KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Zygmunt Bauman. 1925–2017. Osud jako členitý historický román. Akční román, na němž se dají vysvětlit všechny peripetie posledních tří čtvrtin století ve východní Evropě. Polský židovský komunista, který uprchl do Sovětského svazu, aby se připojil k tamní Polské lidové armádě. Po osvobození politruk útvaru, určený k odhalování spolupracovníků nacistů, banderovců a antikomunistů – nepřátel nově zřízené Polské lidové republiky. Vyznamenán a následně z armády propuštěn, kvůli pokusu svého otce o emigraci do Izraele. Poté student sociologie a následně filosofie, neboť sociologie byla na univerzitě zrušena coby buržoazní obor. Jako stoupenec reformně-marxistického proudu, podobného tomu, který u nás spustil pražské jaro 1968, se stal podruhé hvězdou – pro své studenty. Nikoli pro stát, který ho jako dvakrát nebezpečného (jako Žida a jako „kontrarevolucionáře“) donutil k emigraci do státu, který nikdy neuznával: Izraele. Z něj pak navždy přesídlil do Velké Británie, kde se stal ikonickým vykladačem modernity, jedním z těch, kteří začali lidem říkat nahlas, že modernita není pro lidstvo jen požehnáním, ale zároveň i hrozbou.  

Osobně jsem ho potkal na konferenci jménem Středoevropské fórum, která se odehrála v listopadu 2010 v bratislavském Divadle Pavla Országa Hviezdoslava. Na stole tehdy bylo několik témat, která všechny spojoval leitmotiv národnostní nesnášenlivosti v moderní době. Autor, který je sociální pracovník, se nedivil, ale publikum bylo udiveno svědectvími východoslovenské učitelky romského původu, jež nechala své žáky, aby jí na ruce pustili vodu, protože je doma učili, že Romové jsou černí od špíny, a rumunského spisovatele, který vyprávěl o cenách za prodej romských otroků v horských vesnicích jednadvacátého století. Zatímco další delegáti (zejména ti z ČR…) začali zhrozeni ideologizovat a svolávat na zaostalý evropský lid demokracii bez přívlastků a politickou korektnost (tu, jíž se podle maďarského delegáta dnešní běžní Maďaři brání tím, že po vzoru Tolkienových románů nikoli z lidské empatie, ale ze strachu říkají Romům orkové a Židům hobiti).

Tehdy pětaosmdesátiletý Zygmunt Bauman, který v životě viděl, slyšel a zažil už mnoho, zůstal klidný. Vybranou angličtinou konstatoval s jemným nadhledem (který mi co chvíli připomněl v mnohém podobného Baumanova českého souputníka A. J. Liehma), že hlavní živnou půdou rasové nesnášenlivosti je politický kapitál z ní: je jako oheň, který je udržován kvůli tomu, že jsou tu ti, kteří z něj mají prospěch. Vzpomněl francouzského prezidenta Sarkozyho, který si jako ministr vnitra udělal jméno tím, že z francouzských předměstí deportoval rumunské a bulharské Romy, o nichž věděl, že jsou to menšiny, jejichž odpor mu nijak neublíží, a přirovnal tuto techniku ke způsobu, jakým George Bush mladší „vyčistil“ Afghánistán a Irák. „Bush je kovboj, který zradil svět, on lže, my víme, že lže, ale on bude lhát dál, protože je nutkavý lhář.“ Po tomto příspěvku si šel před divadlo zakouřit, následován svým krajanem Adamem Michnikem, který s jeho názorem na činy někdejší hlavy amerického státu srdečně nesouhlasil. Tak tam stáli, kouřili a hádali se zvučnou polštinou, spojeni řadou neviditelných pout. Oba velcí Poláci, Židé, disidenti ze zakladatelských komunistických rodů, i kuřáci… Do chvíle, než k nim přišel zasmušilý muž a požádal je o cigaretu. Nebyl to sice Polák, ale jinak s nimi měl vše popsané společné. Jmenoval se László Rajk mladší.

Jakmile ho argumentující dvojice zpozorovala, její hádka v jakési tiché pietě ustala...

Druhý den nasadil profesor Bauman opět ostrý kurz. Demokracie podle něj není žádná od všeho ostatního oddělená nebeská entita; demokracie jde ruku v ruce s hospodářským růstem a hospodářská stagnace – tedy stagnace jistot občanů – znamená stagnaci demokracie. V této situaci nemají politici pro občany jiný program než staré dobré starověké nalezení nepřítele a chléb a hry; prolnutí politiky se zábavou, pro které dnešní sociologové razí termín „infotainment“. Dnešní newspeak otupuje morální pojmy; pokud politik lže, pak „šetří s pravdou“, nebo „byl selektivní ve faktech“. Poradci politiků už také přišli na to, že čím úspornější heslo, tím větší úspěch: Jako příklad profesor Bauman uvedl Obamovo úspěšné: „YES, WE CAN!“ „Málokoho už u toho ale napadlo: Ale co vlastně?“ (Pozn. TK: Tato slova pronesl Z. Bauman už v roce 2010!) Dnešní newspeak pracuje tak, že jádro odchází, ale nálepky zůstávají. „Tak zvaná ‚fair society‘ u nás v Británii přestává poskytovat sociální pomoc, a ten, kdo v důsledku principu podřízenosti ztrácí páteř, je ‚flexibilní‘.“ (Viz svědectví Baumanova polsko-britského krajana Kacpera Kuźnického zde.) Bauman konstatoval, že v zažívání i reflexi tohoto fenoménu jsou západní národy logicky vepředu: „Angličané mají tři různé výrazy pro nejistotu, zatímco my ve střední Evropě jsme se tímto sociologickým fenoménem zatím ještě nezačali vůbec do hloubky zaobírat…“

Někdo z publika se Zygmunta Baumana spontánně (a velmi správně) zeptal, co s tím… Následovala tato odpověď: „Vždy, když mám předpovídat budoucnost, cítím respekt, protože – jak jste si už nejspíše všimli – jsem z vás nejstarší a prožil jsem mnoho změn. A všechny přišly neočekávaně! Mně se ale kdysi před lety předpověď povedla: To když mě legendární dvojice ruských literárních teoretiků a spisovatelů Daniel a Siňavskij (Pozn. TK: Daniel proslul coby spisovatel pod pseudonymem Nikolaj Aržak či J. Petrov a Siňavskij jako Abram Terc. Za své satiry byli v roce 1966 oba odsouzeni a odseděli si čtyři roky. Proces s nimi je pokládán za počátek brežněvovského neostalinismu.) pozvali, abych věštil budoucnost komunismu. Řekl jsem, že disent bude růst a časem převezme moc, což profesor Siňavskij odbyl slovy: ‚Po Baumanově troše poezie můžeme pokračovat v diskuzi...‘ Vida, a ta má trocha poezie se splnila. Budoucnost je podle mě ze své povahy nepředvídatelná, nicméně NĚKDE JE SÍLA, KTERÁ PŘINESE NOVÉ USPOŘÁDÁNÍ! I když stále nevím, jaká to bude síla.“

Poté, co těmito slovy zakončil svůj příspěvek, se Zygmunt Bauman, kterého stále pronásledovali fanoušci s žádostí o autogram, zastavil před restaurací, kde jsme včera oba obědvali, smutně se rozhlédl kolem sebe, a když zaregistroval moji povědomou postavu, řekl prosebným hlasem anglicky:

„Potřebuju si na chvíli odpočinout. Sám. Nevíte, kde se tu dá zakouřit?“

Poradil jsem mu, ať si zakouří, kde chce. Je přece Bauman.

Za to jsem pak (ten večer zřejmě jako jediný) dostal protekční podpis do jeho knihy Tekutá modernita...