nad jeho historií, především v minulém i současném století, je ale určitě podnětná. A přes reprezentativnost, do které jsou tvůrci art brut na této výstavě štelováni, jsou přeci jen čímsi znepokojující, zvláštní. I když už zdaleka tak neznepokojují jako jejich generační předchůdci v oboru. Mnohé z toho, co bylo považováno za šílené, je dnes korektní a průměrné, či dokonce státotvorné.
Na akademické straně velká část výtvarných umělců opustila řemeslo (které jistě samo o sobě není samospasitelné) a za současné výtvarné umění je běžně považováno například vytváření jakoby extrémních (u nás) či opravdu extrémních situací (například v Rusku), sestavování různých objektů z všelijakých krámů, vytváření všelijakých strojků k ničemu a podobně. Ne-umění je považováno za přednost. Hranice se smazávají. Čeho je to předzvěstí? Co nastane ve společnosti? Nebo situace ve výtvarném umění není předzvěstí ničeho a cesty společnosti a umění se oddělily? Výtvarné umění bývalo užitné v konkrétním prostoru – v bytě, na radnici – bývalo sakrální v kostele. Co ale s díly vystavenými v Doxu, co s díly absolventů AVU ve Veletržním paláci? Mohou mít vůbec nějaké uplatnění mimo galerii?
Otázky, samé otázky. Žádné odpovědi.
ART BRUT LIVE – sbírka abcd | Bruno Decharme. Centrum současného umění DOX, Praha-Holešovice, 27. března – 17. srpna 2015.
Tipy pro další čtení o fenoménu art brut na stránkách Kulturních novin:
- KN 7/2015: Český art brut na uměleckém veletrhu v New Yorku
- KN 27/2015: Výtvarné umění jinak (1. část): Co je to art brut?