Kultura a umění Věda

Výtvarné umění jinak (1. část): Co je to art brut?

Pavel Sochor
Poslat • Tisk • Facebook • Twitter • Permalink
Dům umělců (Haus der Künstler). Umění Art-Brut centra Gugging, Rakousko Foto© Pavel Sochor Domov Kamélie Křižanov, ČR Autorka: Ivona Záborská Dílo: Sluníčko, 2014 Foto© Pavel Sochor

Art brut je bezesporu fenomén objevující se v současném českém kulturním prostředí. Zároveň je často zpochybňován jako uměle vytvořená kategorie, neboť jsou jím zastřešována různá obtížně zařaditelná výtvarná díla. Článkem o tomto směru zahajujeme trojdílnou sérii textů o výtvarných projevech, jež lze teoreticky uchopit pomocí „jinakosti“ jejich tvůrců.

Art brut je slovní spojení, které je čím dál tím více v hledáčku zájmu kurátorů, galeristů a díky množícím se výstavám i rostoucí části běžné populace.  Proč jít tedy na výstavu s podtitulem art brut? Co od toho lze očekávat? Kdo jsou autoři, kteří tvoří art brut? Art brut možná provokuje zájem veřejnosti z více důvodů. Jedním z nich je určitě osobnost tvůrců a pestrost jejich výtvarného projevu a motivace k němu.  V odborné literatuře se dočteme, že se jedná o umělce tvořící mimo mainstreamový proud současného umění. Tito tvůrci si vytvořili vlastní systém, zákonitosti, logiku a pouze z niterných pohnutek a příčin budují svou osobní mytologii. Pro hlubší pochopení tvůrčí rozmanitosti a umělecké diverzity je nutné znát něco málo z nedávné historie dějin umění a role art brut v ní.

Důležitý moment pro začátek změny pohledu na uměleckou kvalitu výtvarných artefaktů osob s postižením i duševním onemocněním nejen v evropském kontextu reprezentovala výzkumná činnost německého psychoterapeuta, filosofa a historika umění Hanse Prinzhorna (1886–1933), jejíž výsledky zveřejnil ve své studii Umění duševně nemocných: Příspěvek k psychologii a psychopatologii znázorňování (1922). Kniha se dle dobových ohlasů stala mezi umělci i milovníky umění velmi populární. Publikované poznatky bezesporu ovlivnily budoucí směřování tvorby jednoho z významných francouzských umělců dvacátého století – Jeana Dubuffeta, jehož díla řadí umělecká kritika k vrcholům takzvaného „stylu primitivismu“ v umění dvacátého století. Dubuffet se o díla duševně nemocných lidí začal zajímat ve čtyřicátých letech dvacátého století a podobně jako Prinzhorn s přáteli po léta shromažďoval výtvarné práce vzniklé v některých psychiatrických léčebnách. Část Prinzhornovy sbírky dnes nalezneme spolu s dalšími současnými výstavními projekty umělců art brut v galerijním prostředí muzea Sammlung Prinzhorn při psychiatrické klinice v Heidelbergu.

Dalším významným příspěvkem k dějinám umění je sbírka umístěná dnes ve švýcarském Lausanne (la Collection de l’Art Brut), o jejíž založení se zasloužil již zmíněný Jean Dubuffet. Byl to také právě tento malíř a sochař, kdo poprvé použil a definoval termín art brut („syrové umění“). Popsal jím výtvarnou tvorbu duševně nemocných, dětí a „neškolených primitivů“: „Jedná se o díla vytvořená lidmi, která nejsou dotčena uměním a kulturou. Napodobování se u nich tedy, na rozdíl od intelektuálů, vyskytuje jen nepatrně nebo vůbec. Znamená to, že vše vychází přímo z jejich nitra, a nikoliv z šablon klasického či módního umění (náměty, výběr materiálů, způsob podání, rytmus, rukopis atd.).“ (Jean Dubuffet: L’art brut préféré aux arts culturels, 1949)

Podporován mimo jiné spisovateli Jeanem Paulhanem a Raymondem Queneauem začíná tak Dubuffet v roce 1945 vytvářet převratnou sbírku art brut. V roce 1948 pak následuje založení spolku Compagnie de l’art brut. Dalšími iniciátory byli básník a prozaik André Breton, spisovatel Jean Paulhan, sběratel a obchodník s uměním Charles Ratton, novinář a sběratel umění Henri-Pierr Roché a výtvarníci Michel Tapié a Slavko Kopač. Jednalo se o neformální sdružení umělců působících jako alternativa vůči tehdejší oficiální kultuře.

Koncem padesátých let minulého století uložil český psychiatr Leo Navrátil svým pacientům na rakouské nervové klinice Maria Gugging (nacházející se ve Vídeňském lese, dvanáct kilometrů severozápadně od rakouské metropole), aby vyhotovili výtvarné artefakty. Jeho záměr měl přitom čistě testovací účel. Na svém oddělení ovšem následně objevil pacienty se zřejmým výtvarným talentem. Začal se intenzivně věnovat mezioborové problematice dopadu různých psychických onemocnění na tvořivost a potencionální uměleckou tvorbu. Prostřednictvím výtvarné činnosti se svým pacientům pokoušel poskytnout specifický nástroj pro sebevyjádření se zjevným terapeutickým přesahem. Jeho kniha Schizofrenie a umění z roku 1965 přilákala do „Guggingu“ řadu současných umělců a v roce 1970 se ve Vídni uskutečnila první výstava „umělců z Guggingu“.

Pro výtvarně nadané pacienty s psychickým onemocněním založil Navrátil začátkem osmdesátých let Centrum umění a psychoterapie (dnes Dům umělců pod vedením Johanna Feilachera), které umělcům slouží jako bydliště, ateliér, galerie i místo pro vzájemnou komunikaci. Díla dřívějších i současných autorů z Guggingu byla prezentována už na více než dvou stech výstavách na celém světě. V roce 1990 byli tito umělci vyznamenáni cenou Oskara Kokoschky za přínos pro současné umění. Symbolem novátorských myšlenek je Dům umělců, jehož přední fasádu místní tvůrci vyzdobili už v roce 1983. K mezinárodně uznávaným umělcům z Guggingu patří například Johann Fischer, Oswald Tschirtner, Franz Kamlander, August Walla a Johann Garber. Fenomenální je skutečnost, že na provozu galerie se vedle profesionálních pracovníků podílejí rovněž samotní tvůrci artefaktů. Výstava nazvaná Blug – čtyři dekády umění z Guggingu byla zahájena dne 28. června 2006 v rámci sympozia Gugging’s Art in International Context. Pro velký zájem byla prodloužena a trvala až do 8. dubna 2007. Představovala ve výběru 650 obrazů, kreseb a objektů nejdůležitějších uměleckých osobností z Guggingu. V současnosti je možné navštívit stálou sbírku art brut, aktuální výstavy a jednotlivé ateliéry, kde se lze setkat s jednotlivými tvůrci, kteří zde žijí a tvoří.

Jít na výstavu tvůrců art brut tak znamená jistě nevšední zážitek, k jehož naplnění není potřebné mít hluboké znalosti o současném umění.  Umělecký prožitek tak může být spojen s poznáváním sama sebe, své intimity a identity. Můžeme se setkat s přímou a spontánní osobní výpovědí autora o vnímání světa kolem sebe, která není regulována intelektuální autocenzurou a společenskými konvencemi.

Tato práce byla podpořena z projektu „Zaměstnáním čerstvých absolventů doktorského studia k vědecké excelenci“ (CZ.1.07/2.3.00/30.0009), který je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

Prameny: