Stříbrný vítr a Řeka (dokončení)
Smysl a odraz osobnosti a mysterijního díla Fráni Šrámka v zrcadle dalších českých autorů. Tentokrát posledního výsostného šrámkovského autora, Jiřího Hubače, a také několika dalších umělců, jichž se šrámkovská tematika dotkla sice okrajově, ale přesto obohatila jejich tvorbu i život o jistý osudový tón…
„Z jednoho prutu Páralova
a ze dvou proudů Šrámka
jak pomlázky splétat básně…“
(báseň, která se autorovi zdála v den, kdy psal tuto poslední část)
V minulých dílech této úvahy jsme se zabývali různými podobami základního šrámkovského tématu – návratu k mládí a ke kořenům a mysterijního setkání mládí a zralosti, díky němuž mládí ztrácí strach a získává jistotu, zatímco zralost je podruhé oplodněna nezkalenou silou a entusiasmem mládí. V čisté podobě tento syžet představovali sám Fráňa Šrámek a jeho dvorní režisér a pozdější dvorní „inspirant“ Václav Krška (o nichž jsme psali v 1. části této úvahy), v existenciálnější, dějinami odcizenější formě pak František Hrubín a jeho dvorní režisér Otakar Vávra (2. část). Touhu po tomto čistém setkání v zrcadle absurdního obrácení (zvrácení) některých pokusů o ně představovalo dílo Josefa Topola (3. část). Poslední podobu této tematiky, která nejvíc zašla do existenciální krajnosti – kosmologii otevřené války mezi skupinou červených (mládím) a modrých (zralostí) – nakonec představil Vladimír Páral (4. část).
Dnešní poslední díl si klade za úkol vypočítat další umělce, kteří se ve svém díle či životě dotkli tématu zralosti, jež ochraňuje ohrožené mládí (typickým příkladem tohoto archetypu je profesor Ramler ze Šrámkova Stříbrného větru), a tématu návratu, jehož zpodobňovatelem v české dramatice byl především poslední výsostný šrámkovský autor Jiří Hubač (1929–2011).
Jiří Hubač
Jiří Hubač pracoval ještě ve druhé polovině padesátých let jako úředník patentového úřadu. Na rozdíl od filmových studií v Barrandově a ve Zlíně byla tehdy Československá televize teprve v plenkách a neměla aparát vlastních scenáristů, což doháněla prací s autory „z ulice“. Když v roce 1958 její literárně-dramatická redakce vyhlásila soutěž Hledáme nové autory, zaslal do ní Hubač scénář své inscenace Zítra a pozítří, která pojednávala o outsiderovi v partě mladých lidí. Již po krátkém setkání s ním v něm zkušený scenárista Jaroslav Dietl, redaktor (a později šéfredaktor) této redakce, našel tvůrce sobě rovného, a to jak v oblasti scenáristiky, tak v oblasti dramaturgie.
Přes mnohé peripetie politické i soukromé (v československé kultuře včetně ČST tehdy začala velká čistka, Hubač byl syn legionáře a nestraník, neměl v oboru žádné vzdělání, byl čerstvě ženatý a k malému synovi Ivanovi – dnešnímu dramaturgovi ČT – se mu právě narodila dvojčata…) Dietl svým houževnatým (a řekl bych: ramlerovským) úsilím po třech letech vyreklamoval Hubače od šanonu a kreslicího prkna k psacímu stroji – a dosáhl jeho přijetí do řad dramaturgů ČST. Myslím, že vedle jeho vlastního přínosu pro českou dramatiku šlo o největší Dietlův životní čin. Během třináctileté práce v této pozici vytvořil Hubač jako dramaturg i jako scenárista řadu vynikajících televizních děl. Ta hlavní pro náš šrámkovský seriál (i pro českou kulturu) však napsal až po odchodu do svobodného povolání v roce 1974.
Hubačova televizní inscenace Nezralé maliny (1980, kterou jako divadelní hru uvedlo v roce 1984 pražské Národní divadlo pod názvem Stará dobrá kapela) zřetelně vychází z motivů Šrámkova dramatu Měsíc nad řekou (1922). Bývalí abiturienti se vracejí do rodného městečka (v původní televizní verzi je to samozřejmě Šrámkův Písek), aby zde oslavili výročí maturity po padesáti letech. Nejtalentovanější z nich býval Šantroch, zvaný Šána, kterého v době c. a k. gymnaziálního mládí lákaly ideje anarchismu a bolševismu a který se natruc své gymnaziální lásce, jež ho nechtěla, nedlouho po maturitě oženil, a získal tak bohatý zlatnický krám. Jeho nejlepší kamarád Pitner zvaný Pinďas se naproti tomu stal doktorem práv, který je „nahoře dobře zapsán“ a po léta se snaží Šantrochovi, jenž si zkazil posudek v měšťanské rodině, kádrově pomáhat.
Šantroch však nenávidí nejen Pitnera, ale i celý svět. Je těžce nemocný a nedůtklivý a k návratu do města jeho mládí jej motivuje jen vidina, že se setká s milovanou bytostí, kterou za studií tajmě miloval, a že snad ještě spolu prožijí kousek života. Když se Šantroch dozví, že jeho životní láska dva týdny před srazem zemřela, vydá se bos (má oteklé nohy, což před svým okolím po celou dobu skrýval) na kostelní věž, aby tam zvonil hranu za smrt své lásky a za celý svůj „ztracený“ život. Jeho kamarád Pitner jde s ním, a tak Šantroch přijme skutečný dar svého mládí – celoživotní bezpodmínečné přátelství.
Stejným hledačem ztraceného času jako Šantroch je inženýr Kalina z Hubačovy inscenace Lístek do památníku (1975), který byl poslední šrámkovskou rolí Karla Högera. Ten svou ztracenou lásku v rodném kraji nakonec najde, ta ho ale včas upozorní, že to vše byl jenom sen a že se Kalina musí vrátit ke své rodině, která ho potřebuje. Do rodného města se vrací i Otec z Hubačovy vůbec první hry Dům na nebesích (1980), který po celý život nepřestal hledat mladší múzy. Jeho trest přichází v podobě náhlé smrti, dluhy však za něj musí zaplatit jeho pozemský anděl, dcera Klára. (Tato hra byla nejprve napsána pro divadlo, v roce 1993 však autor neodolal a zpětně ji zadaptoval jako televizní film Jedna kočka na druhou.)
Kapitán Vorel (Jiří Bartoška) a hraběnka Lansdorfová (Jiřina Jirásková) z Hubačových inscenací Hřbitov pro cizince (1991) a Zámek v Čechách (1993) se vracejí, aby připomněli dlouho zamlčované příběhy padesátých let dvacátého století. Stalinisty propuštěný letec, kapitán Vorel, jde do rodného města, z něhož je však vyštván, a za pokus o návrat do „starých dobrých válečných časů“ v Anglii platí smrtí (na útěku je sestřelen), zatímco vystěhovaná hraběnka Lansdorfová se ilegálně vrací do rodného zámku, aby tu zemřela se stíny svých mrtvých. I po nich tu ale zůstávají pozemští andělé, kteří se zavázali splatit jejich dluhy: po kapitánovi Vorlovi je nese jeho přítel, bývalý letec a nyní holič Vilda Semerád, hraběnčiny dluhy ponese její bývalý sluha Alois.
Až na poslední dvě inscenace režíroval všechna jmenovaná autorova díla František Filip (1930), kterého si Jiří Hubač (tak jako Fráňa Šrámek Václava Kršku, František Hrubín Otakara Vávru, Josef Topol Otomara Krejču a Vladimír Páral do jisté míry Jaromila Jireše) vybral za svého dvorního režiséra. Filip spolupracoval i na prvních dvou inscenacích Hubačovy vrcholné televizní trilogie Ikarův pád (1977), Tažní ptáci (1983) a Zima poutníků (tento poslední díl už ovšem po úmrtí hlavního představitele Vladimíra Menšíka v roce 1988 nebyl realizován a jeho pozdější zpracování v podobě Zelenkovy inscenace Hodina klavíru z roku 2007 v hlavní roli s Bolkem Polívkou už nedosáhlo výše předchozí poetiky). I o této trilogii se dá říct, že byla inspirována motivy z díla Fráni Šrámka, ato Hubačovým „pochopením k padlým“ a věčným návratem hlavního hrdiny, hudebního virtuosa Jana Káry, ke svému rodnému domku vesnického hrobníka, kde jako chlapec u hřbitovní zdi hrával na křídlovku (což je motiv, který nám zas jistě připomíná nejslavnější dílo Františka Hrubína…).
Jiří Hubač ve svých zralých dílech sloučil do jediné postavy archetyp kumpánského přítele Zacha a moudrého ochranitele profesora Ramlera, dal jí do vínku vyznání Ondřeje Káry ze své vrcholné trilogie („Nejdůležitější je povinnost!“) a učinil tyto nové superempatické postavy přáteli, ochraniteli a „pochopiteli“ těch archetypálních postav, které měli autoři, o nichž jsme si vyprávěli v předchozích dílech této úvahy, za záporné. Tím podle mě dosáhl ZA původní archetypy Fráni Šrámka ve smyslu jejich završení, a kdyby mi to nepřipadlo rouhačské, řekl bych, že tím (i za pomoci režiséra Františka Filipa a jeho inscenátorského týmu) Fráňu Šrámka přesáhl…
Navracející se
Podobným návratem do kraje mládí, ke kořenům, v nichž hledají svoji z mnoha důvodů ztracenou sílu či dovršení života, jaké coby první podstoupili Šrámkovi hrdinové poručík Jiří Ratkin (v románu Stříbrný vítr z roku 1910) a Josef Roškot (v divadelní hře Měsíc nad řekou z roku 1922), prošli mimo jiné i
… „mister Kettelring“, hlavní hrdina románu Karla Čapka (1890–1938) Povětroň (1934), který se stejně jako Ratkin starší po mladistvém útěku z domova a po nalezení ztracené paměti překotně vrací do rodného kraje, kde umírá;
… hlavní hrdina Emil z novely Jaroslava Havlíčka (1896–1943) Helimadoe (1940, zfilmováno roku 1994 Jaromilem Jirešem). (Emilovým učitelem je navíc doktor Hanzelín, kterého – tak jako Šrámkova Jana Hlubinu z Měsíce nad řekou – v mládí zachránila bohatá manželka, jež mu poskytla svou péči i své prostředky. Hanzelín Emila učí šrámkovské pravdě, že člověk, chce-li si udržet trvalé mládí, za to musí zaplatit smrtí – ať skutečnou jako kouzelníkova žena, či symbolickou jako doktorova dcera Dora.);
… Ludvík Jahn z románu Milana Kundery (1929) Žert (1965, zfilmováno roku 1968 též Jaromilem Jirešem), který se vrací do rodného kraje kvůli pomstě, kde ovšem i díky setkání se svým mládím nakonec zjistí, že pomsta zhojení nenese;
… architekt Karel Pluhař z televizní povídky Jana Otčenáška (1924–1979) Romeo a Julie na konci listopadu (1971), kterého opět hraje Karel Höger, jenž zde se svou pozdní láskou stojí na témže mostě, na němž stál o šest let dřív ve Hrubínově–Vávrově Zlaté renetě.
Mezi postavy, vykazující šrámkovské rysy lze zařadit i knihkupce Dalibora Vránu, hlavního hrdinu filmu Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka Vrchní, prchni! (1980) jehož podvodnická historie začíná stejně jak u Šrámkova Josefa Roškota z Měsíce nad řekou na setkání abiturientů gymnázia, kam Vrána - jako neúspěšný knihkupec - původně vůbec jet nechtěl. Jeho třídní profesor (Jiří Hálek), kterému se Vrána na večírku "zpovídá", tuto podobnost dokonce traktuje a Vránu k Roškotovi přirovnává. Pikantérie sujetu Zdeňka Svěráka je v tom, že Vrána se se svou neúspěšností vyrovná zcela opačně, nežli Roškot (který se nakonec se svým papírnickým krámkem smířil) - stane se úspěšným podvodníkem. Tento sujet typicky pro Zdeňka Svěráka divákovi, který toto srovnání domyslí do důsledku, nabízí v druhém plánu jasný společenskokritický výklad: požadavkem společnosti počátku století bylo, aby se Roškot zařadil tím, že se se svým údělem skromně smíří, dnešní Roškot (Vrána) se však může zařadit jen tím, že i on nakonec začne krást.
Šrámkovské osudy
Stejně mysterijními, jako byly osudy postav děl Fráni Šrámka a jeho následovníků, se často stávaly i příběhy lidí, kteří tyto příběhy umělecky ztvárňovali. Je až zarážející, jak často byly posledními rolemi zralých odcházejících herců, kteří se v nich potkávali s nastupujícími umělci, pro něž byly rolemi prvními, anebo jak často šlo o role spojené s nějakou formou osobního návratu. Zatímco Karel Höger se ve filmu Léto (1948) v roli Chvojky poprvé ocitl ve šrámkovské roli lehkomyslného básníka, kterou sehrál v budoucnu ještě mnohokrát (ve filmech dvojice Hrubín–Vávra Srpnová neděle, 1960, a Zlatá reneta, 1965, v Otčenáškově–Balíkově Romeovi a Julii na konci listopadu, 1971, a v Hubačově–Filipově Lístku do památníku, 1975), pro jeho partnerku Jiřinu Štěpničkovou v roli Peroutové šlo o jednu z posledních rolí před okamžikem, kdy pro ni za její nepodařenou emigraci vlastní divadelní kolegové navrhovali trest smrti (který bohudík skončil jen jako desetileté vězení).
Pro Zorku Janů, která ve Východočeském divadle v Pardubicích debutovala rolí Stázky v Létě, se postava Helenky v Krškových šrámkovských Klucích na řece (1944) stala rolí poslední, stejně tak jako pro jejího pedagoga z pražské konzervatoře Jiřího Plachého role Josefa Roškota v Měsíci nad řekou (1953). Oba brzy po natočení zmíněných filmů spáchali sebevraždu skokem z okna, přičemž sebevražda obou měla stejný důvod: tlak dějin. (V případě Zorky Janů se na něm podepsal i dnes tolik proskribovaný osud její sestry Lídy Baarové, pro kterou byla role Rosy v Krškově šrámkovském Ohnivém létě v roce 1939 první rolí po její kvapné „reemigraci“ z Berlína. Tento příběh si mimochodem o půlstoletí později zopakovala Dagmar Bláhová, která v roli Zity Zachové v Páralových Mukách obraznosti znovuzačínala svou českou kariéru po desetiletí svého australského exilu.)
U filmu Měsíc nad řekou došlo k dvojímu neviditelnému předání uměleckého žezla, neboť se na něm potkal odcházející mistr Jiří Plachý se dvěma uměleckými „benjamínky“, kteří (na rozdíl od Zorky Janů) žili a tvořili dál a jimž tehdy předal něco ze svého roškotovského poselství. Prvním z nich byl budoucí legendární kameraman, tehdy dvacetiletý Stanislav Milota, pro kterého byla úloha asistenta kamery pod vedením Ferdinanda Pečenky v Krškově výtvarně brilantním filmu Měsíc nad řekou jednak prvním setkáním s uměleckou disciplínou, v níž se později stal mistrem (viz jeho filmy Anděl blažené smrti, Piknik či Spalovač mrtvol), jednak se při ní na případu Jiřího Plachého (který byl v té době pro politické provinění svého bratra šikanován Státní bezpečností) poprvé seznámil s pravým charakterem stalinistického režimu, jemuž se později postavil jako autor záznamu z pražského 21. srpna 1968 (během jehož pořizování nasadil vlastní život), pohřbu Jana Palacha (dokument Jan 69), jako signatář Charty 77 a také jako dvorní kameraman inscenací, které se svou ženou Vlastou Chramostovou pořádal ve společném bytovém divadle.
Tím druhým, komu Jiří Plachý na odchodu cosi předal, byl filmový představitel jeho syna Vilíka Roškota Eduard Cupák, jenž se rok poté (v době, kdy Jiří Plachý už nežil) stal v Krškově inscenaci Stříbrného větru i Janem Ratkinem, a který pak plamen Šrámkovy poetiky nesl dál, což bylo pro diváky zřejmé nejen z jeho dalších zralých ratkinovských rolí, jako byl inženýr Vik Panc z filmu Mladý muž a bílá velryba. K podobnému předání pochodně došlo i v případě Krškovy televizní adaptace Šrámkovy povídky Popel (1969). Domácí Havránkovou v ní představovala ročníková vedoucí hereckého ateliéru DAMU, profesorka Vlasta Fabiánová, a její mladistvou múzu, studenta Hanku, ve své vůbec první zaznamenané audiovizuální roli ztvárnil nejlepší žák jejího tehdejšího ročníku Viktor Preiss.
Dalším pedagogem DAMU, který ve Šrámkových příbězích „uváděl do života“ své žáky, byl Miloš Nedbal. Jeho první šrámkovskou rolí byl pan poštmistr v Hrubínově Srpnové neděli, následovala řada pokryteckých karatelů či novodobých katechetů z her Josefa Topola (s nímž dokonce odešel z Národního divadla do jeho autorského Divadla za branou), počínaje zástupcem ředitele školy Dohnalem ze hry Jejich den (1959), aby na konci života dovedl tento svůj herecký tón k dokonalosti v dílech Jiřího Hubače, který tento nedůtklivý archetyp chápavě otevírá a prozrazuje divákům kořeny jeho hořkosti. Hubačův Šána-Šantroch v Nezralých malinách (1980) a dědeček – bývalý statkář – Reif ze seriálu Dobrá voda (1982), který se „chce vrátit do Kopidlna“ a hledá na stáří přítele, jsou nejenom poslední Nedbalovy role šrámkovské, ale také jeho poslední role vůbec.
U postavy Ireny Šemberové, která v seriálu Dobrá voda představuje typ Aničky Posedlé, jež ratkinovského hlavního hrdinu Libora (Vladimíra Dlouhého) provokuje k radikálním krokům v jeho životním vývoji, šlo naopak o jednu z prvních dospělých rolí Ivany Andrlové.
Básníci s ochranou a bez ochrany
Šrámkovská postava empatického profesora, který stejně jako profesor Ramler stále ještě slyší stříbrný vítr, a proto zachrání studenta určeného pykat za svou nedisciplinovanost (v jednom případě za vášnivou hru na klavír, ve druhém za vydávání satirického studentského časopisu), se objevuje i ve filmech Škola základ života (1938) a Cesta do hlubin študákovy duše (1939), k nimž napsal literární předlohu známý pedagog Jaroslav Žák (1906–1960).
Soudem za ztrátu panictví, jímž ve Šrámkově Stříbrném větru (1910) procházeli středoškolští spolužáci Ratkin a Zach (a v Topolově Konci masopustu, 1963, jeho hlavní hrdina Rafael), pak v prvním českém muzikálu Starci na chmelu (který v roce 1964 napsal Vratislav Blažek, 1925–1973) prochází jeho hlavní hrdina Filip. Z toho, jak se měnil syžet, však poznáváme, že někdy na přelomu padesátých a šedesátých let se doba prudce změnila. Zatímco Šrámkovi rakousko-uherští studenti Ratkin a Zach a Žákovi prvorepublikoví studenti Benetka a Vaněk byli zachráněni autoritou, která ačkoli dlí na Parnasu mocných, stále cítí s mladými, pro Blažkovy hrdiny Hanku a Filipa ze Starců na chmelu (stejně jako pro Rafaela z Topolova Konce masopustu) už se nikdo tak odvážný nenašel, a tak ti dva odcházejí do života „vyloučeni ze všech škol mocnářství“, zatímco udavač Honza svůj účelový vztah se starší důstojnickou paničkou udržuje dál.
Mimochodem, jak představitel Filipa Vladimír Pucholt, tak představitel Honzy Miloš Zavadil (který o rok později ztvárnil roli „neuhasitelného“ podporučíka von Helsnera, milujícího starší ženu Ernu v Krškově inscenaci Šrámkovy povídky Odcházeti s podzimem) se v soukromém životě s pocitem neexistence opory vyrovnali po svém. Nezávisle na sobě a oba jinam, nicméně oba už roku 1967 – emigrovali. Autor Starců na chmelu Vratislav Blažek je následoval o rok později…
Podobný syžet jako Starci na chmelu má i šrámkovská televizní inscenace Setkání v červenci z roku 1978. Student a profesorka, kteří se zamilují během prázdninového jazykového tábora, jsou svým okolím natolik odsouzeni, že opuštěni všemi mají už jen jeden druhého a jejich letní láska se změní na trvalý vztah. Může však romantická letní láska vydržet?
V Šrámkových dílech vždy poté, co si z nich jejich aktéři odnesli své dary, tyto lásky končily, a tak i Vratislav Blažek ve svých dalších muzikálech Dáma na kolejích a Světáci odkázal náhodné milostné příběhy do říše snů, ze kterých je třeba se probudit. Autor inscenace Setkání v červenci Ota Hofman (1928–1989, mimo jiné tvůrce sérií o Panu Tau, Lucii a formelácích, Návštěvnících a Chobotnicích z II. patra, a coby normalizační vedoucí barrandovské tvůrčí skupiny sám ramlerovský ochranitel a pokrývač několika autorů) však v tematicky okleštěných dobách tvořil na pokraji žánru báje a pohádky. Maškarní rej ve stylu Shakespearova Snu noci svatojánské, který uzavíral jeho inscenaci, mohl tedy znamenat totéž – že očarovaní se jednoho dne probudí…
Úplně stejně také dopadly i všechny dosavadní lásky doktora Štěpána Šafránka, hlavního hrdiny filmové hexalogie o Básnících (1982, 1984, 1987, 1993, 2003, 2016) scenáristy Ladislava Pecháčka (1940) a režiséra Dušana Kleina (1939), z níž už první tóny prvního filmu Jak svět přichází o básníky (1982) patří čtyřem tónům stříbrného větru, které do stejnojmenného Krškova filmu napsal hudební skladatel Jiří Srnka. Zde dokonce několikrát zazní i Šrámkovy verše, neboť autor scénáře, doktor Ladislav Pecháček, se pro hlavní postavy Štěpána Šafránka (který se – stejně jako jeho představitel Pavel Kříž, jenž mezi třetím a čtvrtým dílem emigroval – po listopadu 1989 šrámkovsky vrací do rodného Hradiště) a Kendyho Marka inspiroval výsostně šrámkovskými motivy.
Svůj příběh, který začíná a končí ve venkovském okresním městě nad řekou (v tomto případě je ale „Hradištěm“ Mělník na soutoku Vltavy a Labe), postavil na přátelství dvou spolužáků ze střední školy, z nichž jeden, Štěpán, ten romantičtější a idealističtější (jako Jan Ratkin a Jan Hlubina), má za životní úkol nechat umřít v sobě vše, co je „včerejší a pošetilé“, zatímco ten druhý, světáčtější, Kendy (jako Karel Zach nebo Josef Roškot), má v životě za úkol najít své pravé poslání. Oba na své cestě absolvují několik zralých setkání (z nichž to Kendyho s „Jasanou“ je téměř celoživotní), to vše za průběžného dohledu svérázného lidového filosofa profesora Ječmena (jehož pro změnu ztvárňuje několikanásobný filmový aktér Páralových „modrých hledačů červenosti“ Josef Somr). Ten pro Štěpána a Kendyho v příbězích Básníků z osmdesátých let opět představuje znovuzrození laskavé podpory, jakou byl pro Ratkina, Zacha a jejich následovníky archetyp profesora Ramlera.
Své předposlední dívce, „Veverce“, která se objevila v posledním předvedeném filmu Jak básníci neztrácejí naději (2003), přezdívá básník a doktor Štěpán Šafránek ratkinovsky: „Aničko posedlá!“ Jaký šrámkovský motiv návratu a setkání zralosti s mládím najdeme v posledním díle filmové série Jak básníci čekají na zázrak, který má mít premiéru v dubnu tohoto roku, se můžeme nechat překvapit…
„Po řece Otavě za vorem vor
v jarech a letech odplouvaly,
míjely v dálku, zrozenci hor,
a my se za nimi dívávali.
Za vorem vor a po šiku šik
my odtud do světa odcházeli,
zapadal, Otavo, tvých jezů vzlyk,
my jej však do srdcí uzavřeli.
Fanfáry s věže, jak hrávaly dřív
vstříc prvním májům do jitřních par,
zní vítr stříbrný, jak zníval dřív
a slibuje dar, života dar.
Stříbrný větře, blažený kout,
kdes první vlajkou třepotně dul,
a vlajky až splihnou, přestanou dout,
i tehdy díky, že jsi nám dul…“