Stříbrný vítr a Řeka (2. část)
Smysl a odraz osobnosti a mysterijního díla Fráni Šrámka v zrcadle dalších českých autorů. Tentokrát Františka Hrubína.
V první části této úvahy jsme si pověděli o hlavním motivu díla Fráni Šrámka, jímž je setkání prostřednictvím návratu k pramenům, jehož hlavním symbolem ve Šrámkově díle a díle některých jeho následovníků je řeka. Toto setkání se často odehraje v rovině milostného střetu člověka zkušeného, jistého a zralého, který ale už postrádá napojení na původní pramen (básník Šrámek ho nejen ve svém stejnojmenném díle nazývá stříbrným větrem), s člověkem mladým, jenž je na prahu své životní cesty nezralý a nejistý, má však stálé požehnání – napojení na pramen. Při tomto osudovém setkání si oba zúčastnění navzájem darují část ze svého bohatství; zralost daruje mládí jistotu, zatímco mládí daruje zralosti opětovné napojení na původní pramen. Hlubší řád světa toto setkání umožňuje, nicméně vyžaduje po obdarovaných čistotu a zbytečné neprodlévání v mysterijním okamžiku setkání. V opačném případě přicházejí peripetie. Což byl a je případ jak autorů, tak postav jejich děl.
Druhé národní obrození
Před koncem padesátých let dvacátého století, kdy ve východoevropské politice odzvonilo nejhorším časům, začalo pomalu svítat také v české divadelní kultuře, v níž více než desetiletí panoval neúprosný diktát prozaického socialistického realismu. Tehdy se nový šéf činohry Národního divadla, herec a režisér Otomar Krejča, a jeho dramaturg, překladatel a divadelní teoretik Karel Kraus, rozhodli oslovit české básníky, o kterých věděli, že mají potenciál stvořit moderní lyrické drama, formu, jejíž tradici před půl stoletím otevřel Fráňa Šrámek. Nakonec oslovili dva: pětadvacetiletého Josefa Topola (1935–2015) a dvakrát staršího Františka Hrubína (1910–1971). Tím, kdo svou hru dodal dříve, byl František Hrubín. Byl také umělcem, který byl z dvou výše jmenovaných Šrámkovi generačně i formálně (rozhodně však ne obsahově!) blíž. Proto se v této části budeme zabývat jím.
František Hrubín a Srpnová neděle
František Hrubín byl básník, drama se mu však až do zralých let vyhýbalo – možná i proto, že jeho bytostná touha po hlubší výpovědi o charakteru doby byla dlouho publikovatelná jen ve formě veršů a pohádek, jejichž metafory mohly snáze projít skrze cenzorovu tužku. Dramatický debut, který Hrubín činohře Národního divadla (potažmo jejímu šéfovi, který se ujal jeho režie), odevzdal, Srpnová neděle (1958, zfilmováno 1960), z něhož se v době jeho premiéry pro tehdy nebývale otevřený popis doby stala umělecká událost prvního řadu, je co do děje více méně přepisem výše vyprávěného Šrámkova dramatu Léto (1915).
I zde je hlavní postavou znuděná paní (tentokrát inženýrová MIXová), která čeká v manželově stínu na svého milence redaktora, a mladík Jirka (v Hrubínově příběhu je to sklář z místní hutě), jenž projde za pomoci jejího milostného a plaveckého rozmaru a výletního rybníka křtem a uvědoměním, že patří k mladé dívce (neteři Mixové), Zuzce. To, v čem se oba příběhy, které dělí pětačtyřicet let, liší, je způsob myšlení postav, jež mezitím prošlo dvěma světovými válkami a několikerým zaváděním nuceného pokrytectví a následným odcizením. Na rozdíl od postav Šrámkových spolu Hrubínovi hrdinové vedou mimoběžné „monologické“ dialogy, v nichž jeden nežádá odpověď a druhý neodpovídá, jako by si v případě, že by se ze svých rozhovorů museli někde „zodpovídat“, ponechávali únikovou cestu jiného výkladu. Jedinými přirozenými postavami hry jsou dva vesničtí starci (snad nepojmenovaný zestárlý Šrámkův Jan Skalník s přítelem…) a Zuzka, která (stejně jako u Šrámka Stázka) představuje neposkvrněnou očistnou sílu ženy, jejíž mariánský archetyp se od dob Šrámkových nezměnil. Jirka už není romantickým Šrámkovým Janem Skalníkem, a pokud je, tak je to Skalník „křížený“ se Zachem, chudým „zhýralým studentem“ ze Stříbrného větru, jehož romantismus narážející na všeobecné pokrytectví „c. a k. fin de siècle“, jenž byl sladký jen pro někoho, ze Zacha udělal drobátko cynického dandyho se sklonem k ateismu, což je „postojový MIX“, který dnešní literární historie označuje jako dekadenci. Hrubínův Jirka je také takový; už není chudý, je „pán“ podle dobového vzoru „jsem dělník a kdo je víc“, nehlásá už ale žádnou politiku ani třídní boj, zkrátka si ve všeobecném pokrytectví a bezideovosti doby (v níž kromě obrody už raší kořínky pozdějšího gulášového socialismu) bez zbytečných skrupulí hledá své tužby, hranice a hodnoty (nedá se říci, že mělké), a vposledku je (v souladu se smyslem šrámkovského poselství) najde.
Díky Srpnové neděli se zrodilo hned několik celoživotních hrubínovských (potažmo šrámkovských) umělců: mladý Luděk Munzar v roli Jirky (který mimochodem ve filmové verzi foukal sklo čtvrtstoletí před zrodem svého seriálového Jakuba Skláře), režisér filmové podoby Otakar Vávra a Karel Höger.Pro Vávru byla Srpnová neděle ponořením se do rybníka umělecké obrody, jímž se spolu s hlavním hrdinou po svých schematických velkofilmech doslova zregeneneroval. Brzy po Srpnové neděli natočil podle Hrubínových předloh další dva filmy, které se (souzeno nejen podle počtu udělených cen) staly nejlepšími filmy jeho rozsáhlé filmografie. Karel Höger, který ve snímku ztvárnil redaktora Moráka (zbabělce a konjunkturalisty, jenž otevřeně přiznává, že do novin píše pro peníze „to, co po něm chtějí“), si zahrál už jeho předobraz – redaktora Chvojku ve Wallóově filmovém přepisu Šrámkova Léta (1948). Högerovo herectví, jež bylo schopno vyjádřit nejjemnější citové a charakterové valéry postav na pomezí jemnosti a přecitlivělé zbabělosti, se zde poprvé prolnulo s kongeniální šrámkovskou poetikou, a on se pak na celý svůj umělecký život stal bytostným šrámkovským hercem.
Romance pro křídlovku a Zlatá reneta
Předlohami ke dvěma stěžejním šrámkovským dílům autorsko-režijní dvojice František Hrubín – Otakar Vávra se staly Hrubínova poéma Romance pro křídlovku (1962, zfilmováno 1966) a povídka Zlatá reneta (1964, zfilmováno 1965). Obě díla vycházejí z téhož motivu: padesátiletý muž (Hrubínova autobiografická postava) se vrací do kraje svého mládí, aby se tam díky setkání s dávnými přáteli a láskami obrodil v řece, která symbolizuje čas.
V Romanci pro křídlovku je hrdinova obroda dvojí – a pokaždé si vyžádá smrt. V mládí je to smrt dědečka hlavního hrdiny – studenta Vojty (který je u dědečka na prázdninách a má se o něj starat) – po níž následuje prozření, že život je konečný, a proto je třeba netápat a hledat v něm čistotu. Pod tímto impulsem si Vojta uvědomí, že nepatří ke zralé svůdné „Prsaté Tonce“, ale k čisté dívce Terině. Ta však odchází s pouťovým vozem „světského“ Viktora, a s ní se ztrácí i hrdinovo napojení na pramen čistoty – jeho mládí. Během svého zralého návratu do městečka prožije další smrt, když zjistí, že Terina už před lety zemřela a z fanfarónského cirkusáka Viktora, kterého si „podle zákonů stavu“ měla vzít, se stal usedlý družstevník. Vzpomínka na dědečka, jenž se také ve svém blouznění chtěl „vrátit domů“, zklamanému hrdinovi s vděčností připomene, že on je na svou (možná neméně pošetilou) touhu po návratu stále ještě živ, a i přes vyschnutí svého mladistvého pramene – Teriny – je (alespoň díky setkání s Viktorem) ještě schopen cosi získat, pochopit. Setkání s Viktorem přinese Vojtovi poznání, že fyzicky už není cesty zpět, ale že pramen lze obejmout alespoň pomocí vzpomínek.
Ve druhém díle, Zlaté Renetě, je autobiografický hlavní hrdina, knihovník Jan, vlastně znovuzrozením archetypu nejen redaktora Chvojky ze Šrámkova Léta, ale ještě víc Alfréda Moráka z Hrubínovy Srpnové neděle (všechny tři ztvárnil zmíněný Karel Höger). Stejně jako Morák je Jan bývalý básník, který se ovšem „zařadil“, za pomoci městské tety vystudoval, stal se knihovníkem a zůstal na svém místě i v bouřích, v nichž se heydrichiáda střídala se stalinismem („Jsem malej člověk, a proto vás přežiju.“), což vedlo k tomu, že propadl alkoholu. Jeho opakovaná věta: „Musím po sobě nechat běžet vodu“ je pak naléhavější o rozměr jeho téměř permanentní opilosti, která sice nepomáhá, ale závislosti na ní se už nejde zbavit. Jan se vrací do kraje, kde vyrůstal, aby si znovu prožil „čas nejkrásnějšího okamžiku“, prázdninové setkání s dívkou Lenkou, která poté přišla do jiného stavu a on ji opustil. Přístřeší najde u svých přátel Toníka a Anky, jejichž jedinou ambicí je majetek (Toník se mu chlubí, že mají tři ledničky) a svatební výbava pro dceru Božku (která je naopak svým zaměřením na přítomný čas a svou lačností po životě podobná Jirkovi ze Srpnové neděle). Božka ovšem ke smutku a zlosti rodičů chodí se ženatým vojákem. Ve chvíli, kdy hlavní hrdina leží zpitý „v parádním pokoji“, se nechtěně stane svědkem rodinné hádky, v níž rodiče Božce vyčítají tentýž prohřešek, jehož se před lety dopustil on na Lence, což v hrdinovi spustí vzpomínky na řadu žen, se kterými poté žil (a z nichž už „žádnou nemiloval“), na tiché našlapování za dveřmi, když se zatýkalo (během stalinských čistek ze strachu utajil před svou družkou prosbu její sestry, aby se zastala zatčeného manžela), na řadu skutečných i symbolických smrtí, které v jeho životě následovaly po Lenčině potratu…
Ráno ve stavu, v němž se mísí snové motivy a kocovina, nasbírá pro Lenku její oblíbená jablka, domnělé zlaté renety, a vydá se na místo, kde bydlívala. Najde tam ale jen hladinu údolní přehrady. „Čas našeho nejkrásnějšího okamžiku. Byl. Už není. Už nebude. Ani to místo už není. Tady bylo to místo, ale není. Už není. Všechno je zatopeno.“ Voda nyní neteče po hrdinovi, ale po jeho vzpomínkách a nadějích. Časově souběžná hra Krappova poslední páska irského dramatika Samuela Becketta obsahuje stejný motiv – hrdinovu vzpomínku na vodní plochu, loď, rákosí a ženu, již tu miloval. Beckettova hra postrádá vyústění, Hrubín se ale v tomto kritickém okamžiku přidrží Šrámka a Jan pokračuje: „Ale já ještě jsem. A ona taky je. Přece ještě není pozdě. Dokud jsem živ, není pozdě.“ Přestože se hrdinovi už nezdaří navázat na mladistvé setkání s Lenkou („Nevstoupíš dvakrát…“), nadějeplná slova zaznějí, a i přes jeho závěrečnou úvahu o zbytečném životě, který žil, jsou neustále přítomna.
Vrchol
Z řady mezinárodních cen, které Zlatá reneta a Romance pro křídlovkusvým autorům vynesly, lze jmenovat Zlatou mušli na MFF ve španělském San Sebastianu a (symbolickou) Stříbrnou sirénu na přehlídce v italském Sorrentu. Velkou zásluhu na nich měl režisér Otakar Vávra, který více méně otočil strukturu obou příběhů. Chronologickou Zlatou renetu surrealisticky roztříštil do řady nelineárních vzpomínek, které pojí osoba hlavního představitele, jenž i ve zralém věku přestavuje své mladší já. Díky snovým scénám postele pohybující se mezi ledničkami, či závěru u kamenných obelisků jde patrně o Vávrův nejabstraktnější film. Z roztříštěné Romance pro křídlovku naopak složil film s pevným dějem, v němž je poetiky dosaženo především pomocí sugestivní kamery tehdy teprve pětadvacetiletého Andreje Barly. I přes další Vávrovy silné snímky (Kladivo na čarodějnice, Komediant) se tyto dva filmy se šrámkovskou motivikou a poetikou staly jak Hrubínovým, tak Vávrovým tvůrčím vrcholem.
Dějinný dovětek
Ačkoli selhávající básník Morák a knihovník Jan ze Srpnové neděle a Zlaté renety (kteří se kvůli penězům či ze strachu stali „malíři plakátů“ a zbytečnými lidmi, jejichž dílo se stále víc vyprazdňuje, jak jsou pohlcováni vlastním sobectvím) jsou silně autobiografičtí, sám František Hrubín podle mého tento vnitřní boj vyhrál. Už v roce 1956 na druhém sjezdu Svazu československých spisovatelů se (spolu s Jaroslavem Seifertem) vyslovil proti nadvládě socialistického realismu a i v nastávajících letech držel nejotevřenější možnou demokratizační linii, včetně požadavku plné rehabilitace perzekvovaných literátů – a to až do své smrti, která ho (na rozdíl od Otakara Vávry) navštívila ještě před dobou nejtvrdší normalizace. Pro autora této úvahy tedy spíš než Moráka a knihovníka Jana František Hrubín v životě představoval profesora Ramlera ze Šrámkova Stříbrného větru, který jako c. k. gymnaziální profesor sice formálně stál na opačné straně barikády nežli Ratkin a další studenti, jeho dílo však spočívalo v tom, že pro ně – nositele stříbrného větru (což byl obrat, který Šrámek poprvé vložil do úst právě profesoru Ramlerovi) – za cenu vlastního ohrožení prosazoval co možná největší míru pochopení a svobody. Tato jeho starostlivá hřivna, kterou pronesl do nepříliš starostlivé doby, je oceňována celými generacemi jeho čtenářů a žáků, počínaje Luďkem Munzarem, který je už více než padesát pět let čtenářem a hlasatelem Hrubínových básní a myšlenek:
„Pralesy kopřiv, hvězdami bičované k oknu dokořán.
Vlahá srpnová noc.
Sedím v okně s koleny u brady.
Bdím.
Musím bdít.
A chlad ze světnice mě tiskne do teplých a vonných vosků tam venku.
(Tiskne na mě pečeť vzpomínky, již se jednou odhodlám zlomit.)“
Pokračování příště
Stříbrný vítr a Řeka: 1. část