O genialitě tajných služeb aneb Já nic, já muzikant
Fejeton na basu.
Nevyznám se ve sportu ani v politice, ale v tom sportu se možná vyznám líp. Co ale nechápu je, proč se lidé perou na fotbale a proč tam házejí dělobuchy a zapalují si pod sebou plastové sedačky, aby si potom to, na čem obvykle sedávají, museli léčit na popáleninách na Vinohradech. Dost dobře nemohu pochopit, když se v hospodě pánové, jinak slušní otcové od rodin, dokáží do krve seprat o to, jestli je blbější Babiš, nebo Sobotka. Výsledek bývá, že si pro ně v lepším případě přijede policie a podají na služebně otráveným policistům vysvětlení, nebo v daleko horším případě dojdou domů s monoklem pod okem a milující žena jim udělá další pod druhým okem.
Vím, že jistý Jakub Janda skáče na lyžích. Musí nějak vylézt na můstek a nějak ho sjet dolů a snažit se doplachtit co nejdál. A teď pořád čtu, že nějaký Jakub Janda je oblíbený pornoherec, specializovaný na určitou sexuální činnost, a také snad zaměstnanec jakési čety, kterou jmenoval právník, ministr a zelinář na dohled nad mravopočestností kolem nás. Asi to nebude stejná osoba, ten lyžař, kdyby se věnoval v noci tomu, co ten druhý, to by asi ten můstek nesjel, kdežto ten dozorce nad mravopočestností, i když by se sjel, si k tomu cenzorskému počítači, když si pod sebe šoupne polštářek, přeci jen posadí.
Prý se zatýká hlavně v noci, a tak se pro případ zatčení omlouvám. Dost často mám totiž v sobě navečer už půlku Rohypnolu, a nebyl bych tudíž k dispozici. Kdyby si ale pro mne přijeli kolem deváté, tak si sbalím pár věcí a hurá k výslechu. Už jednou si takhle pro mne přijeli, někdy na začátku osmdesátých let, prý také demokraté, a to jsem se nestačil divit.
Co se týká geniality tajných služeb, života udavačů a podivného života hudebníků, povím vám k tomu ještě jednu příhodu. Ještě jako konzervatoristé jsme si přivydělávali vystupováním v pásmech z operetních melodií. Pokoušeli jsme se získat publikum za každou cenu, a tak jsem udiveným pionýrům základních škol zpíval v tělocvičnách árii z Lehárovy Frasquity: „Přijď miláčku večer k nám, všechno připraveno mám!“ a jiný ideově nezávadný repertoár. Na klavír nás doprovázel Ota Plechař, klavírista s mnoha zaměstnáními, kdysi tenisový trenér, později prý načerno obchodoval s klavíry a uchytil se také jako řečník v krematoriu. Bohužel v krematoriu bylo řečníků víc, a tak ho jiný řečník, Josef Vála, udal jako agenta západního imperialismu. Otovi prohledali byt a našli sešit, do kterého si zapisoval své kšeftíky s klavíry, značku, místo a výrobní číslo. Vypadalo to asi takto:
Cheb, Bechstein, 26578147
Plzeň, Boesendorfer, 1865273
Aš, Steinway, 654789
Karlovy Vary, Petrof 171118
a tak dále.
Sešit v padesátých létech samozřejmě vzbudil zájem tajné policie a dostal se do rukou dešifrovacího oddělení. S nasazením všech sil se jim podařilo podivné šifry rozluštit. Ota byl obžalován a odsouzen na osm let, a rozsudek zněl v tom smyslu, že se spojil se sionistickými agenty Boesendorferem, Bechsteinem, ruským poříjnovým emigrantem Petrofem a předávali zprávy o zajišťování hranice míru a socialismu prostřednictvím amerického agenta Steinwaye, rafinovaně umístěného v Aši, na Západ.
Ota si odseděl dva roky, ale prezident Novotný pak vyhlásil amnestii, a tak ho pustili. Živil se jako klavírista a tento svůj příběh nám vyprávěl na našich společných štacích.
Jenže to není konec.
Asi o dvacet let později Otu na přechodu srazilo auto a Ota umřel. No, auto, velorex, lidmi zvaný hadraplán. Poloslepý řidič se jmenoval Josef Vála, pracoval jako řečník v krematoriu a byl za to odsouzen na dva roky nepodmíněně.
Z toho názorně vidíte, co dokáže spojení osudu, tajných služeb a lidského faktoru.