Od moře k moři: Vlakem přes Kanadu (dokončení)
O mytologii Indiánů a jejich tisíciletém právu na půdu, kde žijí, o případu docenta Vladimíra Krajiny a duchovní esenci dálného severu píše v závěrečné části svého eseje náš česko-kanadský autor.
Konečná stanice Vancouver
Je 15. září 2015 ráno a já přijíždím na Ústřední pacifické nádraží ve Vancouveru, konečnou stanici transkontinentálního vlaku Via Rail, který se jmenuje Kanaďan. Poprvé jsme do tohoto krásného města přiletěli 6. září 1967 z tokijské Hanedy, bezmála před padesáti lety. Hned po vystoupení z letadla nás oslnil věnec zasněžených hor na obzoru. Ubytovali jsme se na několik dní v pohodlném hotelu Sylvia, významné historické památce z roku 1912 v Pendrell Street, nedaleko jedné z největších atrakcí přímořského Vancouveru, Stanley Parku. Na české poměry stavba nedávná, v Kanadě historický monument. Tehdy jsem netušil, že se na stará kolena do téhle ulice přestěhuji a budu bydlet pár kroků odtud. Vancouver je mladé město, některé evropské kulturní vymoženosti jako galerie či koncertní síně tu sice jsou, ale evropskou rozmanitost a hloubku její kulturní tradice nemají. Celkem nám to za ta leta nevadilo, protože krása Vancouveru není v bohatství jeho kulturního dění, ale zato jsou tu nevšední krásy přírody. Od vancouverské olympiády v roce 2010 se ovšem z poměrně provinčního, trochu ospalého města stala mezinárodní metropole a brána do Orientu.
Když jsem dojížděl učit svůj kurz o japonském filmu na University of British Columbia, chodil jsem často sám nebo s českými či japonskými hosty do antropologického muzea, kde jsou nádherné sbírky pravých indiánských totemů, truhel a krabiček z ohýbaného cedru, korálkových přikrývek a podobně. Je tu také vystavena impozantní skulptura předního kanadského sochaře Billa Reida Havran a první lidé, jež zpodobuje část mýtu o stvoření kmene Haida Gwai a je výborným příkladem sblížení identit a symbiózy lidí a zvířat. Bill Reid pochází ze smíšené rodiny, otec byl Američan, maminka Indiánka z tohoto přímořského kmene Haida. Havran představuje postavu „Šprýmaře“, která se běžně vyskytuje v mnoha světových mytologiích.
V kanadské domorodé mytologii, speciálně v mýtech národa Haidů na západním pobřeží Kanady, najdeme celou řadu univerzálních motivů. Původní obyvatelé země, Indiáni a Inuitové považují za nejposvátnější mýty o stvoření, takže téměř ve všech indiánských mýtech ztělesňuje Havran důležitou nebeskou bytost, která rozumí velkým tajemstvím jako stvoření Slunce a podobně. Tvořil též zákony přírody a dohlížel i na stvoření prvních lidí. Haidové a jiné přímořské kmeny žily v mnohem pohostinnějším podnebí než kmeny východní a neměly velké starosti o potravu jako například Irokézové, kteří žili ve velmi nehostinné části země. Zima byla velice mírná, pobřeží bohaté na různé škeble a mušle. V době tahu lososů se říkalo, že indiánské děti a psi mohli po jejich zádech přejít řeku suchou nohou. Proto si také mohli dovolit tvořit umělecká díla jako umně vyřezávané totemy a podobně. Jejich potlatches (po trampsku potlachy) byly velkorysé, až rozmařilé: náčelníci házeli do ohně cenné předměty jako vyřezávané tomahawky, ohýbané cedrové krabičky, korálkové pokrývky. Tvrdí se dokonce, že občas zabili i oblíbeného otroka, aby druhého náčelníka přetrumfli. Můj přítel Ken Tsuruta měl ve své sbírce indiánských artefaktů obsidiánovou paličku, která prý se k tomu účelu používala. Transkontinentální vlak vlastně jede po pruhu půdy, která patří Indiánům a byla jim vyvlastněna. Právo Indiánů na jejich půdu je zcela nezvratné, je to pevné zvykové právo užívání po několik tisíc let. Jeden z velkých chiefů kdysi řekl na adresu bílých kolonistů: „Naslibovali jste nám toho hodně, mezi jiným, že si vezmete naši půdu. To je také to jediné, co jste splnili.“
Je ironické, že naději na znovuzískání půdy mají Indiáni největší právě v Britské Kolumbii, kde žádné smlouvy a dohody neexistují. Ty byly uzavírány hlavně v prvních historických provinciích jako Québec a Ontario, kdy bílých usedlíků bylo ještě málo a nemohli si dělat, co chtěli. Národ Shuswap má sedmnáct kmenů, jež sídlí po celé střední části Britské Kolumbie. Předkové tohoto národa žili v Britské Kolumbii nejméně deset tisíc let a jejich práva jsou zcela nesporná. I když jednotlivé kmeny byly úplně samostatné, tvořily jakousi větší alianci, která sdílela jazyk, kulturu a hodnotový systém. Bohužel je tato oblast bohatá na různé nerosty a vznikl tu moderní důlní průmysl. Jinde, například v oblasti Okanagan, kvete vynikající kanadské vinařství a některé z vinic patří Indiánům. Vracet půdu je tedy v mnoha místech této oblasti nepraktické. Mladí indiánští právníci samozřejmě vědí, že jim nikdo nevydá Stanley Park – který jim bezesporu patří – anebo ďábelsky předraženou půdu v městském centru Vancouveru. Proto jsou šance na vydání půdy v méně obydleném vnitrozemí větší.
Vezl jsem si v ruksaku na pětidenní cestu knížku Dva životy Vladimíra Krajiny, kterou napsal vancouverský spisovatel Jan Drábek. Je autorem celé řady knih, mezi jinými Po uši v Americe, Až po uši v protektorátu, A co Václav?, Náhle českým velvyslancem. Jan Drábek je synem legendárního dr. Jaroslava Drábka, který byl za války velice aktivní v domácím odboji a po válce dostal od prezidenta Beneše válečný kříž a medaili za statečnost. Jaroslav Drábek o svých zážitcích v odboji napsal román Podzemí. Stal se generálním prokurátorem mimořádného lidového soudu, který mezi jinými soudil K. H. Franka. V této funkci se mu podařilo očistit jiného velkého hrdinu českého odboje, docenta Vladimíra Krajinu, na kterého komunisté ušili boudu, že se spiknul s K. H. Frankem, aby s ním ke konci prohrané války sestavil kolaborantskou vládu. Jakýsi major Pokorný, samozřejmě agent StB, vylákal z Franka podpis na česky psané listině – jíž Frank vůbec nerozuměl –, že plán vlády s Krajinou skutečně existoval a Krajina byl obviněn z velezrady atd. Naštěstí to bylo před únorem 1948, kdy ministerstvo spravedlnosti bylo ještě v rukou Prokopa Drtiny, a toto hanebné a falešné obvinění neobstálo. Krajina i Drábek ovšem museli stejně ze země pryč, komunisté by je byli popravili stejně jako dr. Horákovou, generála Píku nebo Záviše Kalandru. V Kanadě našel důstojnou existenci jako docent a později profesor botaniky na Univerzitě Britské Kolumbie. Můj strýček Vladimír zde také učil léta architekturu a s Krajinou se dobře znali. Je příznačné, že při mnoha společných večeřích se docent Krajina ani jednou nezmínil o své hrdinné odbojové činnosti za války. Jsem do hloubi duše vděčný této zemi, že Krajinovi poskytla práci, již miloval, a léta slušného života.
Závěr
Občas se ve Vancouveru setkám na ulici se zlatokopem Johnem, který má jeden dům na Aljašce a druhý ve Vancouveru. V zimě je ve městě, v létě vypírá na pánvi zlato. Ptal jsem se ho, zda najde dost zlata na slušné živobytí, on beze slova sáhl do kapsy a vytáhl nugget zvící holubího vejce.
Od mlada mám jednu utkvělou fantazii, k jejíž realizaci nikdy nedošlo: sebrat kanoi, pádlo, pušku, pár rybářských prutů a vydat se daleko na sever do srubu u jezera, něco jako měl Šedá sova v severním Saskatchewanu. Je něco takového ještě vůbec možné? Pokud je to někde na světě možné, pak je to v Kanadě.
Když mluvíme o nostalgii po mystice dálného severu, musíme si uvědomit, že toto místo nikdy naším domovem nebylo a sestává pro nás bílé lidi ze dvou protichůdných složek: země samotné, jež nám připadá „prázdná“ a jejíž rysy známe tak málo, a z lidí a zvířat, jejichž duchovnost už je nám nesmírně vzdálená a těžko pochopitelná, protože jsme ji téměř zahubili. V tom je také obrovské nebezpečí – máme dosud tendenci chápat odlišnou mentalitu pod rastrem vlastních kulturních limitů a připisovat jí vlastní problémy. Inuitové například slyší za svítání tiché svištění polární záře a říkají, že jejich psí spřežení běží rychleji, když slyší tuto píseň aurory. Tam, kde západní ucho neslyší nic, oni slyší brouknutí medvěda z dálky. Bílí vědci jsou naopak přesvědčeni, že Inuity šálí smysly, a přivezli k nim obrovskou aparaturu, aby zvuk aurory změřili. Netřeba dodávat, že aparatura neslyšela nic.
Kterýsi kanadský politik ukázal z nízko letícího letadla náčelníku Inuitů na nekonečné pláně ledu a sněhu, o něž vedli spor, a řekl: „Vždyť v téhle krajině vůbec nic není, tak o co vám jde?“ „Jde nám o všechno,“ opáčil náčelník, „protože my v té krajině žijeme dvacet tisíc let, vyznáme se v ní a vidíme rysy její tváře tam, kde vy nevidíte vůbec nic.“
Obávám se, že naše severské touhy jsou zatím pouze výrazem vyčerpané a přehřáté kulturní imaginace, která touží po spásném rozplynutí, případně delším kryonickém odpočinku v absolutním tichu Arktidy a v nevinné čistotě jejího věčného sněhu a ledu. Pro člověka, žijícího ve světě přesyceném ďábelským hlukem a přítomností tolika zbytečných věcí, je představa o místě určeném tichem a totální absencí věcí zcela neodolatelná.
Po léta jsem bral kanadskou velkorysost, toleranci a slušnost za samozřejmost; tímto esejem bych chtěl ze srdce poděkovat za všechno, co nám tato země dala. Díky, Kanado!
První část tohoto textu si můžete přečíst zde, druhou část zde, třetí část zde.