KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

V sobotu 18. února oslavil své 85. narozeniny Miloš Forman, jeden z tvůrců tří zásadních fenoménů československé kultury padesátých a šedesátých let (Laterny magiky, Divadla Semafor a československé nové filmové vlny), který po svém odchodu roku 1968 kromě americké filmové kultury výrazně ovlivnil i poměry československých umělců v exilu i doma (a to nejen tím, že řadu z nich přizval, aby se stali spolutvůrci jeho amerických filmů, které měly globální publicitu a byly oceňovány Oscary). Autorovi tohoto životopisného eseje byl kromě toho, že film je jeho oborem, osud Miloše Formana přiblížen tím, že se třikrát protnul s osudem jeho rodu i jeho osobně.

Formanové a Kolocové

Miloš Forman vyrostl ve Starých Splavech u Máchova jezera, odkud pochází i rod Koloců – a jako šestnáctiletý se tam seznámil s mou o devět let starší babičkou Boženou Kolocovou, což dokládá ilustrační snímek z mého rodinného archivu. (Po jeho odchodu na studia do Poděbrad a Prahy naše rodina udržovala přátelství s jeho starším bratrem Pavlem, malířem, jehož obraz Máchova jezera v našem obývacím pokoji je jedním z prvních zážitků mého dětství.)

Svůj první mezinárodně úspěšný film Lásky jedné plavovlásky natočil Miloš Forman ve Zruči nad Sázavou, městě, kde jsem v devadesátých letech vyrostl já a kde jsem potkal řadu pamětníků, kteří se natáčení zúčastnili, a to díky Formanově práci s neherci dokonce i ve středně velkých rolích. (Po letech tam navíc jeho syn Petr působil jako jednatel firmy na výrobu umělých lezeckých stěn, kde byla po jistou dobu jeho kolegyní moje matka.)

A konečně: Miloš Forman a jeho rodina pocházeli z Čáslavi, mého gymnaziálního města, kde jsem potkal jeho synovce Adama Formana, jemuž jsem jako středoškolák zahajoval výstavu fotografií jednou ze svých prvních básní. (Obdivovali jsme také další členku rodu, běžkyni Lídu Formanovou, kterou trénovala má sousedka Jarmila Kratochvílová.) I pro to vše bych chtěl vyprávět příběh Miloše Formana, který z dálky připomíná hollywoodský film o tom, jak sirotek ke štěstí přišel. Připomíná – ale jen zdánlivě.

Borový háj a tajemná RUt

Už samotný původ života pozdějšího režiséra vyhlíží trochu biblicky. Do rodiny profesora a později ředitele Evangelického učitelského ústavu v Čáslavi (a také školního inspektora) Rudolfa Formana a jeho ženy Anny, kteří již měli dva starší syny, Blahoslava (1917–1960) a Pavla (1920–2008) se po dvanácti letech narodil syn Miloš. Až po druhé světové válce se dozvěděl tajemství svého původu. V letech konjunktury, v roce 1927, se jeho otec, tak jako řada dalších vlastenců, rozhodl, že letní byt „zakoupí“ v pohraničí, a to na památném místě českého národa, v lázeňském městě Staré Splavy, kde Karel Hynek Mácha o sto let dříve napsal úhelnou báseň českého národního obrození, Máj.

V Máchových časech byla obě lázeňská města, jak Hirschberg, Doksy (kde Mácha ve výletním hostinci pana Kampeho zaslechl příběh otcovraha Ignaze Schiffnera z Dubé, nazývané tehdy Dauba), tak Staré Splavy, kde svou báseň zčásti napsal, německé. Za časů Rudolfa Formana už bylo jezero hraniční vodní plochou, Doksy byly české, vzdálenější Thammühl, Staré Splavy, německé, respektive z větší části německojazyčně židovské. I proto zde majetní Češi z vnitrozemí cíleně rozšiřovali svou komunitu. Rudolf Forman jako jejich mluvčí napsal v roce 1934 do místních českých novin článek Máchovo jezero – perla České země, v němž poprvé veřejně použil dnešní jméno vodní plochy, které se už od jejího založení před šesti sty lety říkalo Velký Dokeský rybník (k oficiálnímu přejmenování ale došlo až v roce 1961).

Rudolf Forman se rozhodl, že na zakoupeném pozemku uprostřed borového háje nad jezerem postaví penzion. Za tím účelem najal pražského architekta Otto Kohna, mj. žáka Josefa Gočára, z pražské česky mluvící židovské rodiny architektů. Zatímco však Rudolf Forman během školního roku plnil v Čáslavi své povinnosti, jeho žena Anna Formanová se do mladého architekta zamilovala – a z jejich vztahu se v roce 1932 narodil syn, kterého Rudolf Forman přijal za svého. Symbolika příběhu malého novorozence, který byl v čáslavské Českobratrské evangelické církvi pokřtěn jako Miloš Tomáš Jan, byla zakleta i do vybraného názvu rodinného penzionu, v němž (jak zapsala maminka do penzionové kroniky): „… se Milošek stal prvním naším hostem“. Penzion byl nazván totiž nazván RUT – a Rut byla v bibli prababička krále Davida, cizinka, kterou si v daleké zemi Moab, kam odešel pracovat, vzal Davidův hebrejský praděd Boáz…

Biblické drama

Miloš Forman vzpomínal na první film, který viděl, takto: Jako čtyřletého či pětiletého ho rodiče vzali v Čáslavi do kina, kde se tehdy ještě čas od času promítaly němé filmy (první český zvukový film Tonka Šibenice byl natočen až roku 1930). Na plátně před Milošem se objevila náves s vesničany, kteří začali otevírat němé pusy ke zpěvu – načež místo nich začali jednohlasně zpívat návštěvníci kina. Byla to filmová verze Prodané nevěsty a národ byl v roce 1937 dojat a naladěn. Během mnichovské krize a okupace přemlouvala Anna Formanová manžela (snad i po příkladu Otto Kohna, který tehdy se svým bratrem Karlem, též architektem, odešel do Ekvádoru) k emigraci. Rudolf Forman tuto verzi ale energicky odmítl. Má prý své důvody. Logika běžného příběhu by napovídala, že díky viditelnému i administrativnímu rodičovství „árijského“ otce bude malý Miloš zachráněn od útrap druhé světové války. Jenomže logika biblického příběhu je jiná.

Na jaře 1940 zatklo gestapo Rudolfa Formana pro podezření ze členství v odbojové organizaci Pribina a ve stejné době odešel do částečné ilegality i jeho syn Pavel, který se podílel na zakázaném vydání Máchova Máje a dostal od odboje zprávu, že se gestapo chystá zatknout i jeho. Maminka Anna – ve snaze zmizet z očí místních orgánů a též pod tlakem holé úživy – odešla se synem do Starých Splavů, které už tehdy ležely na území Velkoněmecké říše. Ona se snažila vzkřísit svůj penzion a Miloš nastoupil do místní německé školy. Německy ale neuměl, a tak se brzy stal obětí šikany svých spolužáků.

Maminka se s ním tedy opět vrátila do Čáslavi, s tím, že mezi svými se už nějak uživí (penzion Rut poté zabrala německá armáda jako ubytovnu pro těhotné družky frontových vojáků). V srpnu 1942 však gestapo zatklo i Annu Formanovou. Vinilo ji z marginálního „zločinu“, který ale v probíhající heydrichiádě stačil. Za roletu místního hokynáře někdo zastrčil odbojové letáky. Majitel hokynářství to nehlásil, zato ale s touto novinou obeznámil dvanáct svých zákaznic. Třináctým zákazníkem bylo gestapo, které po mučení dostalo z hokynáře i jméno oněch dvanácti žen, které hokynářovu informaci nenahlásily. Jednou z nich byla paní Formanová.

"Zločin" ani jednoho z Formanových rodičů nemusel za jiných okolností vést k jejich smrti. Rudolf Forman prošel vězeními v Kolíně, České Lípě, Budyšíně, Zhořelci, Ulmu i pražskou Pankrácí, ale nikde neprozradil své kontakty, a když zjistil, že vyšetřující nemají k dispozici žádné přímé důkazy, sveřepě trval na verzi, že o ničem neví. Byl předán pražskému civilnímu soudu, který alibisticky prohlásil, že trest za prokázané zločiny si Rudolf Forman odpykal měsíci ve vyšetřovací vazbě. Ani Anna Formanová nebyla nikdy odsouzena.

Život jich obou zpečetil muž německého původu, který kdysi pracoval na stavbě Rut, a svou účast na stavbě penzionu českého vlastence, řízené židovským architektem, vnímal jako smrtelnou potupu. Osud mu dopřál, aby svou „potupu“ krví skutečně smyl. Po obsazení protektorátu vstoupil do služeb gestapa, stal se úředníkem jeho kolínské pobočky, pod niž tehdy spadala i Čáslav, a osudovou shodou okolností mu rukama prošly i spisy manželů Formanových, které s pravomocí suveréna opatřil značkou R. U. (Rückkehr unerwünscht, Návrat nežádoucí). Oba zemřeli na chorobu tehdejších německých koncentračních táborů: skvrnitý tyfus. Rudolf Forman zemřel 10. května 1944 v Buchenwaldu. (Přesné datum jeho úmrtí objevili až v minulém roce čáslavští skauti, jejichž organizaci založil.) Anna Formanová zemřela v Osvětimi 1. března 1943, předtím však ještě stačila sdělit své spoluvězenkyni tajemství zrodu svého syna.

Miloš Forman tedy od svých deseti let vyrůstal jako sirotek. O tom, že má „ještě jednoho“ žijícího otce, se dozvěděl až jako úspěšný režisér a toto tajemství si opět ponechal pro sebe. Jeho biologický otec – židovský emigrant, žijící na americkém kontinentě – by mu jeho počínající už tak trnitou tvůrčí cestu rozhodně neulehčil. (Na rozdíl od doby po jeho odchodu do Hollywoodu, kdy i tento fakt způsobil v jeho kariéře jako pravý opak…) 

Černý Petr

Osiřelého Miloše se nejprve ujala rodina otcova přítele, hospodáře z Ratenic u Kolína Josefa Hlaváče. Tam se Miloš poprvé seznámil s venkovem v jeho selské podobě: koňmi, senem, žněmi. Později ho přijal jeho strýc Boleslav Šváb, bratr jeho matky a jeho křestní kmotr, obchodník a hospodář na předměstí východočeského Náchoda. Milošovou povinností bylo obcházet regály jeho obchodu a hlídat, zda někdo nekrade, což vytvořilo základ námětu jeho pozdějšího filmu Černý Petr. Když si však pod slibem peněz a pohrůžkami v domě jeho strýce vynutili ubytování dva podezřelí němečtí mladíci, „předal“ strýc Miloše diskrétně sestře jeho otce Anně Sládkové, která měla na náchodském náměstí lékárnu.

V ní se občas stavili i tři mladí muži, kteří zde v té době bydleli a již se později měli stát Milošovými kolegy. Prvním z nich byl drogistický učeň Vratislav Blažek, pozdější autor filmů Starci na chmelu a Světáci. Druzí dva byli studenti náchodského a rychnovského gymnázia Josef Škvorecký a Jiří Šlitr. Kromě nich sem chodil i Škvoreckého spolužák ze třídy Luděk Pachman, pozdější mezinárodní šachový velmistr a výrazný představitel Pražského jara 1968 a následných protestů proti okupaci.

Ačkoli na rozdíl od bratra Blahoslava se bratr Pavel objevoval u Miloše návštěvou jen velmi zřídka, stačil si, coby talentovaný šachista, který před válkou při jeho simultánce v Čáslavi remizoval i s mistrem světa Capablancou, s Pachmanem jednu partii zahrát. Tato partie mezi dvěma talentovanými dvacetiletými chlapci, z nichž jeden byl v ilegalitě, možná později inspirovala Formanův nápad na film o jiné, ostře sledované partii o titul mistra světa, sehrané dvěma židovskými mladíky v rozděleném světě, Sovětem Borisem Spasským a Američanem Bobbym Fisherem, v roce 1972 v islandském Reykjavíku. Na Fisherovo přání ale později z natáčení sešlo.       

Zbytek války strávil Miloš zpět v Čáslavi v rodině ředitele místní plynárny Pavla Hluchého. Tehdy se u něj začal častěji objevovat bratr Pavel a bral ho na štace kočovné operetní společnosti, s níž v té době pod cizím jménem hrál (pro člověka v ilegalitě bylo toto zaměstnání ideální pro stálý pohyb spolku). To byl pro Miloše druhý kořenový zážitek. Později jako student začal také hrát ve školním divadelním spolku – a to natolik dobře, že vždy dostal hlavní role; v Gogolově Ženitbě ztvárnil Ženicha, v Lakomci Harpagona, v Hadriánovi z Římsů Hadriána. To však ale bylo už v době, kdy válka skončila a Miloš dorostl do středoškolských let a nastoupil na nově zřízené elitní poděbradské gymnázium Chlapecké internátní školy krále Jiřího, které vláda takzvané druhé republiky (1945–1948) zřídila pro potomky obětí války.

V době onoho poválečného tříletí se mezi tamními studenty zajímavě sešly děti starých předválečných a nových komunistických elit: Spolužáky Miloše Formana (v té době dědice penzionu Rut v navrácených Sudetech, který opět připadl jemu a jeho bratrům) byli nejen potomek prvorepublikových židovských bankéřů a jeho pozdější nerozlučný spolutvůrce Ivan Passer, či Václav Havel, bratři Josef a Ctirad Mašínové a Zbyněk Janata, kteří za pár let uskutečnili svůj slavný útěk do Západního Berlína – ale také pozdější polský a americký režisér a scenárista Jerzy Skolimowski, jehož matka byla poválečnou polskou komunistickou vládou vyslána do Prahy jako kulturní atašé.

Ačkoli Miloše Formana podle jeho vlastních slov jeho sirotkovství naučilo, že „bouřit se a dělat kravál je obrovský existenciální luxus“, a tak z něho „vyrostl spíš diplomat než cokoli jiného“, tato přítomnost nové elity v ústavu ho nakonec z prestižní školy (kde se kromě jiného naučil také dokonale francouzsky) vyhnala. Účastnil se jedné klukovské hry, která vedla k zesměšnění spolužáka, z něhož si studenti dělali legraci, protože na studium neměl a byl na škole očividně jen kvůli protekci. Věc se však dostala až k jeho otci, členovi ÚV KSČ, byla vyšetřována,  a všichni zúčastnění museli nakonec podepsat, že ze školy odchází. Bylo to poslední rok před maturitou.

Miloš naštěstí získal možnost dostudovat na pražském gymnáziu v Bílé ulici, kde se jeho spolužáky a přáteli stali dnešní šéfdirigent českého národního symfonického orchestru Libor Pešek – a také jistý Tomáš Frejka, jehož otcem byl další člen ÚV KSČ ve Formanově životě Ludvík Frejka. Ten však Miloše Formana už nijak neohrozil. O rok později, kdy byl v „Procesu s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského“ odsouzen k smrti a jeho syn z gymnázia vyloučen, byl už Miloš Forman studentem katedry scenáristiky a dramaturgie na nové, pět let staré vysoké škole, Filmové akademii múzických umění… 

Pokračování příště