Efektní retrospektiva žijícího klasika
Jízdárna Pražského hradu pokračuje výstavou Karla Malicha (nar. 1924) v přehlídce žijících klasiků českého výtvarného umění. V tomto volném cyklu měli návštěvníci Jízdárny loni možnost zhlédnout retrospektivně pojaté výstavy Jana Koblasy a Stanislava Kolíbala. Všichni tři tvůrci pojali prostor Jízdárny jako koncept, v němž vystavená díla nejsou seřazena chronologicky a v němž je důraz položen na celek, nikoliv na individuální vyznění jednotlivých artefaktů.
V případě Karla Malicha mně toto pojetí přineslo určité zklamání. Výstava je promyšlená a působivá, ale jaksi příliš velkolepá a efektní, duchovní či mystický rozměr Malichova díla se vytrácí na úkor prvoplánového oslovení návštěvníka. Jemná symbolika druhého, transcendentního tvůrčího období umělce, které následovalo po racionálně konstruktivistickém období prvním, se zde proměňuje spíše v esoteriku v jejím povrchnějším a pro publikum přijatelnějším pojetí - což je pro výstavu nepochybně zajímavé z hlediska její návštěvnosti, nikoliv však z hlediska představení uměleckých hodnot díla jednoho z nestorů české výtvarné scény a také jednoho z nejzajímavějších českých výtvarníků poslední čtvrtiny dvacátého století. Každopádně je rozdíl vidět výstavu hojně navštívenou nebo prázdnou. V neděli stála fronta u vstupenek a uvnitř Jízdárny se do barev Malichových plastik rozmístěných po celé ploše expozice mísily barvy oblečení návštěvníků a sálem zněl hovor a smích, zavěšené drátěné plastiky se otáčely, lidé kolem nich byli v neustálém pohybu. Je zde otevřeno i v pondělí, kdy je většina galerií v Praze zavřená, ale návštěvníků přišlo minimum. Sál byl tichý, bez lidí, drátěné plastiky stály na místě, expozicí zněl pouze hlas Jiřího Lábuse, který v hlasové smyčce stále znova a znova opakuje úryvky z Malichových vzpomínkových textů. Kdy je lépe výstavu navštívit? Těžko říci, obojí má svoje plus i minus. Mohu jen konstatovat, že má představa, že mnohonásobně lépe bude vidět výstavu v klidu a tichu, se nenaplnila. Dojem byl sice pokaždé jiný, ale nemohu říci, že jednou lepší, jednou horší.
Rozdíl by bylo nutné hledat v jiném srovnání. Jistým způsobem snad až velikášsky působící expozice v Jízdárně je do určité míry protikladem komorních výstav Karla Malicha, které už po řadu let uvádí jeho domovská Galerie Zdeněk Sklenář. Ta se nachází na pražském vltavském nábřeží, hned u kavárny Slavie, v níž býval Karel Malich pravidelným účastníkem dnes již legendarizovaných sezení u "Kolářova stolu" (pravidelně zde sedávali např. Kamil Lhoták, Josef Hiršal, Zdeněk Urbánek…). V nevelkém prostoru Galerie Zdeněk Sklenář, kde se jedna z výstav Karla Malicha konala nedlouho před začátkem umělcovy retrospektivní přehlídky v Jízdárně, bylo vystaveno vždy jen několik prací. A bylo možné se jich jakoby nadechnout, vstoupit velmi intenzivně do jejich světa, který se zde jevil být tichým a křehkým. V Jízdárně jako kdyby bylo záměrem návštěvníka především ohromit, jistěže ne povrchním gestem, ale jakousi racionálně-nehmotnou blíže neurčenou duchovní silou. Důvěrnější či niternější kontakt s jednotlivými díly je prakticky vyloučen, vše je podřízeno celku, jehož účelem je − co vlastně? Adorace "světového duchu"? Či snad stavba pomníku sobě samému?
Nejasné souvislosti
Snaha po až příliš předem nasměrovaném a určeném vyznění vystavených prací je markantní především u kreseb, podle mého názoru té nejdůležitější součásti díla Karla Malicha. Několik kreseb jako záznam určující události stojí na počátku umělcova "duchovního probuzení" a od tohoto okamžiku nabízejí Malichovy kresby možnost nahlédnout do "vyšších sfér", je v nich cosi nepochybně sakrálního, éterického, povznášejícího. V Jízdárně něco takového v Malichových kresbách ovšem lze najít jen velmi obtížně, ba nejspíš to vůbec nejde. Kresby jsou zde nakupeny jednak na zadní stěně balkónu, jednak v jakémsi kruhovém pavilonku. Na obou místech jsou instalovány v plastových panelech natočených asi ve třicetistupňovém úhlu od roviny zdi, jedna vedle druhé, v několika pásech nad sebou. Je to jako průhled do jednoho z pater babylónské věže, v němž se na stěnách míhají obrázky kaleidoskopu. Jistě, jsou krásné. Ale zbyl tu nějaký prostor pro vlastní výklad návštěvníka, pro porozumění, k němuž si dojde sám a k němuž je kresba třeba jen iniciačním podnětem?
Předchozí velká retrospektiva Karla Malicha se konala u příležitosti jeho osmdesátin v roce 2004 v Městské knihovně v Praze. Byla uspořádána chronologicky a působila na mne mnohem lépe než koncept v Jízdárně. Ten je zobecněním, které na dílo umělce pohlíží jako na jednotný a nedílný celek, v němž není důvod pro sledování jeho vývoje či proměn. V Městské knihovně měl návštěvník možnost proměny a vývoj díla Karla Malicha názorně sledovat a vidět za ním i životní příběh jeho tvůrce a spojení tohoto příběhu s jeho uměleckou tvorbou. Velmi působivě v Městské knihovně vyzníval zásadní přelom v tvorbě Karla Malicha, jeho duchovní prozření či osvícení, které naráz proměnilo jeho dosavadní velmi racionální směřování, jeho pojetí abstrakce jako myšlenkové a tvarové konstrukce. Vidím před sebou stále zřetelně jednu z místností Městské knihovny, kde jsou vystaveny první Malichovy "duchovní" kresby a kde je i jeho vlastní záznam či komentář, který vysvětluje, jak ke vzniku těchto kreseb došlo.
Snad je Malichův koncept v Jízdárně Pražského hradu i vyjádřením toho, že pro dobu, ve které žijeme, vědomí souvislosti s minulostí ztrácí čím dál více na významu. Většina lidí žije především daným okamžikem. O minulosti se čte v knihách, její příběhy běží na obrazovkách ve filmech a dokumentech, ale jako kdyby šlo o něco, co se týká někoho jiného, ne nás, jako kdyby to nemělo nejmenší návaznost na náš život, který jako by se měl odehrávat pouze tady a teď. Snad tato ztráta vědomí souvislostí měla vliv i na koncept výstavy Karla Malicha, jehož duch je v zásadě tentýž jako idea konceptů výstav Stanislava Kolíbala a Jana Koblasy, které bylo možno vidět poměrně nedávno v tomtéž prostoru. Čas zmizel, zůstalo dílo bez souvislostí v čase, pouze jako dílo "o sobě", v němž splývá počátek i cesta. Jako kdyby se celé toto dílo vylíhlo právě před výstavou z kukly, vzlétlo jako zářící barevný motýl a existovalo jen pro tuto chvíli.
Jedna z recenzí na výstavu v tisku má podtitulek Karel Malich proměnil Jízdárnu Pražského hradu v chrám. Smělý pokus o cosi takového to možná je, ovšem když návštěvník opouští výstavní prostory, jak jsem už zmiňoval v textu o retrospektivě Stanislava Kolíbala v Kulturních novinách 33/2012, není možné se vyhnout pohledu na blízký chrám sv. Víta. A snaha o postavení monumentu sobě samému a svému pojetí duchovních hodnot se v tomto srovnání jeví nutně jako malicherná. V případě výstavy Karla Malicha se tak především vyjeví prázdnota největšího objektu na výstavě nazvaného Místo pro natékání ducha (mimochodem stejně nazval své dílo v roce 2010 Federico Díaz, který na výstavě v Jízdárně spolupracoval). Tento objekt tvoří cosi v podobě oltáře v závěru prostoru Jízdárny a je snad více díazovský než malichovský. Tajemstvím, které se skrývá "za oltářem", pak zřejmě má být objekt Lidsko-kosmická soulož umístěný za "natékáním" v obdobně kruhovém prostoru jako kresby na balkóně galerie. Pro řadu návštěvníků jistě mohou být tyto objekty vyvrcholením esoterické roviny výstavy. Ač výstava má se vší pravděpodobností takto působit, to jest, jak bylo řečeno, jako cosi "spadlého z oblaků" ve své nedílnosti, tedy jako cosi, co stojí mimo plynutí lidského času. Návštěvníci se tomuto konceptu samozřejmě nutně podřizovat nemusí a zřejmě ani všichni nebudou. Svědčí o tom koneckonců i zatím publikované recenze, ne tak souznějící a zdaleka ne tak početné jako v případě retrospektivy Stanislava Kolíbala, která svým důrazem na techniku a ideologii rezonovala s prostředím, jaké panuje v současných médiích.
Tvorba Karla Malicha je ve srovnání s dílem Stanislava Kolíbala mnohem komplikovanější a nejednoznačnější. Na výstavě v Jízdárně Pražského hradu se soustředila spíše na vyjádření vnějšího efektu, to ale neznamená, že se křehké drátěné konstrukce a tiché, kontemplativní kresby nevrátí po ukončení retrospektivy ke svému předchozímu niternému životu. Každopádně v to pevně věřím a i přes určité rozpaky z výstavy v Jízdárně nijak neměním svůj názor na Karla Malicha jako na umělce, který na české výtvarné scéně patří k vůbec nejvýznamnějším představitelům "duchovního proudu" nejméně posledního čtvrtstoletí, spolu s již zesnulým Václavem Boštíkem či s žijícími Václavem Sokolem nebo Adrienou Šimotovou, a který vědomě navazuje na tvorbu takových tvůrců, jakými byli Jan Zrzavý či Josef Šíma, a je jejich důstojným následovníkem v čase, který oni už opustili.
Karel Malich. Jízdárna Pražského hradu, 1. února - 8. května 2013.