Premiérovy e-maily: Pohled ze zahraničí
Autor, který dlouhodobě působí jako lektor filosofie ve Francii, odpověděl na naše anketní otázky.
Jak vnímáte zveřejnění a rozebírání údajné korespondence ze soukromé e-mailové schránky premiéra Sobotky?
Vnímám jako naprosto skandální, že premiér k řešení státních otázek používá soukromý účet s minimální ochranou. Naprostý amatérismus, lehkovážnost a zasloužený trest.
Jaký by měl být případně korektní přístup médií k takovéto kauze?
Je těžké přemýšlet o korektnosti médií v dnešní době, když ve stejné zemi, kde média dokážou zveřejnit policejní odposlechy, není možné mluvit o morálce. Reakce mainstreamových médií je na tomto případu to nejzajímavější. To, že korespondence byla zveřejněna, je prostě fakt. Hlavní média rozebírají formu a kladou si otázku, zda je to správné, nebo ne. Došlo k zásahu do soukromí, nebo ne? Je to eticky přípustné? Avšak tyhle otázky slouží jen k tomu, aby odvedly pozornost od obsahu. Podobné úvahy můžeme pozorovat v globálních případech jako WikiLeaks nebo Snowden. Bylo to dobře? Morálně správně? Avšak tyto otázky mi připadají jako naprosto pomýlené z hlediska filosofického, protože dnešní svět je řízen hlavně relativistickou postmoderní morálkou, jejímž hlavním propagátorem jsou mainstreamová média a magazíny životního stylu. Jak řešit metafyzické otázky dobra ve světě, kde jsou humanitní vědy a filosofie považovány za přítěž? Jsme svědky, že tyto diskuse o správnosti nikam nevedou, pravě proto, že novinářům a komentátorům chybí filosofický náhled na člověka, morálku, teorii poznání.
Podívejme se na obsah korespondence. Ukazuje dvě věci. Současný nejvyšší představitel naší vlády více či méně plní vyšší moc, která neuvažuje české, a tedy národní zájmy. Otázkou je, čí zájmy jsou uskutečňovány? Otázkou je také, co dělají novináři, protože tato korespondence ukázala to, co dnes většina lidí vidí: podřízenost národních vlád vyšším celkům. Proč pana premiéra negrilují otázkami ukazujícími tyto trhliny? A na čí straně vlastně stojí média? Druhou věcí je naprostá arogance a pohrdání lidem, který pana premiéra ve své bláhovosti zvolil. Jak si tyto věci může ospravedlnit ve svém svědomí? Obsah korespondence jen dokresluje morální úpadek politického řemesla, které by mělo být hlavně službou veřejnosti.
Ve své paměti a po zběžném vyhledávání jsem ve Francii nezaznamenal žádný podobný případ. Tento styl úniku informaci je spíš charakteristický pro anglosaský svět, kde se daleko víc řeší otázka vztahu mezi soukromým a veřejným životem. Napadla mě hodně vzdálená analogie mezi případem knihy Valérie Trierweiler Merci pour ce moment (Děkuji za tuto chvíli), ve které si bývalá první milenka francouzského prezidenta Hollanda po odhalení jeho nevěry a následném rozchodu s ním vyřizuje účty. Debata nad touto knihou v intelektuálním prostředí nápadně kopíruje tu českou. Měla právo napsat o jeho soukromí, když je prezident ještě ve funkci? Jedná se o pomstu? Kdo jí v tom pomáhá a co sleduje? A už málo se řešil obsah. Ale jedna věc přece jenom utkvěla v paměti, a to termín bezzubáci (sans dents) – jímž prezident, jenž byl zvolen hlavně nízkopříjmovou vrstvou, označuje chudé lidi, kteří si nemohou dovolit drahé zubní protézy. Bohužel arogance mocných je společný znak jak ve Francii, tak i v České republice.