Nakonec japonec Kulturní noviny
Esej o tom, jak spolu souvisí japonská televize a českomoravské družstevní médium.
Na dotazy, jak se mám, odpovídám zpravidla, že báječně; jelikož teď hlavně sleduju en ejč kej, což je sice jen písmeno od en ejč el, ale ten rozdíl! Zatímco NHL je ta neustále otřípaná nuda (ostatně mlácení do toho kousku pryže vzniklo prý u jakési vojenské posádky u zamrzlého jezera v Kanadě, když se tam chlapi nudili), při níž se dá, jak na Jágra víme, pořádně zbohatnout, či při fandění na chvíli zapomenout na sebe, ale to je tak asi vše, NHK jest Nippon Hósó Kyokai, v překladu do srozumitelnějšího jazyka Japan Broadcasting Corporation, pro svoji nezaměnitelnou značku nazývaná též „the NHK eggs“.
Tato televizní stanice vysílá v angličtině čtyřiadvacet hodin denně. Jedním z mých nejoblíbenějších jejích pořadů je „72 hodin“. Tuhle vysílali reportáž z tzv. Cápsula hotelu z Tokia. Nevím jak vy, ale já bych to asi nedal. Tu zásuvku, tu noru opatřenou TV a hifi sice ano, ale spát ve vyhřívané rakvi sedmdesát na sedmdesát krát zhruba dva a půl metru, to bych radši spal na lavce v parku, kdyby nebyla zima, kdyby nepršelo, a z těchto důvodů – i prádlo v pračce, pochopitelně že mimo kapsle, si tam můžete oprat – tam přespávají převážně mladí, anebo i starší, kteří nemají moc peněz, jedna dvě noci se dají vydržet, ale jsou námezdní dělníci, kteří v těch rozměrech nocují týdny, měsíce, ženy ve svém kolumbáriu, muži ve svém kolumbáriu, boty necháte u vchodu.
Kdybych jel někdy v budoucnu do Tokia, dolámaný z dlouhých přeletů, určitě bych si tam zašel na oblíbený golf. Do budovy velikosti tří slepičáren, která je otevřena dvacet čtyři hodin denně po celý rok. Jenom když přijde den blbec, den blbec monzun, bývá všude prázdno a mokro. Budova je třípatrová a v každé kóji oddělené sloupy máte k dispozici asi metr dvacet na metr dvacet umělého trávníku. Hole, míčky i instruktora vám půjčí a vy drbete do těch míčků a ony létají na green – též z umělého pažitu, jenž ohrazen jest pletivem mexicko-izraelského typu, jenže daleko vyšším, za nímž už dýmá ten smogem obarvený „městys“.
Jsou úředníci, kteří svými fejdy či šlajsy „oslovují“ míče, jak se píše v brožurách, tam až po práci, někteří trpící nespavostí chodí tam trénovat Vardonovo držení těla i ve tři v noci, jeden statný osmdesátník se tam snaží obloudit svou samotu každý den. Na greenu jsem neviděl nikoho. Je docela možné, že je to jenom zelený nějak šikovně v prostoru zavěšený jekor.
Ale není všechno v Japonsku taková sranda. Silvestr já neslavím, takže zatímco celý barák u nás doma ještě letos ze začátku roku spal, já jsem už v sedm hodin ráno hleděl od okoralých chlebíčků tiše do Japonska. Zatímco na české TV dávali od konce listopadu už asi sto padesátou pohádku, en ejč kej vysílala prvního ledna padesátiminutovou reportáž o šedesátiletém chlapovi nepěkné postavy, chrupu i pleti, který už čtyřicet let opravuje tryskové motory největších dopravních letadel na světě, aby jejich pasažéři v klidu a ve zdraví mohli přistávat – ke svým rodinám, psům a pohádkám.
A takové přistání kolikrát záleží na maličkostech. Na šroubu, který, opotřebován časem a otřesy, zaroste do plechu. Což znamená špatný šroub, tu strojní součást s nakloněnou rovinou obtočenou kolem dříku, vyklepat z plinty, špatnou matici odřezat, zbrousit nakloněnou rovinu obtočenou kolem dříku, ten závit, a mechanickou pinzetou našroubovat matici novou je už prkotina; anebo jakýsi přičvonč, který nadzvuková rychlost oslabila, nadstavit o milimetr, natavit naň plošku velikosti stokoruny, vybrousit a vyleštit tak, aby nikdo, a zejména motor nic nepoznal… a byl konec reportáže. Ten chlapík nepěkné postavy, chrupu i pleti si sbalil set, svoje fidlátka, a šel na šatnu. Tam se osprchoval, sedl do mazdy a mazal domů ke své starší ženě k obědu.
A viděli jste už někdo někdy, aby v naší televizi, v prajm tajmu!, soutěžily dvě dělnicko-technické party v montérkách, která z nich najde lepší technické řešení předmětu, jako tuhle obalu z papundeklu, který by byl vhodnější pro přepravu tří vajíček, šampusky a železné podkovy? V prajm tajmu, jemuž u nás dominují zpravidla detektivky anebo 13. komnata nějaké herečky?
P. S. Vyhrála dělnicko-technická pětice, jejichž vajíčka přežila pád krabice z šesti metrů!
Taky se na tom televizním kanálu věnují hodně mladým z celého světa. Kteří mají za úkol toulat se třeba po Tokiu a pak ve studiu oznámit, co je nejvíc zaujalo. A jednu dívenku z Francie zaujala soutěž družstev v očistě města. Jasně, že zvítězili rychlí a silní mladíci, kteří na váhu těch odpadků sesbírali nejvíc, ale úspěšné bylo i družstvo mých vrstevníků, i na ně se dostalo diplomu, jelikož každá součást sesbíraného sajrajtu byla ceněna jiným počtem bodů, například vajgly byly hodnoceny velmi vysoko; ale přece se nebudeme dívat celý večer na nějaké debilní sbírání musoru, pravil Hercule Poirot, usrkávaje decentně z televizního rodinného stříbra. Tak nějak to u nás ten večer proběhlo.
Mluvit o japonském designu, japonském smyslu pro krásu, by bylo jen mlácením prázdné slámy. To všichni víme. Jídélka v krabičkách: kopečky rýže ve tvaru mini zasněžených hor, nad nimiž přelétá růžová volavka z mrkve – i pro ni mají Japonci vykrajovátko, a v jednom vinohradě střapce bílých hroznů měly každý nad sebou bílý protihmyzoslunečníček, modré hrozny zelený, a sklizeň prováděli kadeřnickými nůžkami, každý střapec prohlédli, zvážili a ovázali papírovým šátkem, hučel jsem tuhle do ženy, když snídala, a ona když snídá, tak snídá, takže mně jenom odvecla, tak si tam třeba jeď, když tam mají všechno lepší než u nás, mezi ty sebevrahy! Protože v Japonsku je největší sebevražednost na světě.
Není největší, ale je značná.
Tady někde v této části tohoto textu jsem chtěl hledat pointu, jak krása předmětu ještě nemusí podmiňovat harmonii v duši, jak kabanos vytažený z novin omáchaný v polském kečupu a zapíjený teplým radegastem z flašky může člověku přinést větší radost ze života než nějaká sterilní „beauty“, ale hned po té ženině replice jela na NHK reportáž z Tojinby. Z útesů sebevrahy tam tak, uvozovky, oblíbených, z hotelu, který tam stojí hned nad dvacet metrů hlubokým srázem do moře neustále na břeh dorážejícího, z hotelu, který má na nástěnce vedle recepce vylepen jeden srdceryvnější dopis na rozloučenou než druhý, z lodi ověšené turisty, kteří se mohli fotograficky přetrhnout, aby zachytili útes vpravo, o němž jim akorát průvodce z megafonu hlásal, že z něj tuhle skočil japonský tatínek i s dítětem v ruksaku na zádech, a jeho manželka s dcerkou v náručí vzápětí...
Japonská vláda plánuje snížit sebevražednost Japonců, tuším, že o dvacet procent, psali na internetu. Zatím se v takové Tojinbě o to snaží dobrovolník důchodce s několika staříky, kteří s dalekohledy a baterkami obcházejí stezky na pobřeží, a potkají-li někoho, ptají se ho, jestli si tam šel zaběhat, a když potkají uplakaného nebo jinak podezřelého jedince, snaží se mu „věc“ rozmluvit. A zavést jej do nedalekého bistra, kde jim pomáhá jedna starší paní, která těm dobrovolníkům i těm zpovídaným, vaří. Nemusela by, jak zní jedno japonské pořekadlo, budit psa, když spí, ale oba její rodiče kdysi skončili na těch útesech, zatímco ona byla v deváté…
Ten děda, co rozmlouvá sebevrahům jejich úmysly, se jmenuje Shigo. Každé přirovnání kulhá. Nicméně asociace neodpářeš, co se jich napolykáš. Přesto bych si troufal tvrdit, že nápodobně jako pan Shigo v Tojinbě se Brnem s baterkou v zubech a dalekohledem na hrudi pohybuje pan Plocek. S dobrovolníky. Sebevrahy nezachraňují, protože jejich tatínek Bedřich Nietsche jim říkal, že zatímco šílenství u jedinců propuká zřídkakdy, u států je to cyklický setrvalý stav. Tak nějak. Takže na útesy domů lepí aspoň svoje Kulturní noviny. Ano, není to v této době nic moc, ale jak říkal jeden známý velký brněnský básník:
je noc
a chlapci na kytaře hrají jedním prstem,
můj bože, nevím komu,
hrají si v chůzi a není toho moc,
není to nad ticho,
nad tmavá žebra stromů,
není to vůbec nic –
a přece.
Napsáno pro únorové Setkání autorů a čtenářů Kulturních novin v brněnské galerii Skleněná louka.