Mlčící múzy a anální fixace
Je mi to sice poněkud trapné, připomínat tak zjevnou pravdu, ale je to bohužel potřeba: Současné hospodářské a politické problémy nemáme proto, že jsme dosud dávali na kulturu, školství nebo sociální programy příliš mnoho; přesně naopak. Stačí se podívat trochu dál než na špičku vlastního nosu: krize se nejvíce dotkla Řecka nebo Portugalska, které se dosud potýkají s negramotností, kdežto státy se vzdělaným obyvatelstvem, například skandinávské, si vedou pořád slušně. Do kultury a školství dokáží investovat i země s námi ekonomicky srovnatelné, jako například Estonsko a Slovinsko, zatímco sazba české daně na knihy se inspirovala v Albánii.
Jiří X. Doležal se na stránkách Reflexu sugestivně dotázal: "Proč mám sakra dotovat 'živou kulturu'?" a pak se svěřil s nutkáním sáhnout po revolveru, podle osvědčených vzorů. Jeden diskutující to trefně zhodnotil: "Autor nám sdělil jenom to, jak moc má rád svoji peněženku." Nemá smysl polemizovat s J. X., který svým všeználkovstvím a všudypřitomností už dlouho připomíná reinkarnaci Kozmy Prutkova. Ale i mnozí jinak docela rozumní lidé soudí, že by kultura, která nikoho (rozuměj nikoho z nich) nezajímá, měla být ponechána volné ruce trhu. Ta se o ni postará stejně, jako se už postarala o české zemědělství, sklářský a textilní průmysl nebo třeba českou námořní flotilu. Tak železnou logiku zřejmě pochytili od mrtvé kočky z krásné povídky Karla Michala, která tvrdila, že zabíjet lidi je daleko efektivnější než je léčit, protože vyléčený stejně dříve nebo později zase onemocní, kdežto usmrcený už určitě neožije.
Nakonec se ani nesmíte divit tolika nenávistným reakcím v internetových diskusích ve stylu: "Když jste volili Schwarzenberga, tak třeba chcípněte hlady, milí komedianti." Ano, naše veřejnost je už tak zpitomělá, že nechápe rozdíl mezi tvůrcem a reprodukčním umělcem. Baviči se u nás mají dosud dobře, dnes už nezdobí partajní sjezdy, ale reklamní žranice, ty dokonce vynášejí ještě víc. Abych jenom namátkou vyjmenoval lidi, kteří dělají kvalitní umění a jsou velmi kritičtí k současným poměrům: Josef Žáček a Jiří David ve výtvarném umění, Mikoláš Chadima v hudbě, Lenka Procházková a Václav Jamek v literatuře. Jenže jak se o nich mohli obyčejní lidé dozvědět? Do oficiálních médií se bez příslušné reklamy nedostanete, ani internet není samospasitelný, pokud nevíte, co na něm máte hledat.
Netvrdím, že všechno, co je dnes subvencováno jako umění, skutečně přináší nadčasové hodnoty. Jenže k tvůrčí činnosti zkrátka patří i právo na omyl. Škoda, že všichni ti šetřílkové nebyli tak bdělí o něco dříve. Umělci v současné době požadují částku zhruba odpovídající sumě, kterou utratil někdejší primátor na ověření zjevného faktu, že Praha opravdu nemá na to, aby pořádala olympiádu. A jde o zlomek peněz, které nenávratně zahučely do dosud nezprovozněných dálnic, do Opencardu nebo zkrachované Sazky; nemluvě o tom, že nikdo neví, co budou teprve stát nápady jako osvobození dividend od daní nebo takzvaná důchodová reforma. Připusťme však, že tu nejde o konkrétní sumy, ale o princip: proč by někdo měl ze svých daní podporovat něco, co aktuálně nepotřebuje. Například mladý člověk důchody, majitel automobilu železnici, zdravý nemocnice a ten, u koho zatím nehoří, hasiče. Inu, třeba proto, že to možná někdy potřebovat bude. A že ve státě, jehož duševní obzory nesahají dál než k příští výplatě, se nežije příliš vesele.
Škoda, že současní misomusové nevědí o umění vůbec nic. Jinak by je mohlo napadnout, že některé žánry se nedají provozovat na amatérské bázi. Velkým příspěvkem současné české vlády do pokladnice světové kultury by bylo avantgardní představení Labutího jezera, v němž by se Siegfried pokusil zvedat Odettu půl hodiny poté, co se vrátil z odpolední šichty na vykládce vagonů. Ostatně se domnívám, že většina současné české literatury by nepůsobila tak odfláknutě, kdyby ji autoři nemuseli sepisovat ve chvilkách ukradených po hlavním pracovním poměru copywriterů nebo něčeho ještě horšího… A kdyby si nakladatelé mohli dovolit zaplatit kvalitní redaktorskou práci.
Činnost současných politiků prozrazuje, že se jim jakákoli kultivace obloukem vyhnula. Chybí jim jak přehled o světě, tak slušné vychování. Pak se nemůžeme divit výsledkům jejich činnosti. Ostatně, kdyby si aspoň čas od času přečetli nějakou knížku, rozhodně by toho nestihli tolik rozkrást. Jenže v nevzdělané zemi se vládne dobře. Můžete například vsugerovat ostatním, že kulturnost se projevuje tím, že volíte za všech okolností pravici, neboť nebýt Nečase a Kalouska, už by nás bolševici dávno sežrali i s chlupama.
Freud píše o análním stadiu lidského vývoje. Jen stručně: okolo třetího roku věku dítě objeví schopnost defekovat i defekaci zadržovat. Někomu se stane, třeba vinou necitlivého přístupu rodičů, že jeho duševní vývoj ustrne v této fázi. Takový jedinec hystericky dbá na oddělování "čistého" od "nečistého" a je fascinován vším, co stojí za hovno: především majetkem. Vyznačuje se lakotou, sebestředností, zálibou v jednoduchých řešeních a především jistotou, že pokud on něčemu nerozumí, pak je to nesmysl. Současná elita tím už nakazila celou společnost. Představa, že jediným kritériem pro kvalitu umění je to, jestli si na sebe vydělá, je ze stejného soudku jako úvaha, že regulovat prodej drog je nepřípustné zasahování státu do podnikatelské svobody.
České ministerstvo kultury je světovým unikátem: na uměleckou tvorbu dává pouhá dvě procenta (pro maturanty a Václava Henycha: to znamená každou padesátou korunu) svého už tak ubohého rozpočtu. Podobná je situace ve školství, kde většina skrovných dotací skončí v kapsách různých poraděnků, vymýšlejících nesmyslné experimenty typu státních maturit. Je nesmysl handrkovat se mezi památkami a tzv. živou kulturou ve stylu "rozděl a panuj". O hrady a zámky možná lobbisté více stojí, neboť mohou ze státu vymámit výhodné zakázky, kdežto z literárních časopisů žádný vývar nekyne. Ale ony ty památky stejně chátrají, není jim proč závidět. Ani tu stověžatou Prahu bychom neměli, kdyby místo Karla IV. vládli současní pragmatici - na hangáry z vlnitého plechu moc turistů nenalákáte. Ostatně, kdo mohl před sto lety tušit, že takový podivín jako Franz Kafka se jednou stane pilířem pražské ekonomiky?