Od moře k moři: Vlakem přes Kanadu (1. část)
Vlak je nejen význačným dopravním prostředkem, ale i důležitým symbolem, který například v písních nese celou řadu významů, které vyniknou zvláště v kontextu severoamerické kultury. V kontextu obrovské země, jejíž vědomí vzájemné propojenosti bylo podpořeno právě železnicí. Vlakové symbolice a historii transkontinentální dráhy se věnuje úvodní část eseje našeho česko-kanadského autora.
This land is your land, this land is my land,
from Bonavista, to Vancouver Island
from the Arctic Circle to the Great Lakes waters,
this land was made for you and me.
–
Tahle země je tvá, tahle země je má,
od Bonavisty po Vancouver Island,
od polárního kruhu až k vodám Velkých jezer,
tuhle zemi udělali pro tebe a pro mne.
I heard that lonesome whistle blow, I feel so lonesome I could cry…
(Zaslech jsem tu tesknou píšťalu a je mi tak smutno, že bych brečel…)
Hank Williams
This train is bound for glory
(Tenhle vlak jede ke slávě…)
Woody Guthrie
Jedna z nejkrásnějších písniček legendárního Hanka Williamse se jmenuje I Heard that Lonesome Whistle Blow. Kdo jednou slyšel jeho jedinečné melancholické podání této jímavé melodie, nikdy na něj nezapomene. Uvědomíte si, že vlak a jeho parní píšťala nejsou jen technickými vymoženostmi devatenáctého století, ale především klíčovým mytickým symbolem amerického a kanadského folklóru.
Jiná píseň Hanka Williamse se jmenuje skoro stejně: Hear That Lonesome Whippoorville anebo I’m So Lonesome I Could Cry:
Slyš ten teskný lelka hlas…
poslechni si ptačí zpěv
smutný na to aby vzlét
noční tmou duní můj vlak
na srdci mám černej mrak
Noc je delší než ji znám
čas se táhne jako med
měsíc zalez za mrak sám
schoval tvář a smutní dál
Viděls někdy plakat kosa
když na listí padne rosa
možná že už nechce žít
i já smutný chci jen klid
Padajíci hvězda tiše
rozzářila noční říše
ja myslím jen na tebe
k pláči srdce zlomené
(překlad Eva Límanová)
Jiný legendární průkopník country music, Woody Guthrie, složil o vlacích a o jejich mytickém významu píseň This Train Is Bound For Glory. Zpívala ji také slavná zpěvačka spirituálů, sestra Rosetta Tharpe. Vlak se tu stává jakýmsi posvátným územím, kam nesmí falešní hráči, násilníci, lháři a lupiči, kterých bývalo na Divokém západě dost a dost.
V jedné ze svých nejznámějších teskných písní z vězení zpívá ve sbírce Folsome Prison Blues Johny Cash o vlaku zvaném Orange Blossom Special. Obraz svobodného, volně uhánějícího vlaku je pro trestance samozřejmě nesmírně přitažlivý a povzbuzující.
When I hear that whistle blowing, I hang my head and cry…
(A když zaslechnu tu píšťalu, svěsím hlavu a pláču…)
A v jiné známé písni zpívá o slavné lokomotivě, která se jmenuje Wabash Cannon Ball. Píseň bývala také součástí repertoáru známého pěvce ze starší generace, Roy Acuffa, spolu s písní Night Train to Memphis.
From the great Atlantic ocean
to the wide Pacific shore
From the green New Hampshire mountains
to the southland's cajun lore
Oh listen to the jingle
The rumble and the roar
As she glides along the woodlands
Through the hills and by the shore
Hear the mighty rush of her engine
hear those lonesome hoboes call
Travelling through the jungle
on the Wabash Cannonball
–
Od velkého Atlantiku
až k širému břehu Pacifiku
Od modrých hor New Hampshire
až k hranicím Akádie.
Slyšte to zvonění
slyšte ten hukot a řev
jak klouže podél lesů
skrz hory i pobřeží
Slyšte ten mocný tah jejích strojů
a hlas osamělého tuláka
Cestujeme džunglí
– na dělové kouli Wabash…
Wabash Cannon Ball vlastně symbolizuje vlastnosti mladého amerického národa, mocná lokomotiva zvaná „Dělová koule“ táhne vlak, v němž se setkávají obchodníci a bankéři, jedoucí v kupé první třídy, s tuláky a trampy „hoboes“, kteří se vezou na plošinách nákladních vagonů na konci vlaku. Průbojný americký národ je jako ta lokomotiva: kypí silou, je energický a hlučný a řítí se kupředu stejně jako ona.
V roce 1976 vydal slavný zpěvák country Merle Haggard sbírku My Love Affair with Trains, své dvacáté třetí album. Obsahovala písně jako So Long Train Whistle a Train Whistle Blues.
Na vlaky nezapomněl ani můj oblíbený zpěvák country Willie Nelson, který má „vlakovou“ písničku City of New Orleans.
Dobré jitro, Ameriko, jak se máš? Říkáš, že mne neznáš? Vždyť jsem tvůj rodný syn, jsem vlak, který se jmenuje město New Orleans, a ujedu pět set mil, než se den schýlí…
Willie se tu zajímavě ztotožňuje s duší vlaku, vžívá se do tradic a zvyklostí francouzské Lousiany, jejímž obyvatelům se říkalo Acadians, ve slangu pak „cajuns“.
Jedna z nejpopulárnějších písniček Zdeňka Rytiře se jmenuje Poslední kovboj a vlaky v ní hrají rovněž důležitou roli:
Snad jsem si zmýlil odjezd vlaku,
měl zpoždění snad sto let,
já měl namířeno k táboráku,
co měl se konat naposled.
A místo něj kouř náklaďáků
mě v tomhle koutě přivítá,
a louky plný paneláků,
skrz který slunce prosvítá…
V českém trampském folklóru se objevuje motiv vlaku 30-50 na Staré štrece. Jde o „mrtvý“, „bludný“ vlak, který jezdí po „Staré štrece“, zaniklé trase trati Přibyslav – Sázava u Žďáru nad Sázavou. V jednom z textů je využit jako motiv pro zkoušku odvahy skautského oddílu, členové oddílu navíc pokládají na koleje mince a ráno je najdou rozjeté.
Stavba transkontinentální železnice
Ministerský předseda Sir John A. MacDonald (narozen 1815 v Glasgowě, zemřel 1891 v Ottawě) snil o vybudování železniční tratě z Montrealu do Britské Kolumbie. Obyvatelé tohoto odlehlého území uvítali jeho myšlenku, protože zlatá horečka právě skončila a možnosti výdělku byly nepatrné. 20. července 1871 se tedy kolonie Britská Kolumbie připojila ke Kanadě pod slibem, že se tu vybuduje transkontinentální dráha. Obyčejným lidem toto řešení vyhovovalo, protože vláda za ně zaplatila dluhy, a kanadská vláda byla spokojena, protože se tím velice zmenšilo nebezpečí, že Britskou Kolumbii anektují Američané.
Kolem roku 1850 bylo nejrychlejší cestou z Halifaxu do Vancouveru nasednout na loď, jež plula podél celého pobřeží Jižní Ameriky, kolem Hornova mysu do Tichého oceánu. Tato cesta trvala několik měsíců. I kratší cesta z Toronta do St. Johnu na New Foundlandu trvala několik týdnů. Ačkoliv se o výstavbě transkontinentální železnice začalo mluvit již začátkem devatenáctého století, skutečná práce na nejtěžších a nejnákladnějších úsecích transkontinentální trati začala až kolem roku 1879, kdy party stavitelů začaly razit cestu neschůdným kaňonem řeky Fraser.
Aby získal fondy na stavbu železnice, obrátil se MacDonald na soukromé společnosti, nejen v Kanadě, Spojených státech, ale i v Anglii. O kontrakt na postavení železnice soutěžily dvě skupiny: Pacifická železniční společnost Sira Hugh Allana a Mezioceánská železniční společnost Davida Louise Macphersona. V dubnu 1873 vypukl velký skandál, když Hugh Allan získal kontrakt za úplatky MacDonaldově vládě. Toho to nakonec stálo politickou kariéru. V roce 1873 vyšlo najevo, že Allan přispěl velkým úplatkem na znovuzvolení konzervativní strany, jejž mnozí odhadovali na víc než tři sta šedesát tisíc dolarů. MacDonald rezignoval na své místo ministerského předsedy v listopadu 1873.
Muž, který se o postavení dráhy nejvíc zasloužil, byl původem nesmírně schopný Američan, který se jmenoval William Cornelius Van Hearne. Nejdříve bylo nutno shromáždit nejméně sedm tisíc dělníků, především Číňanů. Čínský dělník dostával dolar denně a musel si kupovat vlastní nástroje a vybavení, zatímco jeho bílí kolegové dostávali 1,60 až 1,75 dolaru za den a byli vybaveni vším potřebným. Když se party stavitelů prostřelovali skalami a průsmyky, byla práce s dynamitem obvykle přidělována Číňanům. Také jich nejvíce zahynulo; odhaduje se, že na každou míli trati Fraserovým kaňonem zemřeli asi čtyři Číňané. Mnoho dělníků zemřelo na špatnou výživu, nemoc, nedostatečné oblečení a nevyhovující pracovní podmínky. Dnešní návštěvníci přijíždějící do Kanady se diví, jak to že v každém i menším městečku podél trati je alespoň jedna čínská restaurace. Ty ale všechny vznikly již tehdy, když těch sedm tisíc čínských dělníků chtělo své národní jídlo.
Pokračování příště