KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Do 14. února je možné zajít na komorní – a prodejní – výstavu Karla Malicha do Galerie Zdeněk Sklenář v Praze, kousek od Staroměstského náměstí, hned vedle evangelického kostela svatého Salvátora.

Karel Malich (1924) je z výtvarníků, jejichž tvorbu mám rád, čili vážím si jí a je mi blízká, citově se mě dotýká. To, co Karel Malich dělá v posledních letech, se mě už ovšem nijak citově nedotýká, osobní spojení s jeho pozdním dílem se pro mne zcela vytratilo. No jo, Karlu Malichovi bylo loni 91 let. (Pozn. red.: Umělcovy devadesáté narozeniny jsme připomněli v KN 41/2014.) Stejně tak mi ale nebyl blízký počátek jeho díla před určitým „duchovním prozřením“ v šedesátých letech minulého století, které bylo možná z hlediska současné výstavy spíš jen „duchovním okouzlením“. Jak známo, Duch vane si, kudy chce. A je jen na něm, kde a na jak dlouho spočine.

Samozřejmě je trochu problematické kritizovat, že v tak vysokém věku, jakého bylo Karlu Malichovi přáno se dožít, došlo v jeho tvorbě k fázi, kdy už to seká „jak Baťa cvičky“ a jde mu hlavně o prodej. Otázkou také je, co vlastně je z jeho ruky a jaký je podíl výtvarníka Federica Díaze, který se k mistrovi jaksi přichomejtl a udělal si z toho dobrý byznys. Ale to už trvá hodně let a bez Malichova souhlasu by to jaksi nešlo, začalo už to dávno, kdy byl mistr ještě v dobré formě – a chtěl to tak.

Takový Václav Boštík (1913–2005), se kterým se Karel Malich dobře znal, nicméně až do smrti „dělal Boštíky“ a nikdy nic neslevil. Přičemž v závěru jeho života se jeho věci taky prodávaly – na české poměry – za úžasné sumy, jako ty Malichovy.

Proč pořád o penězích? Výstava Karla Malicha je prodejní. Těžko mít námitek. Prodejní galerie slouží jako komerční prostor, nějaký okukovatel výtvarného umění tam vítán není, ač tedy dovnitř vpuštěn je. Ale tak to je dáno.

Nevím ale, jak se mohlo stát, že jsem milou paní, která tam byla přítomna, byl považován za případného kupce. To už asi musím vypadat hodně pitomě, to se mi tedy zamlada nestávalo, že by si někdo myslel, že bych mohl mít nějaké peníze. Nebo snad to byla jen ta výjimečná vstřícnost obsluhy? Grafiky jsou prý k mání za příjemné ceny. Vypadají ale dost umělohmotně, jakési „malichovské“ tvary na nich jsou, ale barvy jsou podstatně jiné, než bývaly, značně technické, blížící se z oblasti českého výtvarného umění a z Malichových současníků Zdeňku Sýkorovi (1920–2001) a jeho inženýrským, ovšem virtuózním abstrakcím.

Grafiky jsou představeny v menší ze dvou poměrně malých místností galerie, stropy tu jsou ale vysokánské, takže do té větší z místností bylo možné rozmístit poměrně dost plastik. Vypadají jako z umělé hmoty. Vstřícná a komunikativní paní za pultem galerie mi objasnila, že materiálem plastik jsou překližka a dráty. Myslel jsem si, že je to všechno z plastu, tak hutně podklad překryla inženýrská barva. Je to hodně jiné než typické Malichovy konstrukce ze zohýbaných drátů, všelijak trčících, vyhlížejících napůl jako z fabriky, napůl jako ze smetiště, ale přitom neuvěřitelně elegantních.

To, co je vystaveno v galerii Zdeněk Sklenář, je pojato v duchu butiků, které jsou za rohem galerie v Pařížské ulici. Práce jsou to sice pořád elegantní, ale studené a mondénní. Dá se říci docela pop-artové, což je v tvorbě Karla Malicha něco nového (anebo už je to tvorba Federica Díaze?), ostatně tato nová fáze v tvorbě umělce je galerií v propagačních materiálech dost zdůrazňována. Jedna z plastik mi připadla úplně jak od Roye Lichtensteina (1923–1997), ostatně Malichova současníka – červený pop-artový úsměv.

Připomenout si dílo Karla Malicha naživo je ale každopádně příjemný zážitek a celá prodejní expozice se evidentně příjemnou být snaží – a vychází jí to. To duchovní, co se mi na tvorbě Karla Malicha jeví jako nejpodstatnější, je tady ale jen kdesi v pozadí.

Pokud by se ke Karlu Malichovi dostala tato recenze, myslím, že by si ji přečetl s velkým pobavením. A pomyslel by si: Jen si piš, pisálku, mně na účet přijdou za prodej miliony. A na ničem jiném mi, pisálku, nezáleží.

Karel Malich 91. Galerie Zdeněk Sklenář, Salvátorská 6, Praha 1, 28. října 2015 – 14. února 2016, otevírací doba: úterý až sobota od 13 do 18 hodin, vstup zdarma.

O velké Malichově výstavě v Jízdárně Pražského hradu v roce 2013 referoval Petr Motýl v textu Efektní retrospektiva žijícího klasika (KN 9/2013).