KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Zdánlivě trapná kauza se může stát důležitým předmětem celospolečenské a normotvorné diskuse o mediální i politické etice. Oslovili jsme několik osobností, které svou prací či osobní angažovaností zasahují do veřejného prostoru, s prosbou o názor v této věci.

Osloveným osobnostem jsme položili následující otázky:

Jak vnímáte zveřejnění a rozebírání údajné korespondence ze soukromé e-mailové schránky premiéra Sobotky? Jaký by měl být případně korektní přístup médií k takovéto kauze?

Táňa Fischerová, herečka, spisovatelka, politička a předsedkyně Českého helsinského výboru

Ve zmatení dnešní doby, kdy už nikdo neví, co je nahoře a co dole, co je dobře a co špatně, je příznačné, že se média zabývají převážně obsahem korespondence premiéra Bohuslava Sobotky, a ne tím, že tady beztrestně dlouhodobě funguje rasistický web, který napadá angažované slušné lidi. Trestní oznámení mimo jiné loni podal i Český helsinský výbor, jemuž vedle dalších obětí ničili po řadu měsíců jeho stránky a zveřejňovali soukromou korespondenci ředitelky Lucie Rybové.

V dnešní době již není nemožné zjistit počítače, ze kterých pošta odchází, a potrestat pachatele. Nikdo se k tomu však zřejmě nemá. Policie již několikrát odložila trestní oznámení (včetně našeho), s výmluvou, že stránky jsou registrované v USA. Psali jsme v této věci i premiéru Sobotkovi a dalším odpovědným ministrům, setkali jsme se však s podobnou argumentací. Bohuslav Sobotka nám loni odpověděl, že je to věc šetření odpovědných orgánů a že se s registrací stránek nedá nic dělat. Ministerstvo vnitra neodpovědělo vůbec.

Doufám, že tentokrát policie bude konat a pachatele dokáže zjistit. Faktem je, že premiér by asi měl svou korespondenci lépe chránit a média obsah korespondence, ukradené neofašisty, nezveřejňovat. Takto se jim daří přesně to, co chtěli. Jsou v centru pozornosti a jsou bráni vážně.

Eva Kantůrková, spisovatelka

Když se hekři prolomí do soukromé e-mailové schránky premiéra, novinářům nezbude, než zprávu i obsah zveřejnit. Proto to jsou novináři. Protože ale v premiérových e-mailech nebylo nic, co by ho dehonestovalo, novinářské pitvání jejich obsahu nemohlo ani jemu a ani veřejné atmosféře ublížit. Mě spíš potěšilo, že se na sympatického premiéra nedozvídám z jeho soukromé pošty nic zlého a že se díky hekrům vlastně potvrdila jeho bezúhonnost.

Ptáte se na korektní přístup novinářů k podobnému případu: dá se tady vůbec cokoli předpisovat? Korektní novinář vykládá a popisuje téma korektně, bulvární novinář bulvárně. A korektní novinář dokonce musí podle pravidel svého povolání psát i o provalených bulvaritách, jak si je z nedávné doby pamatujeme v případu jiného premiéra. A já se ani nad tím nemusím pohoršovat, mohu si přece vybrat, koho a co chci číst, čí výklad přijmout nebo odmítnout.

A že vzniká kolem podobných událostiček mediální, a dokonce politická vřava? A kolem čeho v našem rozhádaném prostředí nevzniká! V téhle umělé vřavě mě nic nepohoršilo, protože jak jsem napsala, nijak vážně premiéra nepoškodila.

Ale abych byla úplně objektivní, jednu vadu na kráse ten případ má: že se vůbec dalo nabourat do premiérových soukromých e-mailů. To si vychutnal i jeden jinak korektní novinář a docela dobře napsal, že by si premiér měl svou poštu líp zabezpečit. To byl vlastně jediný osobní tón, který v aféřičce zazněl.

Miroslav Balaštík, literární teoretik, vysokoškolský pedagog a vydavatel

Jediný možný přístup je nečíst, ignorovat a mlčet. Pokud se o tom nebude mluvit a psát (ať už v jakémkoliv smyslu), ubude nepochybně i pokusů o tyto zločinné praktiky. Špatní lidé dělají špatné věci a mají za to být potrestáni. To, že se špatné věci takto medializují v seriozním tisku, pouze relativizuje jejich špatnost a vede k destrukci demokracie a erozi hodnot, které sdílíme. Slušní lidé by tedy měli bojkotovat nejen zločinné servery, ale také tisk, který je tímto způsobem legitimizuje.

Josef Holcman, spisovatel a soudce

Já tyto záležitosti týkající se číchsi telefonátů nebo pošty ignoruju, viděl jsem na internetu a v novinách jen senzacechtivé editorské titulky. Bezpečnostní důsledky toho, že se premiér naivně svěří svému počítači, nekomentuju, neznám obsah těch e-mailů.
Špehování, šmírování a načumování klíčovou dírkou do cizího soukromí je mi odporné. Navíc je trestné. Dostáváme se nenápadně do situace, že o každém z nás se bude vědět všecko, a nepochybuju o tom, že jisté režimy i jistí autokratičtí politici mají do budoucna v plánu „svým“ novorozencům namontovat do ucha čip jako psovi a on to bude mít nalajnované na celý život. Stroje, tedy počítače, kamery a telefony, dobře slouží svým pánům, ale z jiných činí otroky, nástroje a stroje. Ničí naše soukromí, nitra, duše. Fuj.

Václav Hořejší, imunolog a vysokoškolský pedagog

V těch několika málo médiích, které sleduji, byla tato záležitost pojednána podle mého názoru seriózně – novináři hlavně zcela správně upozornili na to, že premiér by měl být daleko opatrnější a používat lépe zabezpečené e-mailové služby.

Jaroslav Kovanda, básník, publicista a vydavatel

Druhý nejvyšší úředník v zemi má nebo může mít ohromnou moc. Může vašeho syna poslat do války, a tím ho zabít, může podepsat tajné dodatky k mezinárodním smlouvám, které se nikdy nezveřejní, a které můžou národu velice škodit. Nabízí se tedy otázka, zda soukromí druhého nejvyššího úředníka v zemi není tak trochu i veřejným vlastnictvím. A pak je už jenom krůček, aby se v zemi, kde veškerá moc patří lidu, našli jedinci zaplevelení spikleneckými teoriemi nejrůznějšího kalibru, kteří by chtěli vědět, co zrovna v panu Sobotkovi vězí, a tedy pátrají, co se odehrává za jeho lubem.

Předpokládám, že pan Sobotka je natolik chytrý politik, že se jeho soukromé e-maily ani v nejmenším nepodobají Máchovým zápiskům z postele s Lori. Že jeho sdělení jsou ryze politického charakteru, kdy některá pochopitelně mohou obsahovat nějaké to promile názorů, v nichž se charakter opožďuje. Jako vhodné krmivo pro neustále vyhládlé novináře, item čtenáře! Co kdyby…

Václav Němec, filosof, vysokoškolský pedagog a zakládající člen platformy Vraťte nám stát!

Článek 13 Listiny základních práv a svobod garantuje listovní tajemství i tajemství zpráv odesílaných jinými komunikačními prostředky. Toto právo se samozřejmě vztahuje i na politické představitele a má být respektováno všemi občany, včetně novinářů. Proti tomu ovšem stojí rovněž ústavně garantované právo na informace, které ve výjimečných případech opravňuje ke zveřejnění soukromé korespondence veřejně činných osob, je-li to takzvaně ve veřejném zájmu.

Domnívám se, že jedinou přípustnou výjimkou v tomto smyslu je situace, kdy je dotyčný veřejný činitel podezřelý ze závažného zneužití svého úřadu či ze závažné trestné činnosti, která souvisí s výkonem tohoto úřadu. Občané mají právo vědět, jak jsou řízeny veřejné instituce, a pokud je soukromá korespondence či komunikace jediným prostředkem, jak lze doložit flagrantní zneužívání svěřené funkce či kriminální chování jejího vykonavatele, pak je její publikování ve veřejném zájmu.

Podle výroku Ústavního soudu je zveřejnění odposlechů či soukromé korespondence v médiích přípustné pouze v případě, kdy byly užity jako důkazní materiál při soudním líčení. Podle mého názoru však existují také mezní případy, kdy je příslušný veřejný činitel sice podezřelý, ale orgány činné v trestním řízení z nějakých důvodů nekonají. Za těchto okolností je podle mne zveřejnění odposlechů či soukromé korespondence rovněž oprávněné. Takovým případem bylo například publikování odposlechů aktérů kauzy plzeňských práv, odposlechů mezi Pavlem Bémem a Romanem Janouškem nebo třeba i komunikace mezi Andrejem Babišem a jeho lidmi s úřednicí České konsolidační agentury Radkou Kafkovou, díky níž se veřejnost mohla seznámit s tím, jakými nekalými způsoby pan Babiš rozhojňoval svůj majetek.

Zveřejňování e-mailové korespondence premiéra Sobotky však nepatří do žádné z těchto kategorií. Jedná se o soukromou korespondenci, která byla ukradena a neoprávněně zveřejněna pravděpodobně extremistickou skupinou jako pomsta za to, že premiér jedná v rozporu s jejími extremistickými názory a nepodílí se na šíření xenofobní hysterie. V takové situaci by novináři měli být maximálně zdrženliví a neměli by se podílet na dalším veřejném šíření obsahu této korespondence, protože tím vlastně parazitují na trestném činu. Chápu, že je to pro novináře svůdné a že zde funguje typický reflex: když to nezveřejníme my, zveřejní to někdo jiný. Ale novináři by měli být schopni tomuto pokušení odolat – je to věcí určité elementární novinářské etiky a lidské slušnosti.

Miroslav Polreich, bývalý diplomat a politický analytik

Položili jste dvě otázky. Já si myslím, že celá věc má spíše dvojí pohled:

Předně celá věc svědčí o jisté odborné zdatnosti aktérů, ale zároveň o morálním primitivismu. Odbornost lze tudíž snadno zneužít, když není spojena s odpovědností, a to ve všech profesích, včetně politické.

Vím, že média otiskla a zpracovávala úryvky hovorů. To je rovněž nemorální přístup, kdy s takovým materiálem začínají pracovat a zneužívat. Sám jsem nic nečetl. Škoda, že nám není vlastní to staré anglické: „Gentleman does not read the other's people mail.“ Větší hloubku nemorálnosti vidím proto právě v té naší padlé žurnalistice.

Petr Pospíchal, diplomat, podnikatel, publicista a bývalý předseda Rady pro televizní a rozhlasové vysílání

Považuji to za nepřijatelný zásah do soukromí. Ale takový odsudek nestačí, je třeba zdůraznit, že tím zásahem byl spáchán trestný čin, nese to všechny znaky popsané v ustanovení paragrafu 182 trestního zákona (Porušení tajemství dopravovaných zpráv). Je nutné, aby stát energicky zasáhl. Pokud se to nestane, tak je třeba si klást otázku, k čemu vůbec takový stát vlastně máme. Celá věc má ale ještě jeden aspekt: Zodpovědné státní orgány (v tomto případě Národní bezpečnostní úřad) by měly být předsedovi vlády, jakož i řadě dalších ústavních činitelů, nápomocny při zřízení a ochraně soukromého e-mailového účtu, protože zájmem státu musí být to, aby předseda vlády, případně jiný ústavní činitel, nebyl vydíratelný.

Kolem role sdělovacích prostředků v tomto případě není třeba žádného mudrování. Zodpovědní pracovníci deníku, který přístup k těmto soukromým informacím umožnil, rovněž spáchali trestný čin, což je třeba řádně vyšetřit a trestně stíhat. Týká se to ostatně i České tiskové kanceláře, která ve své původní agenturní zprávě uvedla internetový odkaz na ilegální zdroj těchto soukromých informací. Skutečně to je trestné, svoboda tisku je v tomto ohledu zcela konformně omezena zákonem. Jakékoliv únikové odkazování na veřejný zájem je lživé, dotyční to dobře vědí. Budou-li, jak předpokládám, trestně stíháni, mohou se samozřejmě hájit i absurdními argumenty, takže třeba i odkazem na údajný veřejný zájem. Soud se s tím jistě dokáže snadno vyrovnat.

Jen ještě pro úplnost dodám, že není třeba podávat žádné trestní oznámení, státní zástupce musí stíhat každý trestný čin, o jehož spáchání se dozví. Tím, že tento čin byl spáchán sdělovacími prostředky a v mnoha dalších sdělovacích prostředcích byl hojně komentován (to samozřejmě trestné není), je jisté, že příslušné státní zastupitelství o této trestné činnosti ví. Pokud by nekonalo, bylo by jistě na místě podat žalobu pro nečinnost.

Jiří Trávníček, literární historik a vysokoškolský pedagog

Nemám jednoznačnou odpověď. Žádný obecně etický imperativ. Můj pohled bude spíše funkcionalistický než normativní. Například v Polsku spustilo zveřejňování odposlechů (červen 2015) v důsledku volební prohru dosud vládnoucí strany (PO). A také na to nebyl jednoznačný názor. Jedni říkali: i politik má soukromí, do něhož by se nemělo zasahovat. Druzí tvrdili: konečně jsme se dozvěděli, co si politici doopravdy myslí a jak pohrdají běžnými občany, tedy v důsledku těmi, kdo je zvolili. Vše závisí na tom, jak je u nás nastaveno společenské klima a jak je vnímána politika. Pokud bychom politikům věřili, že za tím, co nám říkají, nestojí nic jiného, žádné „ale“, jež je určeno ještě někomu jinému, tak by nás takovéto zveřejnění mělo pohoršit jako nepřípustné vlamování se do soukromí. Leč ochrana soukromí je u politiků přímo úměrná jejich schopnosti být transparentní a přímí. Zcela lidsky mi však je to, co se stalo panu premiérovi, líto.

Mojmír Vlašín, biolog, ekologický aktivista a brněnský zastupitel

Soukromá korespondence (e-mail, SMS, dopis) je stále kryta poštovním tajemstvím a její rozebírání na veřejnosti mi připadá stejně trapné, jako kdyby někdo zveřejnil zdravotní dokumentaci (krytou lékařským tajemstvím) a vysmíval se někomu, že neudrží moč. Něco jiného je zveřejnění třeba odposlechů jako v případě Davida Ratha, ale zde šlo o trestnou činnost a odposlechy byly získány v souladu se zákonem. Také úřední korespondence předsedy vlády například s hejtmanem může být zveřejněna a komentována.
Seriózní media by měla o prolomení soukromí informovat a počkat na výsledek policejního šetření.