Zygmunt Bauman osobně
Zygmunt Bauman. 1925–2017. Osud jako členitý
historický román. Akční román, na němž se dají vysvětlit všechny peripetie
posledních tří čtvrtin století ve východní Evropě. Polský židovský komunista,
který uprchl do Sovětského svazu, aby se připojil k tamní Polské lidové
armádě. Po osvobození politruk útvaru, určený k odhalování spolupracovníků
nacistů, banderovců a antikomunistů – nepřátel nově zřízené Polské lidové
republiky. Vyznamenán a následně z armády propuštěn, kvůli pokusu svého otce o
emigraci do Izraele. Poté student sociologie a následně filosofie, neboť
sociologie byla na univerzitě zrušena coby buržoazní obor. Jako stoupenec
reformně-marxistického proudu, podobného tomu, který u nás spustil pražské jaro
1968, se stal podruhé hvězdou – pro své studenty. Nikoli pro stát, který ho
jako dvakrát nebezpečného (jako Žida a jako „kontrarevolucionáře“) donutil
k emigraci do státu, který nikdy neuznával: Izraele. Z něj pak navždy
přesídlil do Velké Británie, kde se stal ikonickým vykladačem modernity, jedním
z těch, kteří začali lidem říkat nahlas, že modernita není pro lidstvo jen
požehnáním, ale zároveň i hrozbou.
Osobně jsem ho potkal na konferenci jménem
Středoevropské fórum, která se odehrála v listopadu 2010
v bratislavském Divadle Pavla Országa Hviezdoslava. Na stole tehdy bylo
několik témat, která všechny spojoval leitmotiv národnostní nesnášenlivosti
v moderní době. Autor, který je sociální pracovník, se nedivil, ale publikum
bylo udiveno svědectvími východoslovenské učitelky romského původu, jež nechala
své žáky, aby jí na ruce pustili vodu, protože je doma učili, že Romové jsou
černí od špíny, a rumunského spisovatele, který vyprávěl o cenách za prodej
romských otroků v horských vesnicích jednadvacátého století. Zatímco další
delegáti (zejména ti z ČR…) začali zhrozeni ideologizovat a svolávat na
zaostalý evropský lid demokracii bez přívlastků a politickou korektnost (tu,
jíž se podle maďarského delegáta dnešní běžní Maďaři brání tím, že po vzoru
Tolkienových románů nikoli z lidské empatie, ale ze strachu říkají Romům
orkové a Židům hobiti).
Tehdy pětaosmdesátiletý Zygmunt Bauman, který
v životě viděl, slyšel a zažil už mnoho, zůstal klidný. Vybranou
angličtinou konstatoval s jemným nadhledem (který mi co chvíli připomněl
v mnohém podobného Baumanova českého souputníka A. J. Liehma), že hlavní
živnou půdou rasové nesnášenlivosti je politický kapitál z ní: je jako
oheň, který je udržován kvůli tomu, že jsou tu ti, kteří z něj mají
prospěch. Vzpomněl francouzského prezidenta Sarkozyho, který si jako ministr
vnitra udělal jméno tím, že z francouzských předměstí deportoval rumunské
a bulharské Romy, o nichž věděl, že jsou to menšiny, jejichž odpor mu nijak
neublíží, a přirovnal tuto techniku ke způsobu, jakým George Bush mladší
„vyčistil“ Afghánistán a Irák. „Bush je kovboj, který zradil svět, on lže, my
víme, že lže, ale on bude lhát dál, protože je nutkavý lhář.“ Po tomto
příspěvku si šel před divadlo zakouřit, následován svým krajanem Adamem Michnikem,
který s jeho názorem na činy někdejší hlavy amerického státu srdečně
nesouhlasil. Tak tam stáli, kouřili a hádali se zvučnou polštinou, spojeni
řadou neviditelných pout. Oba velcí Poláci, Židé, disidenti ze
zakladatelských komunistických rodů, i kuřáci… Do chvíle, než k nim
přišel zasmušilý muž a požádal je o cigaretu. Nebyl to sice Polák, ale jinak
s nimi měl vše popsané společné. Jmenoval se László Rajk mladší.
Jakmile ho argumentující dvojice zpozorovala, její
hádka v jakési tiché pietě ustala...
Druhý den nasadil profesor Bauman opět ostrý kurz. Demokracie podle něj není žádná od všeho ostatního oddělená nebeská entita; demokracie jde ruku v ruce s hospodářským růstem a hospodářská stagnace – tedy stagnace jistot občanů – znamená stagnaci demokracie. V této situaci nemají politici pro občany jiný program než staré dobré starověké nalezení nepřítele a chléb a hry; prolnutí politiky se zábavou, pro které dnešní sociologové razí termín „infotainment“. Dnešní newspeak otupuje morální pojmy; pokud politik lže, pak „šetří s pravdou“, nebo „byl selektivní ve faktech“. Poradci politiků už také přišli na to, že čím úspornější heslo, tím větší úspěch: Jako příklad profesor Bauman uvedl Obamovo úspěšné: „YES, WE CAN!“ „Málokoho už u toho ale napadlo: Ale co vlastně?“ (Pozn. TK: Tato slova pronesl Z. Bauman už v roce 2010!) Dnešní newspeak pracuje tak, že jádro odchází, ale nálepky zůstávají. „Tak zvaná ‚fair society‘ u nás v Británii přestává poskytovat sociální pomoc, a ten, kdo v důsledku principu podřízenosti ztrácí páteř, je ‚flexibilní‘.“ (Viz svědectví Baumanova polsko-britského krajana Kacpera Kuźnického zde.) Bauman konstatoval, že v zažívání i reflexi tohoto fenoménu jsou západní národy logicky vepředu: „Angličané mají tři různé výrazy pro nejistotu, zatímco my ve střední Evropě jsme se tímto sociologickým fenoménem zatím ještě nezačali vůbec do hloubky zaobírat…“
Někdo z publika se Zygmunta Baumana spontánně
(a velmi správně) zeptal, co s tím… Následovala tato odpověď: „Vždy, když
mám předpovídat budoucnost, cítím respekt, protože – jak jste si už nejspíše
všimli – jsem z vás nejstarší a prožil jsem mnoho změn. A všechny přišly
neočekávaně! Mně se ale kdysi před lety předpověď povedla: To když mě
legendární dvojice ruských literárních teoretiků a spisovatelů Daniel a
Siňavskij (Pozn. TK: Daniel proslul coby spisovatel pod pseudonymem Nikolaj
Aržak či J. Petrov a Siňavskij jako Abram Terc. Za své satiry byli v roce 1966
oba odsouzeni a odseděli si čtyři roky. Proces s nimi je pokládán za počátek
brežněvovského neostalinismu.) pozvali, abych věštil budoucnost komunismu. Řekl
jsem, že disent bude růst a časem převezme moc, což profesor Siňavskij odbyl
slovy: ‚Po Baumanově troše poezie můžeme pokračovat v diskuzi...‘ Vida, a ta má
trocha poezie se splnila. Budoucnost je podle mě ze své povahy nepředvídatelná,
nicméně NĚKDE JE SÍLA, KTERÁ PŘINESE NOVÉ USPOŘÁDÁNÍ! I když stále nevím, jaká
to bude síla.“
Poté, co těmito slovy zakončil svůj příspěvek, se
Zygmunt Bauman, kterého stále pronásledovali fanoušci s žádostí o autogram,
zastavil před restaurací, kde jsme včera oba obědvali, smutně se rozhlédl kolem
sebe, a když zaregistroval moji povědomou postavu, řekl prosebným hlasem
anglicky:
„Potřebuju si na chvíli odpočinout. Sám. Nevíte, kde
se tu dá zakouřit?“
Poradil jsem mu, ať si zakouří, kde chce. Je přece
Bauman.
Za to jsem pak (ten večer zřejmě jako jediný)
dostal protekční podpis do jeho knihy Tekutá
modernita...