Naši živí mrtví
"Já už jdu, ale ty budeš otálet, dokud nepřijdu," řekl Ježíš Židovi Ahasverovi, který ho klesajícího pod tíhou neseného kříže odehnal od prahu svého domu. Odsoudil ho tak k věčnému putování napříč světem, k putování, které má skončit až Posledním soudem.
První zmínky o tomto příběhu nacházíme už v šestém století, nejlépe se však legendě dařilo mezi vypjatými myšlenkami romantiků, nacionalistů a antisemitů v první polovině 19. století. Zarostlého muže v poutnickém šatě, který mluvil o dávno mrtvých lidech, jako by to byli jeho současníci, nespal, nejedl a nikdy se dlouho nezdržel na jednom místě, bylo možno spatřit v průběhu středověku i novověku po celé Evropě, například Guillaume Apollinaire jej potkává v roce 1902 v Praze, jak popsal v povídce Pražský chodec: Vypadal jako statný šedesátník (…) Tvář se mu ztrácela v hustém vousu a kníru, vlasy nápadně dlouhé, (…) bílé jak hermelín, (…) silné a fialové rty. A chlupatý a zahnutý nos trčel kupředu.
Takových setkání je kniha Jaroslava Vacka Mýtus Věčného Žida (Legendy o Ahasverovi) více než plná. Autor odhaluje postavu Ahasvera v mnoha literárních dílech, kronikách a zápisech. Místy legendu téměř opouští a nakračuje k obecnějším formulacím symbolu nesmrtelnosti, ale to vyžaduje mnohem větší záběr, takže některé ukázky se s konkrétní postavou Věčného Žida míjejí, ale širšího systémového rámce nedosahují. Důkladněji nezkoumá ani proměnu legendy, ani antisemitské interpretace. Kniha je obdivuhodným sběrem širokého materiálu, který je však k sobě skládán bez dalšího čitelného záměru. Autor s ním dále nepracuje, takže se občas nelze zbavit dojmu nahodilosti. Možná je záměrem právě nepřinášet čtenáři další výklad příběhu, jen mu předestřít výběr textů k interpretaci vlastní.
Kniha je rozdělena do tří kapitol (Ahasver se vynořuje z dějin, Ahasver vstupuje do literatury a umění a Ahasver vniká do psychiatrie), z nichž nejobsáhlejší a bezesporu pozoruhodná je - právě citacemi děl - kapitola druhá. Vedle již zmiňovaného Apollinaira se tu setkáme s Johannem Wolfgangem Goethem, Percym Bysshem Shelleym, Gustavem Meyrinkem, Jaroslavem Vrchlickým či Egonem Erwinem Kischem.
Pravdivé mýty o nás
V mýtech, které se utvářely a byly předávány a rozvíjeny stovky a tisíce let, je prostřednictvím příběhů či obrazů shrnuto porozumění světu a lidskému významu v něm, tak jak jej chápaly různé kultury. Jaan Puhvel ve své Srovnávací mythologii píše, že mýtus se prostřednictvím posvátné minulosti snaží mít vliv na přítomnost a budoucnost. Z mýtů čerpá současná filosofie i psychologie. Na své nejzákladnější úrovni jsou cennými doklady o dějinách lidstva.
Podobně jako mýtus také rituál nebo symbol umožňují uchovat sdělení, které by se smrtí minulých generací ztratilo. Jenže dnes nezřídka uchováváme, aniž bychom chápali. Neprožitá forma zastiňuje obsah - tak se například vzpomínka na mrtvé zvrtává do soutěže o nejhezčí náhrobek, a to na místě, které s životem nebožtíka vlastně vůbec nesouvisí.
Forma, jakou se myšlenka předává dál, je důležitá. Zvláště ve společnosti, kde vzdělanost není samozřejmostí (středověk? současnost?) je třeba myšlenku šířit pomocí atraktivních příběhů, podobně jako se zaobalují rady malým dětem. Nebo pomocí návyků, rituálů - viz péče o náhrobek.
Věčný Žid je trestán tím, že je mu odňato to, čeho se většina z nás obává - smrt. Tím se však stává živým účastníkem celé historie lidstva. Prostupuje jí jako přímý svědek. To je ich-forma! Vyprávět šestnáct století od Kristova ukřižování o setkání s člověkem, který s Ježíšem mluvil, je silnější, než tradičně vzpomenout myšlenku někdejší Ježíšovy oběti a avizovaného Posledního soudu. Bulvár? První zevrubná německy psaná zpráva o Ahasverovi vyšla roku 1602 v lidovém čtení (Volksbuch) v nizozemském Leidenu. Těží z vyprávění biskupa Pavla z Eitzenu o někdejším setkání s Ahasverem po nedělní bohoslužbě. Očekával se konec světa… Nakonec není nejdůležitější, jestli se to doopravdy takto stalo (život Ježíše, utrpení Ahasvera, holokaust…), ale poznání, jehož bylo dosaženo. Poznání, které příběh odhaluje.
Ahasverova paměť
Konkrétní příběh Ahasvera je křesťanským odsouzením židů. Jeho osoba ztělesňuje celý národ, který tak jako on stále bez oddechu, bez vlastní země, trestán, putuje dějinami. Na základě posvátné minulosti má být pro přítomné i budoucí křesťany živou připomínkou Kristovy oběti a blížícího se Posledního soudu.
V zásadě více mě zajímá Ahasverova živá paměť, věčné očité svědectví, nikoli jen jako bulvarizační tendence, ale jako idea. Podle Jaroslava Vacka tento rozměr Ahasvera, paměti, která slouží kritice, odkrývá třeba ve své autobiografii z roku 1814 Johann Wolfgang Goethe: Dostal jsem podivný nápad, abych epicky zpracoval historii Věčného Žida (…) a představil na ní nejvýraznější body dějin náboženství a církve. A už o dvacet tři let dříve nechává spisovatel Wilhelm Friedrich Heller Ahasvera psát dopisy o nejpozoruhodnějších danostech své doby. V roce 1823 Edgar Quinet prostřednictvím Žida putujícího dvěma tisíciletími popisuje sociální zlořády režimů a církve. A v knize východoněmeckého autora Stefana Heyma Ahasver (1981) je tento kritikem Kristova a Hospodinova plánu, směje se a rozmlouvá s nimi: (…) nedokonalost lidí je jen výmluva každé revoluce, která nedosáhla svého cíle. A tys hlásal: milujte své nepřátele. (…) špiclují se a zrazují se, zavírají do táborů, kde masově hladoví, dusí se v komorách, bijou se a trýzní k smrti a to vše ve jménu lásky a blaha národů. Jinak než zamýšlel, ale krásné a pravdivé je tvrzení básníka a divadelního referenta Goebbelsova ministerstva propagandy Wolfganga Möllera, že Ahasver je schopen proměnit celý svět v maškarní bál.
Žití s mrtvými neznamená uhrabat písek hrobu na Dušičky, ani spekulovat o existenci zombie, znamená to nést jejich paměť. Protože tím, že umíráme, nezbývá nám než se spoléhat na interpretace. A zděděné symboly, rituály a mýty. Nepamatujeme si, proto se historie opakuje. Umírají poslední pamětníci holokaustu. Stačí, že dnes je za jeho popírání někdo souzen a že bylo natočeno pár dokumentů a napsáno pár knih? Potřebovali bychom takového věčně putujícího člověka, který by nám připomínal. Už tato možnost děsí. Proto ten popěvek: "Přijde-li Ahasver, hrůza, stojí nedobro před domem, bouře a povodeň a dech požáru, hlad, mor a války též, konejte pokání, svých hříchů litujte." Ne proto, že by Ahasver tyto skutečně přinášel, on nás, coby naše paměť, paměť lidstva, na ně upomíná. Straší nás našimi činy, na které jsme chtěli zapomenout, a za to ho nenávidíme. Až si budeme dobře pamatovat, přestane se historie opakovat?
Jaroslav Vacek: Mýtus Věčného Žida (Legendy o Ahasverovi). Dauphin 2012.