Miloš Forman - osud viděný zblízka (4. část - Zlatý přelet nad Vlasy)
V sobotu 18. února oslavil své 85. narozeniny Miloš Forman, jeden z tvůrců tří zásadních fenoménů československé kultury padesátých a šedesátých let (Laterny magiky, Divadla Semafor a československé nové filmové vlny), který po svém odchodu roku 1968 kromě americké filmové kultury výrazně ovlivnil i poměry československých umělců v exilu i doma (a to nejen tím, že řadu z nich přizval, aby se stali spolutvůrci jeho amerických filmů, které měly globální publicitu a byly oceňovány Oscary). Autorovi tohoto životopisného eseje byl kromě toho, že film je jeho oborem, osud Miloše Formana přiblížen tím, že se třikrát protnul s osudem jeho rodu i jeho osobně.
Divadlo, limonáda, hry krvavé i olympijské
Na dopolední premiéru filmu Taking off – Odcházím v newyorském kině Plaza přišlo osm diváků. Večer už bylo sice vyprodáno, ale bylo patrné, že diváci odcházejí rozčarovaní. Film neskončil happyendem ani tragédií – a na to Američané nebyli zvyklí. Dva renomovaní američtí kritici (jeden původem z Jugoslávie, druhý z Kuby) se ve svých recenzích dali slyšet, že pomlouvání Ameriky z pera jakéhosi Francouze, režírované čerstvě přistěhovalým Východoevropanem, je drzost. Miloš Forman opět skončil v hotelu Chelsea, kde byl jedním z těch, jemuž majitel hotelu Stanley Bart psal účty „na futro“. Denně si kupoval konzervu chili con carne a láhev piva a každý druhý den bochník ruského černého chleba.
První práci po Odcházím dostal díky Jeanu-Claudu Carrièrovi – byla to režie jeho divadelní hry Malá černá knížka – The Little Black Book v broadwayském divadle. To byl sice kýžený výdělek, ale pro Formana jako tvůrce měl jen tu cenu, že si při něm opět ujasnil, že divadelní práce není jeho šálek čaje. Sám to charakterizoval takto: „Nakonec mám vždycky pocit, že mám k dispozici jedinou kameru s jediným objektivem a že se dvě hodiny musím dívat na jediný záběr a přitom celou tu dobu v sobě potlačuju výkřik: Stop!“
Jiná práce byla režie reklamy na limonádu Royal Crown Cola, která byla postavená na jedné scéně z filmu Odcházím. Ta se ovšem natáčela v Londýně – aby v reklamě byl vidět znak Velké Británie s královskou korunou, který v Londýně visí na všech veřejných budovách. Mohla se sice vyrobit jeho replika a pověsit na kterýkoli dům v Nové Anglii (území prvních šesti států USA na východním pobřeží, jehož historická architektura je shodná s architekturou Anglie), ale firma chtěla jen to nejlepší, a tak se za reklamu utratil milion dolarů, což bylo víc, než kolik stála výroba celého původního filmu Odcházím. Miloš Forman se pomalu začal učit, co je Amerika.
V roce 1972 byl Miloš Forman osloven producentem Davidem Wolperem, aby se podílel na filmu Visions of Eight – Viděno osmi, v němž si osm slavných filmových režisérů (mimo jiné Claude Lelouch, Jurij Ozerov nebo režisér filmů Půlnoční kovboj a Maratonec John Schlesinger) vybralo jednu disciplínu, kterou dokumentárně zpracovali. Forman, jemuž se nepodařilo uvolnit Miroslava Ondříčka (byl tehdy zaměstnán československým filmem Jaroslava Papouška Homolka a tobolka, v němž opět zazářili Formanovi synové, a americkou adaptací Vonnegutových Jatek č. 5), spolupracoval na filmu se švédským kameramanem Jorgenem Perssonem, jenž se svou kamerou dokázal vytvořit netušené kompozice z výkonu Formanem vybrané discipliny: desetiboje.
5. září 1972 se v Mnichově zopakovala scéna, kterou Forman zažil před čtyřmi roky v Paříži. V sedm hodin ráno ho vzbudil telefon a sekretářka mu oznámila, že ubytovnu izraelské výpravy napadli teroristé. Tentokrát Forman pozoroval okupaci i následnou válku přímo z okna. Během přepadení přišli o život dva Izraelci, při jejich osvobozování dalších devět, pět únosců a jeden německý policista. K akci se přihlásila palestinská skupina Černé září s tím, že šlo o odvetnou akci za předchozí zboření dvou palestinských vesnic v okupované zóně. Exulanta Formana v tu chvíli možná napadlo, že pozice amerického filmaře československého původu (jehož židovství není stvrzeno pasem země, která stále bojuje na všech frontách) není zdaleka nejhorší…
Kukačka strádající, bojující i vítězící
Co sirotku Formanovi vždy pomáhalo a otevíralo životní dveře, byl jeho průkazný talent a schopnost naplnit očekávání lidí, kteří jej dokázali objevit a dát mu příležitost i s ohledem na jeho specifický příběh sirotka, jemuž se vyhnul holocaust. Několikrát se stalo, že danou nabídku ani nevyužil – ale co se má stát, to se stane. Třeba po desetiletí. V roce 1966 byl v Praze na návštěvě barrandovských ateliérů americký herec a producent Kirk Douglas, který právě koupil práva na filmovou adaptaci románu Kena Keseyho Vyhoďme ho z kola ven, a nabídl Formanovi, aby dílo v Hollywoodu natočil. Jistě by se našla řada amerických režisérů, kteří by pro tento účel byli rovněž vhodní, Douglasova malá produkční společnost by si ale nemohla dovolit je zaplatit. Knižní předloha, kterou Douglas Formanovi poslal poštou, ale režisérovi nikdy nedošla; pravděpodobně byla z důvodu "závadnosti" zabavena.
Po letech, v době, kdy už Forman žil a pracoval v USA, mu nabídku zopakoval Douglasův syn Michael, tehdy už slavný herec, spolu s producentem Saulem Zaentzem z produkční firmy Fantasy Records (ten musel svou původně hudební firmu, jež odmítla do jeho prvního filmu investovat, přesvědčit suchým argumentem, že tím, kdo má padesát jedna procent jejích akcií je on). Tak se začal rodit film One Flew Over the Cuckoo’s Nest – Přelet nad kukaččím hnízdem (1975). Přes existenci scénáře od autora předlohy Kena Keseyho (který původně chtěl film režírovat sám a také v něm hrát hlavní roli) si Forman vymínil, že za pomoci hollywoodských scenáristických spolupracovníků film zadaptuje sám, aniž by přitom lpěl na knižní předloze.
Film se točil v Ústavu pro duševně choré v Salemu, hlavním městě státu Oregon, a řada hereckých výkonů i technických služeb byla už jako u Formanových filmů tradičně v rukou místních – v tomto případě pacientů ústavu. Fantasy Records se nejprve snažily pro svůj první film sehnat hvězdy první velikosti, ty ale ne příliš známému a úspěšnému režisérovi z východní Evropy příliš nevěřily: Marlon Brando odmítl roli McMurphyho, stejně jako Angela Lansbury (pozdější představitelka Jessicy Fletcherové ze seriálu To je vražda, napsala) odmítla roli "Velké sestry" Ratchedové. Definitivní představitel McMurphyho Jack Nicholson (který se Formanovi přiznal, že kdysi sám chtěl koupit filmová práva na Keseyho knihu), byl už tehdy hvězdou první třídy (měl za sebou například film Bezstarostná jízda). Méně známý už byl představitel pacienta Martiniho Danny DeVito, který se stal hvězdou až po tomto filmu.
Menší potíž byla s představitelem indiánského kolohnáta Bromdena, což je vzhledem k fyzické charakteristice indiánů vlastně protimluv. Nakonec ho našel přítel producenta Saula Zaentze, majitel salemského autobazaru, u něhož si kupoval auto malíř Will Sampson, pocházející z indiánského kmene Kríků, z městečka YAKIMA (autor článku si neodpustí synchronní připomenutí, že titulní roli Černého Petra ve Formanově filmu ztvárnil Ladislav JAKIM).
Všechny problémy filmu se soustředily na oblast kamery. Miroslav Ondříček stále ještě nebyl volný, a tak byl najat Haskell Wexler, který předtím snímal například Kazanův film Ameriko, Ameriko! (1962). Tomu však nevyhovoval improvizační styl Formanovy práce a po opakovaném donášení u producentů, že byl vybrán špatný režisér, byl vystřídán Billem Butlerem. Natáčení Přeletu se však protáhlo do doby, kdy měl už smlouvu na další film, a tak Formanův film nakonec dosnímal William Fraker (pracoval například na Polanského filmu Rosemary má dětátko, 1968).
Dalším zajímavým fenoménem filmu byla hudba. Forman se nadchl pro minimalistické kompozice skladatele Jacka Nitzcheho a některé scény stříhal přímo podle jeho desky, kterou Nitzsche nahrál s Londýnským filharmonickým orchestrem. V den, kdy byl symfonický orchestr ve studiu Fantasy Records připraven k natočení hudby, jejíž partituru měl nastudovanou, se její autor dostavil v doprovodu muže s velkým kufrem, který z něj začal vyndávat různě veliké skleničky a naplňovat je vodou. Celý hudební doprovod pak byl ztvárněn za pomoci sklenic, pily a několika dalších exkuzivních hudebních nástrojů.
Po vzniku filmu byl prvním překvapením souběh diváckého úspěchu (kina byla stále plná) a skvělých kritik. Film byl kromě jiných cen nominován na Oscara, a to v devíti kategoriích, z nichž pět hlavních (nejlepší film, scénář, režie, mužský a ženský výkon v hlavní roli) získal. To se v historii povedlo jen jedinému filmu; Stalo se jedné noci z roku 1934. Jeho režisérem byl také přistěhovalec, rodilý Ital Frank Capra. A stejně jako jemu před 40 lety se i Miloši Formanovi po oscarovém úspěchu otevřel Hollywood...
Božské Vlasy
Ve chvíli, kdy si Miloš Forman mohl náměty vybírat, rozhodl se, tak říkajíc, dohonit své resty. Vzpomněl si na divadelní muzikál, jehož filmový scénář ještě jako československý tvůrce začal psát s Jeanem-Claudem Carrièrem, Vlasy. Tentokrát mu s prací pomáhal scenárista Michael Weller, a opět šlo o výrazný přepis pro filmovou podobu. Kupříkladu závěr, v němž se Claude vymění s Bergerem, který nakonec odjíždí do Vietnamu, byl plodem jedné ostré hádky nad scénářem mezi Formanem a Wellerem.
Zatímco ve východní Evropě byly Vlasy ikonou, v USA na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let panoval názor, že hippies odzvonilo. Choreografka Twyla Tharpová, kterou si Forman vybral pro pohybovou režii scén, na jeho nabídku zareagovala: „Na tu sračku? Nikdy!“ Nakonec se ji však podařilo přemluvit. Spoluautora textů Vlasů Geroma Ragniho, který byl zvyklý hrát na divadle hlavní roli Bergera, musel Forman naopak přemluvit, že pro citlivé oko kamery se ve svých čtyřiačtyřiceti letech na roli mladíka už nehodí. Filmový Berger Treat Williams byl poté, co ho žárlivý Ragni během konkurzu opakovaně šikanoval, vybrán na základě toho, že se slovy „Tak víte co? Já se vám na to…“ srazil Ragniho emocionálně k zemi.
Konkurz na film vůbec vypadal jako ten někdejší semaforský, o němž Forman natočil svou prvotinu. Autor hudby muzikálu, Kanaďan Galt MacDermot, podoben Jiřímu Šlitrovi, seděl za pianem a rukama mu procházely talenty. Představitelka Hudovy černošské manželky Cheryl Barnesová uspěla v konkurzu omylem, protože se jí na začátku nikdo nezeptal, zda má agenta (žádného neměla). Naopak Bruce Springsteen přišel jen proto, že ho poslal jeho agent, a když se ho Forman na úvod zeptal, zda se mu Vlasy líbí, řekl, že ne, a odešel, aniž cokoli zazpíval.
Všichni uchazeči se předem zapisovali na prezenční listinu, podle níž se stanovovalo jejich pořadí, a kdo nechtěl strávit konkurzem celý den, musel přijít a zapsat se před šestou ráno. Vůbec první jméno, které se zaskvělo na jedné prezenční listině, bylo jméno komparzistky M. L. V. Ciccone. Ta v budoucnu proslula pod uměleckým jménem Madonna…
Problém byl také s vojenskou základnou, v níž se odehrávají závěrečné obrazy filmu. Americká armáda nebyla dlouho ochotná poskytnout své prostory protiválečnému snímku, nakonec se ale za vysoké odstupné uvolila pronajmout kalifornskou logistickou základnu Barstow. Generála v závěrečných obrazech ztvárnil režisér slavného generačního filmu s Jamesem Deanem Rebel bez příčiny (1955) Nicholas Ray. Protože režie předpokládala, že se generálova tvář bude ztrácet v oblacích dýmu, zatajil Ray v zájmu účasti na adaptaci milovaného muzikálu, že má rakovinu plic, na kterou pár týdnů po filmování zemřel...
Jistota, která se Formanovi na tomto filmu vrátila, byl ale Miroslav Ondříček, jenž onen rok rozdělil mezi americké Vlasy od Wellera a Formana a Mahlerovu–Krejčíkovu českou Božskou Emu. V závěrečné, nejdojemnější scéně filmu Vlasy pak kameraman zaznamenal jeden rekord: svůj vůbec nejdelší nájezd na detail.
Miloš Forman se vyjádřil, že považuje Vlasy za svůj nejmilejší film. Jeho nejúspěšnějším filmem se nicméně stát neměly. Byly sice nominované na řadu cen, ale žádnou nevyhrály. Projevilo se to, co Formanovi na začátku práce signalizovali jeho kolegové: desetiletí vzdálená doba hippies byla pro Ameriku passé. Ne tak pro Československo, kde byly Přelet nad kukaččím hnízdem i Vlasy oficiálně prezentovány jako kritika amerického režimu (aniž by bdělé strážce oficiálních idejí napadlo, že kritika nesvobody, upjatosti a militarismu je univerzální a dá se stejně jako na Západ aplikovat i na Východ).
A tak Forman na jaře 1979, v roce premiéry filmu, přijel do Prahy, aby jej představil osobně. Navštívil při té příležitosti řadu starých míst a přijal i pozvání svého bývalého spolužáka Jaroslava Dietla do jeho nového barrandovského domu. Nakolik mohla mít původní divadelní podoba Vlasů (1967) vliv na scénu z Dietlova seriálu Žena za pultem (1977), v níž motorkář Fany (Jiří Hrzán) zničí svou květinovou kreací spokojenou středostavovskou svatbu své vyvolené Olinky (Hana Maciuchová), anebo zda se během vzniku Vlasů naopak nějakou formou dialogu dostala přes oceán o této scéně zpráva, která měla vliv na Formanovo řešení obrazu, v němž totéž předvede Berger (Treat Williams) na Sheiliných procovských narozeninách, se už zřejmě nedozvíme. Jisté ale je, že oba spolužáci už od svých studentských dob měli ve zvyku vzájemně konzultovat své scénáře a že obě scény se až podivuhodně podobají…
Pokračování příště
Miloš Forman – osud viděný zblízka: