Miloš Forman – osud viděný zblízka (3. část – Proč a jak odchází umělci z vlasti)
V sobotu 18. února oslavil své 85. narozeniny Miloš Forman, jeden z tvůrců tří zásadních fenoménů československé kultury padesátých a šedesátých let (Laterny magiky, Divadla Semafor a československé nové filmové vlny), který po svém odchodu roku 1968 kromě americké filmové kultury výrazně ovlivnil i poměry československých umělců v exilu i doma (a to nejen tím, že řadu z nich přizval, aby se stali spolutvůrci jeho amerických filmů, které měly globální publicitu a byly oceňovány Oscary). Autorovi tohoto životopisného eseje byl kromě toho, že film je jeho oborem, osud Miloše Formana přiblížen tím, že se třikrát protnul s osudem jeho rodu i jeho osobně.
Hoří!
Léto 1966. Kulturní zázrak 60. let byl na svém vrcholu. Úspěch filmu Lásky jedné plavovlásky v době, kdy československá kinematografie sklízela mezinárodní pole plná cen, udělal z Miloše Formana pro západní Evropu jednoho z nejžádanějších režisérů z Evropy východní. Italský podnikatel z renesančního hraběcího rodu a manžel Sophie Lorenové Carlo Ponti (který se proslavil jako producent amerického filmu podle adaptace Formanovy oblíbené – a v SSSR stále ještě zakázané – knihy Borise Pasternaka Doktor Živago, ten, který koupil mezinárodní práva na Menzelovy Ostře sledované vlaky a cílevědomě dovedl mezinárodní slávu filmu až k získání Oscara) projevil o Miloše Formana zájem a slíbil, že bude produkovat jeho nový film. Námět k němu mu dal sám: Skupina amerických turistů sleduje v Tatrách medvěda, který přejde přes hranice do Polska. Trojice Forman, Passer, Papoušek pracovala na scénáři v Římě, ale z námětu nic nevzniklo především proto, že jim Ponti přidělil anglického scenáristu, který nebyl ani v nejmenším naladěn na jejich styl tvorby. Trojice se tedy vrátila domů a odjela do Krkonoš pracovat na jiném námětu: příběhu vojenského dezertéra, který se ukrývá ve sklepení pražské Lucerny. Přitom tvůrci jeden večer navštívili ve Vrchlabí hasičský ples, jehož atmosféra je uchvátila. Objevili hospodu, kde se požárníci scházeli a chodili do ní s hasiči konzultovat, „co by se stalo kdyby se ještě…“. Scénář byl hotov za šest týdnů, šéfovi barrandovské tvůrčí skupiny Šeborovi se líbil a hlavní producent Ponti Formanovi důvěřoval – což filmu mimo jiné přineslo možnost točit na tehdy vzácný barevný materiál, a to nikoli na pastelové východoněmecké Orwo, ale na ostrý americký materiál Kodak. Hoří, má panenko byl první a také poslední Formanův film, ve kterém nebyl použitý jediný profesionální herec. Vše stálo na „čtyřech mušketýrech“ z Formanových předchozích filmů: Janu Vostrčilovi, Josefu Šebánkovi, Miladě Ježkové a Josefu Kolbovi (tom, který má na starosti tombolu, a ve chvíli, kdy vrací na stůl tlačenku, kterou ukradla jeho manželka, se rozsvítí a on omdlí), které doplnili místní požárníci, mezi nimiž utkvěli zejména Josef Valnoha (s hitlerovskou štětkou pod nosem) a lysý František Debelka. Z nehereček se ve filmu objevila Vlastimila Vlková, pozdější Cecilka ze série Slunce, seno…, kterou prvně objevil Ivan Passer pro své Intimní osvětlení. Mezi kandidátkami na hasičskou miss (což byl v ČSSR fenomén dne, nově povolený po takřka dvaceti letech zákazu) se pak mimo jiné mihla amatérská zpěvačka Olga Blechová, dnes Matušková. Problém byl, že film byl dokončen v roce 1967 právě v době, kdy vládnoucí konzervativní křídlo režimu uznalo, že se nejen ve vztahu k umělcům otevřelo až příliš a bylo připraveno umělcům křídla opět přistřihnout. V případě Formanova filmu k tomu měla posloužit předpremiéra ve Vrchlabí, kde se ovšem místní stali spolutvůrci filmu, a tak za ní stáli. Establishment si ovšem našel oporu v jiných městech a film byl zakázán. To by nebyl takový problém, pokud by mohl do zahraniční distribuce (což by přislíbené dolary už zařídily), film se ale nelíbil producentovi Pontimu (jiná verze spekuluje nad tím, že šlo o formu dohody mezi Pontim a československým establishmentem). Prohlásil, že on je taky levičák a nevidí nic vtipného na zesměšňování pracující třídy. Jeho právníci hbitě našli kličku ve smlouvě („film je oproti požadavku kratší o dvě minuty“) a Carlo Ponti žádal vrácení investovaných peněz. Nad Milošem Formanem se vznášela hrozba vězení.
Film si dal naštěstí předvést francouzský režisér Claude Berri a práva na film od Pontiho s pomocí Françoise Truffauta a několika přátel (jedním z nich byl i italský režisér Luchino Visconti, který tím možná splácel dluh české zemi za to, že jeho předkové se před staletími v Pavii pokusili otrávit Karla IV.) zakoupil – a dokonce ho stačil ještě v termínu přihlásit jak do Cannes, tak do Los Angeles na Oscary. V L. A. – jak jsme zmínili v minulé části – se Hoří, má panenko, umístilo v užším výběru nominací, ale zvítězil jiný francouzský film, Muž a žena, a výbor v Cannes se během festivalu na podporu protigaullovských revolučních bouří rozhodl, že aktuální ročník zruší. Stalo se tak shodou okolností právě před promítání, Hoří, má panenko, což režisér promítaného filmu musel před kamerami schválit – čímž Forman vstoupil do povědomí francouzských médií. Tvůrci z donedávna uzavřených zemí, jako byly státy východní Evropy (zúčastnili se i Jan Němec s filmem O slavnosti a hostech a Jiří Menzel s Rozmarným létem) či fašistické mocnosti Pyrenejského poloostrova (z frankistického Španělska přijel Carlos Saura promítat svůj film Peppermint Frappé), jež se poprvé těšili z pozvání do Cannes, byli zklamaní. Forman sám byl zklamaný dvakrát, protože Hoří, má panenko byla znemožněna i premiéra v Paříži (demonstrující studenti den předtím vypálili kino, ve kterém se měla konat. Náladu mu vylepšovala jen skutečnost, že v lednu 1968 se moci v Československu chopila liberální skupina, která spustila obrodný proces, domácí projekce filmu Hoří, má panenko byly okamžitě povoleny (domácí i mezinárodní distribuce byly ovšem povoleny až na osobní intervenci Alexandera Dubčeka poté, co konzervativní stranická klika argumentovala „45 tisíci výpověďmi dobrovolných hasičů“) a film se stal jedním z manifestů Pražského jara 1968. V dětství i v dospělosti jsem pak od své babičky i od svého otce slýchal o legendárním zážitku z premiéry Hoří, má panenko v letním kině ve Starých Splavech, obci, kde Miloš Forman vyrostl. Na promítání tehdy s mými příbuznými šel Pavel Forman, hrdý na mezinárodní úspěch svého bratra, a po filmu následoval půlhodinový potlesk. Jako doprovodný program poté na protější pláži vystupovala skupina Matadors, jejíž sólista Radim Hladík předváděl svůj parádní kousek; hraní na kytaru zubama. Bylo léto 1968…
Carrière a Chelsea
Jedním z darů, které Miloši Formanovi dal mezinárodní úspěch jeho díla, bylo přátelství s Jeanem-Claudem Carrièrem, s nímž se seznámil v roce 1966 na festivalu v italském Sorrentu. Carrière (pozdější scenárista takových filmů, jako je Plechový bubínek, filmová verze Mahábháraty či adaptace Kunderovy Nesnesitelné lehkosti bytí, a autor kanonizované učebnice scenáristiky Vyprávět příběh) v té době působil jako dvorní scenárista legendárního režiséra Luise Buñuela, který se po dobu Frankova režimu ve Španělsku se svou produkcí přesunul do jiných zemí, především do Mexika. Carrière právě dokončil scénář Buñuelova filmu Mléčná dráha, a Forman, kterému Pražské jaro skýtalo úplnou volnost a který se v Londýně zamiloval do zbrusu nového muzikálu Vlasy, Carrièra požádal, zda by ho mohl následovat do New Yorku, kde by se ponořili do ducha hippies a napsali spolu scénář filmové adaptace muzikálu. Nutné podrobnosti s držiteli práv projednal a počáteční kapitál sehnal Formanův přítel Claude Berri.
Hotel Chelsea v newyorské umělecké čtvrti Greenwich Village fungoval v dokonale tržní společnosti jako dokonale nekomerční inkubátor (ačkoli ve skutečnosti byl nekomerční jen na první pohled). Přijímal na byt umělce, a kdo z nich neměl na nájemné, neplatil, s tím, že zaplatí, až se proslaví. Hotelu se to vždy vyplatilo; výčet bývalých nájemníků, kteří se stali slavnými, byl nekonečný; počínaje spisovatelem Jackem Keroucem, který tu napsal svou knihu Na cestě, přes hudebníky Jimiho Hendrixe a Leonarda Cohena, malíře Diega Riveru a fotografa Henriho Cartiera-Bressona. Andy Warhol o hotelu dokonce natočil film Chelsea Girls (1966). Forman a Carrière tu zůstali tři týdny, snažili se porozumět newyorskému slangu, absolvovali body-painting, ochutnávali sexuální revoluci a mezi tím vším je jejich soused z hotelu Chelsea Arthur C. Clarke, vynálezce telekomunikační družice a klasik sci-fi (autor legendárního filmu 2001: Vesmírná odysea), zval k sobě do pokoje na přímé televizní přenosy vypouštění raket z Mysu Canaveral, které jim erudovaně komentoval. Heslem dne byl verš „What a piece of work is man!“ („Jak je člověk uhněten!“), slavný citát ze Shakespearova Hamleta, který James Rado a Gerome Ragni, autoři textu muzikálu Vlasy, vtělili do svého díla (v němž v jeho inscenaci na Broadwayi oba vlasaté hipíky také hráli). Jednoho dne Forman a Carrière během svých toulek čtvrtí East Village ale potkali dívku ze středostavovské rodiny z Connecticutu, která přes týden žila životem hippies a o víkendu rodičům říkala, že v New Yorku studuje. Její vztah s rodinou, kterou považovala za pokryteckou (oba rodiče si byli nevěrní, ale doma a navenek předstírali, že o ničem nevědí), byl dán prakticky jen potřebou získání peněz na obživu a byl vlastně pokračováním desetiletí starého příběhu Holdena Caulfielda, hlavního hrdiny knihy J. D. Salingera Kdo chytá v žitě. Jednoho dne se jejich přítelkyně sbalila a už se domů nevrátila. Oba evropští tvůrci se shodli na tom, že její příběh volá po filmovém ztvárnění ještě víc než muzikálový manifest, který tak milovali.
Odcházím z bouře do bouře
V tvorbě na novém námětu se Carrière a Forman snažili pokračovat ve Francii, ale příliš jim to nešlo. Evropa – alespoň na začátku roku 1968, vypadala jinak než Amerika. Uprostřed dennodenních demonstrací, hořících převrácených aut a okupovaných kateder univerzit to ani moc nešlo. V práci na novém námětu se tedy pokračovalo v Praze, ale ani tam nebyl příliš velký klid: každý den se dělo něco převratného, rušila se cenzura, připravovaly rehabilitace, Dubček (v očích Západu už tehdy nejméně tak slavný jako Miloš Forman) jednal s představiteli panzersocialistických zemí v Drážďanech a poté v Čierné nad Tisou. V polovině srpna už byl v Paříži klid, a tak se tvůrci přesunuli tam. 21. srpna ráno se ale Miloš Forman, jenž spal v bytě Jeana-Pierra Rassama, producenta, který byl také uprchlík (z křesťanského Libanonu), od svého „domácího“ telefonem dozvěděl, že bude ve Francii muset zůstat… Rassam a Formanův anděl strážný Claude Berri (jehož rodiče byli také uprchlíci; matka z Rumunska, otec z Polska) obratem zorganizovali záchrannou akci: půjčili si od režiséra Françoise Truffauta prostorný citroën a s ním jeli do Prahy pro Formanovu manželku Věru se syny Petrem a Matějem. Na území ČSSR proti nim postupovaly kolony „bratrských“ vojsk, které byly plné nejistoty jak z nezvykle úzkých silnic, tak z reakcí „kontrarevolučních“ domorodců, o jejichž pohnutkách nevěděli absolutně nic (většina ze 108 obětí okupace byly právě oběti podobných silničních srážek). Berrimu se během jízdy, kdy v protisměru postupovala sovětská armádní kolona, chtělo na záchod, ale Rassam odmítl zastavit, a tak Berri v hrůze z reakce druhé největší armády světa močil za jízdy ven ze staženého okénka. Sympatie pro československé uprchlíky, kteří zažívali stejné dějinné neštěstí, jaké západoevropské země se stejnou kulturou zažily ve 20. století několikrát, byly obrovské. Pro Formana, i když byl bez prostředků, sehnali francouzští přátelé okamžitě byt, kde kromě jeho rodiny bydleli i další čeští uprchlíci: Ivan Passer, Pavel Juráček, Jaromil Jireš, Jan Němec a Josef Škvorecký. Někteří z nich (jako Škvorecký a Němec) si po uklidnění situace ještě před definitivní emigrací „zajeli domů urovnat svoje věci“. K těm, kteří se vrátili navždy, kromě Jaromila Jireše a Pavla Juráčka patřila i Věra Křesadlová s Petrem a Matějem Formanovými. Jedním z pádných argumentů pro návrat rodiny pro ni byl fakt, že (stejně jako Jiří Suchý, který měl v té době azyl v Anglii) vyslyšela volání Jiřího Šlitra, jenž jediný zůstal v Praze a svolával svůj ansámbl k další sezoně v Divadle Semafor. Do USA tedy Forman odjížděl znovu s Carrièrem a s Ivanem Passerem, který byl jeho nerozlučným druhem už od čtrnácti let. Jiří Voskovec této společnosti sehnal malý domeček na Greenwich Village, zastíněný okolními domy. Ten byl sice umělci velmi vyhledávaný (americký dramatik John Guare o něm prohlásil, že je to sídlo legendární Bohémie, v němž je nejdůležitější, co se právě čte a pije), ale Miloš Forman v něm prožil nejhorší měsíce svého života. Scénář filmu Taking off – Odcházím už byl dokončen, ale společnost Paramount, která si ho objednala, o něj nejevila zájem. To znamenalo, že Forman sice nebude korporaci muset nic vracet, ale nebude mít z čeho žít a scénář bude navěky uschován v archivech Paramountu bez možnosti realizace. V této situaci u něj vypukla exogenní deprese. Spal dvanáct, šestnáct a později i dvacet hodin denně.
V době, kdy se probouzel už jen na jídlo, navrhl mu Ivan Passer, zda nechce chodit k psychologovi – což Forman odmítl. Passer tedy vymyslel malou lest: chodil k psychologovi sám, popisoval mu Formanovy stavy jako svoje a Formanovi naopak od psychologa vyřizoval konkrétní rady. To přineslo své plody. Společnost Universal se ozvala, že do své řady nízkonákladových filmů (v rámci níž se zrodila například Easy Rider – Bezstarostná jízda Dennise Hoppera) potřebuje další titul. Film Odcházím vytvářel Miloš Forman opět svým typickým způsobem. Kameramanem byl Miroslav Ondříček, který si svou prací na legendárním filmu britského režiséra Lindsayho Andersona If – Kdyby (1968) získal stejný mezinárodní věhlas jako Forman, což normalizačnímu československému státu přinášelo tolik deviz, že Ondříček – ač tehdy ještě „neemigrant“ – mohl točit v zahraničí. (Ostatně ani Forman sám nebyl „úředně“ emigrantem; vzhledem k tomu, že režim se chtěl zbavit problému s „utajováním světoznámého Formana“, kterého – podobně jako emigranta Voskovce – dost dobře nešlo vynechat ani z filmových učebnic, přišel režim s verzí, že „Forman na Západě dlouhodobě vydělává na svůj dluh za Hoří, má panenko“. To se hodilo po letech, kdy se jako ideální místo pro natočení Amadea ukázala Praha.) Kromě profesionálních herců angažoval Forman do filmu jako vždy i neherce, kteří ho svými výraznými typy oslovili v newyorských ulicích, a také neznámé divadelní herce, mezi něž patřil například protáhlý obličej Vincenta Schiavelliho, pro něhož bylo účinkování v Odcházím první filmovou rolí (později ho Forman obsadil do většiny svých dalších filmů). Ze známých jmen „začínala“ v Odcházím Tina Turnerová – a režisér nezapomněl ani na své krajany: němou roli otce tří uprchlých dětí (které symbolizovaly tři podobenky na jeho saku) tu sehrál Jára Kohout, někdejší český lidový komik a pozdější spoluzakladatel českého vysílání Svobodné Evropy, jenž před 23 lety „odešel“ přesně ve svém stylu: nechal se převést do americké okupační zóny Německa o přestávce vystoupení, které hrál v Aši pro místní pohraničníky…
Odborníci se shodují, že nejsilnější scéna filmu je ta, v níž Forman Davida Gittlera v roli rockového muzikanta, kterého jeho hippies-snoubenka představuje svým středostavovským rodičům, režíroval přesně stejně jako paní Matouškovou v roli maminky v Černém Petrovi. Ve scéně šlo o to, že se rodiče nápadníka ptají, kolik si tím brnkáním vydělá, a on má k úžasu rodičů odpovědět, že dvě stě devadesát tisíc dolarů ročně. Davidu Gittlerovi ta slova nešla z pusy, a když se ho Forman ptal proč, řekl, že on je taky rockový hudebník a tolik rozhodně nevydělává. Forman mu jako režijní poznámku sdělil, že tolik určitě vydělává: ať si spočítá, kolik dá agentům, administrativě, kolik zaplatí na daních… Při další klapce pronesl Gittler namísto suchého číselného údaje následující slova: „Dvě stě devadesát tisíc. Před zdaněním. Je to zvláštní, víte. Člověka štve spousta věcí, co vláda dělá, takže napíše písničku, aby o tom řek co nejvíc lidem. Jenomže nakonec sám vlastně financuje to, co ho štve. S takovejma paradoxama se holt musíte smířit.“
Spokojený Forman větu ve filmu nechal. Film Taking Off – Odcházím měl premiéru v roce 1971 a v Evropě měl (a dodnes má) veliký ohlas. Ve Spojených státech amerických ale propadl…
Pokračování příště
Miloš Forman – osud viděný zblízka: