KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Rozhovor KN s česko-americko-britskou spisovatelkou Ivou Pekárkovou, občanskými povoláními také taxikářkou, sociální pracovnicí, překladatelkou a tlumočnicí, mimo jiné o tom, že život v mnohonárodnostním a mnohovrstevnatém prostředí vylučuje „vykřikovat jednoduchá, srozumitelná, ba nablblá hesla“.

Kdysi mi jedna dívka věnovala vaši knihu Péra a perutě o šedivosti reality normalizačního Československa. Dobře charakterizuje období, o němž mi Ivan Binar řekl, že to nejhroznější na něm bylo, že si učedník po nástupu do továrny mohl spočítat, jakou bude mít směnu, až půjde do důchodu – a to bylo to hlavní, před čím vnitřně utíkal. Jaroslav Hutka ale pár let po své emigraci do Nizozemska prošel takovou deziluzí z praxe tamní demokracie, že tehdy napsal několik fejetonů s významem: Kdybych to byl býval věděl, tak bych sem byl býval nechodil. Jak na tu dobu Per a perutí vzpomínáte dnes, poté, co jste poznala Západ z přivrácené i odvrácené strany?

Péra a perutě mám ráda – jednak k mé neutuchající radosti vyšly v prvním vydání ještě v 68-Publishers manželů Škvoreckých (v listopadu 1989, představte si to!) a jednak odvedly, pokud vím, skvělou službu na Západě, když byly začátkem devadesátých let přeloženy do pár světových jazyků. Všichni mi říkali, že v té době skutečně chyběla kniha, která by srozumitelně – pro Zápaďana srozumitelně – poskytla „seznam všeho, co v socialistickém Československu stálo za hovno“. Knihy Milana Kundery, velmi populární, líčily tyhle věci hodně abstraktně a Hrabalovy romány, i když úžasné a skvělé, zas po čtenáři tak trochu požadovaly, aby o tehdejším světě za železnou oponou něco věděl.

Takže Pé a pé, i když plné začátečnických chyb a pro leckterého českého čtenáře tehdy příliš obsáhle vysvětlující věci zcela zřejmé, v Americe, Kanadě, Anglii, dokonce i v Austrálii dobře posloužily. Dodnes je prý čtou a rozebírají studenti na několika univerzitách – to by mě tenkrát vůbec nenapadlo. A taky by mě vůbec nenapadlo, že se třicet let po napsání uchytí jako pomůcka pro mladou českou generaci snažící se pochopit, jak to tenkrát bylo. Při mých čteních si je vždycky kupují ti nejmladší – mám z toho radost.

Pokud jde o příběh Jaroslava Hutky: jestli se českým emigrantům na Západě žilo dobře, nebo tam byli zoufalí, to nebylo, pokud to dovedu posoudit, dané tím, jaký ten Západ byl, ale tím, jací byli a jak to vnímali oni. Veškeré své snahy pochopit, proč je jeden člověk ve stejné – cizí – zemi a stejné době zoufalý, zatímco druhý si život tam nemůže vynachválit, jsem nakonec zredukovala ve větu: „Někteří lidé v cizině žijí rádi, jiní v cizině žijí neradi.“

Mnozí čeští emigranti se tenkrát, plní naděje, vydali do světa, a pak byli mnoho let úplně zoufalí, protože se nemohli vrátit. Otázka samozřejmě je, jestli by tihle lidi byli šťastnější v tehdejším socialistickém Československu, anebo jestli si po pár letech stačili opříst ztracenou vlast nádhernými bájemi. Pokud jde o mé vzpomínky na tuhle dobu: jsem ráda, že jsem ji poznala a do hloubky zažila. Ale rozhodně bych se tam nechtěla vracet, bože chraň!

Dneska se ale mezi běžným prekariátem na tuhle dobu naopak vzpomíná jako na období, kdy měl každý zaručenou práci, za niž dostával plat, jímž pro sebe i své děti vždy mohl pokrýt základní životní náklady: jídlo, bydlení, vzdělání (zdravotní péče byla automaticky hrazena z daní). My Češi, kteří jsme se prakticky nehnuli ze své vlasti, bychom zřejmě řekli, že to nejhorší u nás v porovnání se Západem jsou dnes nízké mzdy, sociální lhostejnost, nejvydřiduštější exekuce na světě či nízká kvalita potravin – ale na druhé straně třeba stále dobrá plošná zdravotní péče – i když dnes už částečně placená. Jak ale takové porovnání vypadá zpoza Kanálu, popřípadě zpoza Atlantiku?

Jo, i odsud se zdá, že takováhle charakteristika celkem odpovídá.

Převážnou většinu času své emigrace jste se živila taxikařením, a to ve dvou světových metropolích: New Yorku a Londýně. Vybrala jste si tohle povolání, protože je jaksi i „pomocnou prací“ pro vaši, hlavní, literární profesi – že se při něm dá poznat řada lidí – anebo pro něco jiného? A v čem hlavně se liší taxikář a kunčoft  v New Yorku a v Londýně?

Řízení pravé Yellow Cab v New Yorku jsem si vybrala v podstatě z lenosti – vylučovací metodou. Potřebovala jsem si něčím vydělávat, ale zároveň jsem potřebovala spoustu času na cestování a na psaní. V taxíku sice obvykle sedíte dvanáct hodin denně, šedesát nebo osmdesát hodin týdně, abyste něco vydělali, ale pak zas můžete garáži, která vám ho pronajímá, zamávat na rozloučenou a na půl roku si klidně zmizet. Nejste zaměstnanci. V USA má většina zaměstnanců jen týden dovolené v roce, nanejvýš dva – a to, uznejte, na cestování ani na psaní nestačí.

V Londýně jsem pravý Black Cab neřídila – to je povolání, na které se taxikář musí připravovat několik let a naučit se prý znát sedmnáct tisíc ulic, mimo jiné. Jezdila jsem s „minicab“, do čehož je snadné proniknout, jen to stojí trochu peněz, ale člověk pak nesmí sám nabírat zákazníky na ulici, musí čekat, až mu je dohodí dispečink.

Tím pádem je pro mě zkušenost z těchhle dvou měst nesrovnatelná. V New Yorku jsem se nechávala spíš fascinovat městem, protože sbírat příběhy zákazníků, když máte každého v autě jen jednou, obyčejně na pár minut, je dost těžké. V Londýně, kde se nám zákazníci znovu a znovu vraceli, jsem měla příběhy před sebou jak na dlani. Jinak to ovšem zas byla větší nuda. A člověk si až tak moc nevydělal.

Dnes jsou velmi populární mapy, které zobrazují nejrozšířenější druhý jazyk v jednotlivých obvodech velkoměst. Dvě takové jsem si našel. Napíšu sem nejvýznamnější etnika měst, v nichž jste taxikařila, takže jste je určitě vozila, a já vás poprosím jen o krátkou dojmovou charakteristiku, čím je ten který tamní lid zajímavý: New York: Číňané, Židé, Hispánci, Italové, Rusové, francouzsky mluvící Kreolové.Londýn: Poláci, Španělé, Portugalci, Nepálci, Francouzi, Litevci, Gudžarátci (příslušníci indického národa, z něhož pocházel jak zakladatel Indie M. K. Gándhí, tak zakladatel Pákistánu M. A. Džinnáh) a Pákistánci.

Tak to vezmu popořadě: Číňanů jsem v New Yorku mnoho nevozila, ti mají vlastní taxikáře, já do svého taxíku dostala jen ty nejvíc integrované, vesměs narozené v USA. Židé, to je v New Yorku fenomén – naprostou většinu z nich vůbec nepoznáte, jsou to prostě docela obyčejní lidičkové, kteří někam jedou taxíkem. Chasidé z přísně náboženských komunit v Brooklynu, ti by taxíkem nejeli! Donedávna mnoho Židů, i ortodoxních, taxíky řídilo, dnes už Židé s pejzy a ve vysokých kloboucích z taxíků vymizeli. Hispánců jsem vozívala hodně – obvykle dávali nejlepší spropitné: buď jsou jako etnikum tak velkorysí, anebo taky pracují ve službách, a tak vědí, jak příjemné je dostávat spropitné. Italů jsem vozila dost, ale spíš jen turistů – tak jako u Židů: pokud nemluví italsky, člověk kolikrát netuší, že je má ve voze. Rusa jsem dlouhá léta měla za šéfa, dalo se s ním vyjít (to byla taky jedna z mála příležitostí, kdy se mi k něčemu hodila ruština). Francouzsky mluvící Kreoly (Cajuny) jsem potkala hlavně v New Orleans, dokonce jsme tenkrát, ještě s jedním přítelem, u jedné rodiny několik dní bydleli. Moc zajímaví lidi, chudí jak kostelní myš, ale pohostinní.

No a v Londýně jsem, věřte tomu nebo ne, ve voze snad nikdy neměla ani Španěly, ani Portugalce, ani Francouze, zřejmě jsem se vyskytovala v jiných okrajových čtvrtích. Nepálce taky nepamatuju. Poláky – čerstvé přistěhovalce – jsem ve voze měla jen párkrát, vesměs byli dost ožralí a neuměli se chovat. A taky jsem měla stálého zákazníka, Poláka narozeného v Anglii, takového pravého, uhlazeného anglického gentlemana – ten mi ovšem musel prozradit, že je původem Polák, jinak bych o tom neměla tušení. Vozila jsem jednu Litevku (takovou hrozně hodnou holku, která si vzala anglického debila a docela tím trpěla).

Gudžarátců jsme vozili spousty, v jedné oblasti jich byla celá velká komunita, někteří si mě vždycky vyžádali, chtěli jedině Ivu – asi hlavně proto, že nechtěli jezdit s muslimy, kterých byla mezi řidiči na naší základně většina. Od jednoho jsem dostala nádhernou vyřezávanou sošku Ganéši – věřte tomu nebo ne, ale dal mi ji k Vánocům.

No a Pákistánce jsem až tak moc nevozila, spíš to byli kolegové. Měla jsem ovšem jednu zákaznici – Pákistánku narozenou v Anglii, kterou její rodiče provdali za přistěhovalce, aby získal povolení k pobytu. Byla s ním nešťastná, než se jí podařilo rozvést, a vychovávala pak svého syna sama. Tvrdila, že je muslimka, ale zásadně nenosila šátek ani nechodila do mešity. Říkala, že Boha miluje po svém.

Jeden z důvodů, proč jsem s vámi chtěl dělat rozhovor, je, že máme společné dva fenomény: literaturu a sociální práci. Jedním z vašich zaměstnání je, že jste (londýnská!) sociální pracovnice, a taky tlumočíte pro česky a slovensky mluvící osoby, které v Británii procházejí nějakým sociálním šetřením, často pro Romy. Z vašich textů jsem zjistil, že máte podobný světový názor jako já: tam, kde je přirozená empatie, veškerá sociální korektnost už jen překáží. Velice otevřeně a odděleně popisujete, jaké jsou rozdíly mezi těmi a oněmi Čechy a Čechy, Romy a Romy, muslimy a muslimy, Nigérijci a Nigérijci. Píšete o tom, kteří z nich si všemi deseti zaslouží pomoc a které by bylo nejlepší okamžitě vrátit zpátky domů, protože (pokud je přímo neohrožují) těm svým skutečně potřebným jen udělají špatnou službu. To je zodpovědný postoj odborníka, sociálního pracovníka. Jak se žije člověku s takovým pohledem na dnešním „bitevním poli“ mezi všemi těmi plytkými glajchšaltujícími „rasočističi“ na jedné a „úplněvšechnyvítači“ na druhé straně?  

No… docela dobře, musím říct. Vytvořila jsem si kolem sebe velkou skupinu lidí s podobným (i když rozhodně ne stejným) pohledem na svět, takže si dokonce mám s kým o tomhle popovídat. Lidí, kteří neuvažují černobíle, se naštěstí dá najít spousta. A to i v dnešní vyhrocené době, kdy to vypadá, že veškerá diskuse bídně zhynula, a aby vás někdo vůbec poslouchal, je potřeba donekonečna vykřikovat jednoduchá, srozumitelná, ba nablblá hesla.

Předchozí otázkou/otázkami jsme se jaksi oslím můstkem dostali k vašemu osobnímu životu, který je takovým filmem Hádej, kdo přijde na večeři v realitě. Váš partner pochází z africké Nigérie. Jakým způsobem se on dostal do Evropy? V čem jste si podobní a v čem rozdílní, a v čem jsou podobné a rozdílné „komunity“ vašich přátel? A jak na vaše partnerství reaguje vaše okolí v České republice a v Británii? (Z vašich poznámek na síti vím, že zejména s bydlením máte mnohé vtipné příhody.)  

Kenny dojel do Evropy v devadesátých letech, ještě v době, kdy stačilo pozvání od kamaráda, který tu už žil. Proč? Protože toužil cestovat, poznat svět, najít zaměstnání, které mu umožní posílat peníze příbuzným do Afriky. Je to prostě klasický ekonomický migrant. Pokud se ovšem vzhledem k vizuální odlišnosti vůbec může člověk jako on integrovat, povedlo se mu to skvěle.

V našem vztahu, který trvá už skoro patnáct let, je barva spíš jen taková třešnička na dortu. Nějak se totiž stalo, že jsme si s Kennym šíleně podobní v těch nejdůležitějších věcech: oba jsme slušní lidi (vlastně dokonce slušní Češi, od doby, co Kenny získal občanství), pro oba z nás jsou peníze jen prostředkem, nikoli cílem, ani jeden z nás nedá na falešné pozlátko… prostě jsme si byli souzeni, jak se zdá.

Co si Kenny vzal z mé kultury, to nevím – mí příbuzní ho nijak nadšeně nepřijali, jeden strýc ho prý toužil zastřelit. Zato já jsem díky němu získala nějakých sto padesát příbuzných, kteří mě všichni mají rádi, modlí se za mě a tak dál. Dozvěděla jsem se o spoustě věcí, které v Africe pořád fungují, u nás už dávno ne – třeba taková rodinná rada: ohromně užitečná věc, pokud máte spor s některým z příbuzných.

A jak nás přijímá okolí? Lidi, kteří nás znají, obvykle velmi dobře. Tady v Londýně, ve čtvrti, kde jsme donedávna bydleli, jsme pro všechny, co nás znali od vidění – Angličany, Poláky, Afričany, Indy, Pákistánce, Tamily, Afghánce – představovali jakousi nerozlučnou dvojku. Když jsem šla po ulici sama bez Kennyho, každý se hned ptal, kde mám manžela. Když šel Kenny beze mě, přáli si vědět, co je se mnou. Přátele teď, po patnácti letech, máme spíš společné než oddělené, takže ani tam žádné velké problémy nenastávají.

A ano, máte pravdu: při hledání bytu, které nás postihlo na podzim, jsme trochu problém měli: v laciných domech, po jakých jsme toužili, teď bydlí často Poláci – a ti mezi sebe Kennyho nechtěli pustit. Nevím, jestli se ho báli, anebo to byla spíš jakási štítivost. Mě se zas leckdy báli černoši – Afričani a Karibičani –, zejména lidé s nepříliš skvělým imigračním statusem. Mnozí z nich si o bílých myslí, že jsou nesnesitelně poctiví, pravdomluvní… a nebojí se policie. Kdyby si bělocha pustili do domu, třeba nahlásí na úřadech, že tady žijí ilegálně… Fakt je ten, že tyhle počáteční obavy obou stran obvykle zmizí, jakmile se s tím druhým trochu líp poznáte.

Když jsem si přečetl váš fejeton o tom, že Britové mají blíž k přistěhovalcům ze svých někdejších kolonií než k bílým Východoevropanům, vzpomněl jsem si, jak jsem kdysi pracoval jako au-pair ve Walesu, kde jsem měl velmi vzdělanou a osvícenou zaměstnavatelku. Když však přišla řeč na dvojjazyčné nápisy a výuku velštiny ve státních školách, prohlásila: „Jen zbytečně zaplevelují dětem hlavu zbytečnostmi. Ostatně kdyby všichni lidé na světě mluvili anglicky, odpadl by ten zhoubný nacionalismus.“

Já, příslušník malého národa, od dětství vychovávaný v tom, že podpora kulturní diverzity je nedílná známka kulturnosti člověka, jsem úplně ztuhl. Chvílemi jsem měl pocit, že moje zaměstnavatelka, původem z Londýna, vidí radši Pákistánce, který se snaží stát se angličtějším než Angličan, nežli uvědomělého Velšana (Skota, Ira, Mana, Korna), jenž si v opozici k Angličanům hrdě pěstuje svůj odlišný jazyk a kulturu, která byla v Británii dřív, nežli vůbec vznikli nějací Angličané. Tentýž pocit mám, kdykoli se za své vezmou kupříkladu američtí Lakotové. Někdy se mi zdá, že celá ona proslulá anglosaská „tolerance“ a globalizace a melting pot funguje jen potud, dokud její účastníci přijmou, že jejím hlavním významem je vyrobit z nich Anglosasy. Jak to vidíte vy?

Je dobré, aby si lidé z nějakého národa zachovali svůj jazyk a svou kulturu i poté, co se odstěhují do docela jiné země? Nebo je to špatné a jen to dělá neplechu? To je fakt těžko rozhodnout a vlády různých zemí na to pohlížejí různě. Klasický je rozdíl v pohledu USA, kde měl každý příchozí v posledních nejméně sto letech za úkol stát se prostě „Američanem“ a svou kulturu co nejvíc roztavit ve zmíněném tyglíku, a Kanady, která imigrantům naopak kladla na srdce – třeba při udělování občanství –, aby si v rámci téhle velké země svou původní kulturu zachovali a děti naučili svůj původní jazyk. Jak Amerika, tak Kanada jsou země, kde se občan nedefinuje podle etnika.

V Anglii se dlouho podle etnika definoval (i to už pomíjí: není dnes výjimkou slyšet výraz „černý Angličan“), a tak tahle země musí, jaksi za pochodu, hledat řešení pro demografické změny. V celé Británii je to samozřejmě ještě o chlup složitější. Angličané si dobře uvědomují, že se tu začalo mluvit anglicky až po roce 1066 – takže se tu vlastně začali „roztahovat“ jen o málo dřív než v české kotlince Romové. Časem si ovšem vytvořili světové impérium, kde všechny národy, s větším či menším úspěchem, mluvily anglicky. Nejpodrobenějšími národy v tomhle impériu byli, jak se zdá, právě Skotové, Velšani a Irové, kteří prakticky přišli o svou mateřštinu.

(Na jiných kontinentech se britští kolonizátoři chovali mnohem citlivěji, aspoň pokud jde o jazyky: například tatínek mého skoromanžela, Nigerijec narozený v roce 1935, se za nadvlády Angličanů naučil ve škole číst a psát jazykem ibo; dnes se v mnoha oblastech Nigérie vyučuje pouze v angličtině.)

Jak jste si jistě všiml, jazyky porobených národů v Británii vstaly z mrtvých až v poslední třetině dvacátého století. Z rozhovorů s představiteli těchhle porobených národů jsem vyrozuměla, že pro ně velština, skotština, irština (skotština a irština jsou dva zaměnitelné keltské jazyky, jedné se říká galština, druhé gaelština, a já teda nejsem jediná, která si je plete) často představuje jen další opruz ve škole, cosi, co se děti musejí naučit, ať se jim to líbí, nebo ne. Ještě v šedesátých letech to bývalo obráceně: děti ze zapadlých částí země mluvily leckdy jen „domorodým“ jazykem, ve škole se musely naučit anglicky. Teď doma často mluví anglicky, ve škole studují svůj „mateřský“ jazyk.

Tohle je situace natolik nepřirozená, že s vaší bývalou šéfovou docela souhlasím. V mnoha jiných situacích, zdá se mi, ale může být skvělé, když si děti imigrantů udrží jazyk svých rodičů – už proto, aby při návštěvě staré vlasti nepotřebovaly tlumočníka, když si chtějí popovídat s babičkou. Mnohým takový „tajný“ jazyk dodá sebedůvěru a díky té se pak v zemi integrují snáz, ne naopak. Ostatně o tom, jak Češka Milla, zamilovaná do všeho afrického, aniž by o tom mnoho věděla, přiměla děti imigrantů z Nigérie, aby se naučily jazyk ibo, píšu v románu Levhartice.

Všiml jsem si, že když vás s prosbou o rozhovor oslovily Parlamentní listy, zeptala jste se přátel na Facebooku, co si o nich myslí a zda byste jim měla odpovědět. To mi bylo sympatické z dvojího důvodu: jednak že pro vás nejsou noviny jako noviny (zvažujete i jejich etické souvislosti) a jednak že jaksi „popřáváte sluchu poradnímu hlasu“. Je pro vás „vox populi – vox dei“ – a když, tak v čem? 

Když jsem se rozhodovala, jestli poskytnout, nebo neposkytnout PL rozhovor, byla jsem skutečně na vážkách. Říkala jsem si: na jedné straně je možné, že si někteří čtenáři PL rozhovor se mnou přečtou a zamyslí se, třeba dokonce i pozmění svůj názor na to či ono – z takového výsledku bych měla velkou radost. Ovšem na druhé straně prý rozhovory s lidmi „jako já“ dodávají Parlamentním listům a dalším periodikům falešné zdání serióznosti. Neuměla jsem se rozhodnout, který z těchhle dvou argumentů je pádnější. Mí kámoši mi v tom pomohli – téměř všichni mě prosili, ať jim žádný rozhovor neposkytuju. Poslechla jsem. Jestli jsou mí kámoši na FB doslova vox populi, to nevím, přece jen si je vybírám. Je to spíš taková početná rodinná rada.

Ten, kdo sleduje váš Facebook a blogy, mohl v poslední době nabýt pocitu, že „Iva Pekárková se po svých abrahámovinách stává spisovatelkou na plný úvazek“. Třeba takový Vladimír Boudník ale po svém „zprofesionalizování“ v oblasti výtvarna na tento úděl žehral a do jisté míry se mu stal osudným. Jak jste na tom vy?

No… ono to se mnou bylo trošku jinak. Já jsem „profesionál“ už od mládí, aspoň v tom smyslu, že se úspěšně flákám a vybírám si takové džoby, které mi dovolují kdykoli práce nechat a psát si. Takže na svůj úděl nežehrám. I po svých abrahámovinách ostatně dál tlumočím pro tři nebo čtyři agentury – je to práce nejistá, ale o to zajímavější. Můžu si dovolit takhle málo pracovat především díky tomu, že se s Kennym značně uskromňujeme zejména v oblasti bydlení – v Londýně zásadně bydlíme ve sdílených domech či bytech, v jednom pokoji, a docela nám to vyhovuje.

Pokud se týče jezdění na všemožné tvůrčí pobyty, jak se tomu říká, ani v tomto bodě na svůj úděl nežehrám. Zrovna jsem se třeba vrátila z Krakova, kde jsem strávila měsíc. Ohromně mi to pomohlo pustit se konečně plnou parou do dalšího románu. Poznámky k němu jsem shromažďovala rok, ale tohle mě nakoplo. Takovéhle cesty jsou kolikrát príma i v tom, že poznáte nové lidi… i když si nemyslím, že je dobré strávit celý život v podobném prostředí, jako to třeba dělají někteří němečtí spisovatelé, kteří utrácejí mládí v pohodlí Literaturhausů. Obávám se, že to může omezit perspektivu vašeho vidění světa.

Blog Ivy Pekárkové najdete zde, itinerář jejích akcí (pro uživatele Facebooku) zde.