Amnestie
Fejeton na pár minut…
Dívám se na inscenaci hry Bolka Polívky Poslední leč, ve které autor svedl dohromady dvě postavy, jejichž vznik dělí sedmdesát let, pana revírníka z Mrštíkovy Pohádky máje a doktora Zvonka Burkeho ze hry Ladislava Smočka Podivné odpoledne doktora Zvonka Burkeho. Sám nápad svést dohromady postavy ze dvou různých prostředí je inspirující. Vlastně jde o jeden ze samotných základních postupů literární lučby: řada příběhů přece vzniká tak, že autor dá potkat se postavám, které nějakým způsobem znal, ačkoli se ve skutečnosti nikdy vzájemně nepoznaly. Je to jedno z božských demiurgických zmocnění autora, který vytváří nové světy, jimž přirozený životní osud vzniknout nedal. Jedna z mých učitelek literatury říkala, že právě pro toto je literatura v zásadě druhem magie, té, již Karel Čapek vystihl ve svých dvou posledních větách, které napsal, když musel ulehnout na smrtelnou postel od nedokončeného románu Život a dílo skladatele Foltýna: „Tvá služba věcem je bohoslužba. A naproti tomu je umění nečisté a zlořečené“. Tyto dvě poslední věty ctihodného díla jsou shrnutím myšlenky, kterou spisovatel předtím vysvětlil: Pokud se člověk svou tvorbou chce dobrat hlubšího smyslu i uctění věcí, pak je jeho tvorba věc božská, tvoří-li proto, aby se skrze své dílo stal slavným, bohatým a nesmrtelným, pak je to činnost ďábelská. Nejsem si vždycky jist, po které z těch dvou cest se ubírá má tvůrčí touha, ale u téhle to vím:
Chtěl bych shromáždit všechny postavy, již si svůj život vzaly samy: počínaje autorem Pohádky máje Vilémem Mrštíkem, který se (stejně jako kdysi skladatel České mše vánoční Jakub Jan Ryba) podřezal v přírodě uprostřed rašícího jara. Byl by tam s nimi i režisér slavné inscenace Mrštíkova díla v Divadle na provázku Zdeněk Pospíšil, který si prostřelil hlavu v ředitelně Hudebního divadla v Karlíně čtyřicet let poté, co se tamtéž stejným způsobem zabil jiný velký režisér a ředitel onoho divadla Jiří Frejka. S Frejkou by přišli i básník Konstantin Biebl, herec Jiří Plachý a tanečník Saša Machov, protože smrt jich všech spustila hrozná doba politických procesů 50. let. S Pospíšilem zas mladíci Zdeněk Adamec, Román Mášl a bývalý voják Jaroslav Janota, na jejichž smrt měla vliv existenční situace, panující v naší zemi od roku 1989, kdy se na trůn svrchovaného hegemona společnosti posadily peníze, které ze své blízkosti vypudily všechny ostatní hodnoty. S legionářským plukovníkem Josefem Švecem, který se v sovětském Rusku zastřelil z beznaděje, že se jeho jednotky komunizují, by přišel básník Stanislav Kostka Neumann mladší, jehož o půl století později zabila beznaděj z toho, že sovětské Rusko svými vojsky zničilo komunistickou ideu u nás doma. Nikdo z nich by (tak jak to děláme my, bláhoví pozůstalí) nedokazoval druhému, že má větší právo na pomník: s Janem Palachem by přišlo i všech třicet jedna dalších, většinou neznámých osobností, které také odešly ze světa na protest anebo ze smutku ze zmaření nadějí Jara. Byli by tu Rudolf Těsnohlídek a Jiří Mahen, kteří seděli vedle sebe v lavicích čáslavského gymnázia o sto let dříve nežli já a můj kamarád Honza Turnovský, režisér Petr Lébl by přišel s postavami z Čechovových děl Treplevem a Ivanovem, kterým ve svých velkých inscenacích na každé repríze pomáhal ze světa, byli by tu Ernest Hemingway, Vincent van Gogh, Stefan Zweig, Vladimír Majakovský a Karel Michal, ale i Karel Svoboda a Iveta Bartošová, z jejichž smrtí udělal mediální průmysl nasládlý pudink, jímž dodnes za lidový peníz krmí své konzumenty. Tisíce malých chlapců a dívek všech věků by přišlo s jedenáctiletou holčičkou, kterou v Dostojevského Běsech znásilnil Nikolaj Stavrogin, a tisíce dospělých s učitelem terezínské a později osvětimské školy Fredym Hirschem, který neunesl skutečnost, že nedokázal zachránit své milované děti. A byl by tu i můj milovaný přítel Jarmil Mlynář, který našel svou smrt v Shakespearových verších. (Ten by se dostavil s Romeem…) A ještě jedno jsem zapomněl říct: Všichni jmenovaní by se sešli ve stejnou chvíli – těsně před okamžikem, kdy jejich osud uchopil démon smrti.
Co bychom spolu prožili? Vyžádali bychom si od boha tvorby několik minut amnestie od tlaku vlastního osudu – něco podobného, co zažívají vysocí jogíni při hluboké meditaci. Ti, kdo byli celý život obtíženi, by – možná poprvé v životě – cítili ve vzduchu sníh anebo viděli růst trávu, vnímali by vůni svíčky na štědrovečerním stole a hráli si s jejím světlem při mhouření očí, tak jak to dělali kdysi, v dětství…
Možná by těch pár chvil „dovolené“ některým přineslo novou sílu anebo inspiraci k řešení, na které předtím nemohli přijít. S nimi by se dostavila naděje. A život by pokračoval dál. Možná. Fantazie je nepřetržitá hra na kdyby – ale je to taky tvorba. A kdo ví, jak daleko sahá její zmocnění…
Věnováno Jaroslavu Janotovi