Miloš Forman – osud viděný zblízka (Dokončení aneb Co má režisér společného s malířem)
V sobotu 18. února oslavil své 85. narozeniny Miloš Forman, jeden z tvůrců tří zásadních fenoménů československé kultury padesátých a šedesátých let (Laterny magiky, Divadla Semafor a československé nové filmové vlny), který po svém odchodu roku 1968 kromě americké filmové kultury výrazně ovlivnil i poměry československých umělců v exilu i doma (a to nejen tím, že řadu z nich přizval, aby se stali spolutvůrci jeho amerických filmů, které měly globální publicitu a byly oceňovány Oscary). Autorovi tohoto životopisného eseje byl kromě toho, že film je jeho oborem, osud Miloše Formana přiblížen tím, že se třikrát protnul s osudem jeho rodu i jeho osobně.
Tichý bojovník
Oscarový americký režisér Miloš Forman byl v mnohém stále ještě onen český filmař, který točil zároveň filmy Konkurz a Černý Petr. Stále kouřil doutníky, rád si zahrál kulečník, stále jedl k snídani zbytky od předchozí večeře, a během natáčení neobědval (protože věděl, že oběd a následná siesta po něm by ho na dvě hodiny vyřadila z provozu), raději si místo oběda dal dvacetiminutový spánek. A stále ještě kolem svých filmů vytvářel mateřské prostředí, kdy zval své spolutvůrce do rodiny, zároveň si ale během něj držel postavení hegemona, jaké je typické pro evropského režiséra, který nemusí dbát na to, že některé hvězdy mají zvučnější jméno, než má on sám, a vydělají filmu víc. Jeho "mateřsko-otcovský" přátelský přístup byl v mnohém efektivnější, a řada hvězd se díky jeho schopnosti naslouchat stala jeho přáteli. Forman jim to vrátil tím, že dokázal ty z nich, kdo už byli mimo film (jako desítky nehrajícího herce Jamese Cagneyho, režiséra-důchodce Nicholase Raye, stejně jako ve své vlasti zakázaného režiséra Vladimíra Svitáčka) vrátit zpátky do filmu, a to včetně těch, kteří doslova leželi na smrtelné posteli (byl jedním z posledních, koho si zvali umírající François Truffaut a Romy Schneiderová, aby jim vyprávěl…). Stále ještě dělil práci na filmu na čtyři stejně důležité celky: práci na scénáři, výběr herců, samotné filmování a střih. Stále ještě si během adaptací knižních či divadelních předloh uchovával svobodu výrazně měnit děj ve prospěch filmové řeči, což většina autorů předloh nesla s nevraživostí. Některé své improvizační zvyky v Americe zdokonalil. Například během natáčení Přeletu nad kukaččím hnízdem vyjednal s rekvizitáři, aby vybrali z fundusu co nejvíc předmětů běžné denní potřeby, ty dal rozložit po stole, a každý z herců, kteří ztvárňovali pacienty psychiatrické léčebny, si mohl vybrat několik z nich, s nimiž by hrál a které by dotvořily jeho charakter. V zemi, kde bylo třeba tvrdě bojovat s producenty i o každého méně známého herce, kterého chtěl obsadit, protože nebyl sázkou "na jistotu" (proto se Forman raději držel Saula Zaentze, s nímž si nejen v tomto rozuměl, evropských producentů, či menších produkčních firem), bylo ale třeba opustit způsob improvizace. Americký Forman se naopak vyznačoval tím, že s herci, které "v prvním kole vybral" dlouhé měsíce četl a cizeloval dialogy, buď sám, či jim k tomu najímal herecké sparingpartnery, kterým pak většinou rozdal ve filmu menší role – někdy ho ovšem zaujali natolik, že jim naopak dal roli stěžejní (takovým způsobem se kupříkladu Fahrid Murray Abraham dostal k roli Salieriho, která měla původně patřit Al Pacinovi). Během filmování pak hercům předehrával, a to v některých případech v náznaku i během samotného snímání. Finanční spoluúčast na úspěchu Přeletu nad kukaččím hnízdem, tato "sázka na outsidera", která vyšla, a dva osobní a celkem třináct Oscarů za jeho filmy, mu sice daly určitou svobodu ve výběru předloh, svobodu tvořit vlastní náměty, jakou měl doma ve šťastné konstelaci konce 60. let, ovšem už nikdy neměl (z patnácti filmů, které v USA rozpracoval, jich mohl dotočit jen devět). Přesto se o vybojování takového rozsahu tvůrčí svobody stále snažil.
Dvě a více známostí…
Nebezpečné známosti jsou román v dopisech Choderlose de Laclose, generála Ludvíka XVI. a vyznavače libertinismu. Forman ho četl už během svých studií na FAMU, během aféry, v níž byli se spolužákem Zdeňkem Borovcem málem vyhozeni ze školy za četbu "dekadentní literatury". V té době byl námět také poprvé zfilmován francouzským režisérem Rogerem Vadimem. Téma se Formanovi po letech připomnělo, když v Londýně viděl divadelní adaptaci románu od dramatika a scenáristy Christopera Hamptona, nicméně po nedomluvě s ním se obrátil na starého přítele, scenáristu Jeana-Clauda Carrièra, a producenta Paula Rassama, bratra Jeana-Pierra Rassama, který kdysi riskoval život, aby odvezl Formanovu rodinu z okupovaného Československa. Ti také našli ve Francii exteriéry pro ztvárnění milostného čtverce mezi zkušeným vikomtem de Valmont a markýzou de Merteuil a jejich mladými "svěřenci", rytířem Dancenym a mladou šlechtičnou Cecílií. Ačkoli během castingu na Amadea dokázal Forman vybrat amerického herce i pro roli císaře (Jefferyho Jonese, který ve Formanově Valmontovi hrál pana de Gercouri), po odmítnutí Kevina Spaceyho chtěl pro titulní roli Valmonta jen člověka, mluvícího "British King´s English". Stal se jím Angličan Collin Firth, pro nějž se potom role šlechticů staly životním údělem (hrál je například ve filmových adaptacích Wildeových děl Jak je důležité míti Filipa a Obraz Doriana Graye, a nakonec skončil i jako britský král Jiří VI. ve filmu Králova řeč). Jeho sokem a později i vrahem Dancenym se stal pak stal osmnáctiletý Henry Thomas, který jako jedenáctiletý ztvárnil hlavní dětskou roli Eliotta v hitu E. T. - Mimozemšťan. Kameru měl (ve Formanově filmu naposled) Miroslav Ondříček a rokokové kostýmy navrhl tehdy už oscarový Theodor Pištěk. Valmont, film o dekandentních vztazích francouzské šlechty v předvečer Velké francouzské revoluce, se stal symbolem téhož i v autorově vlasti, kde měl premiéru symbolicky 17. listopadu 1989. To ovšem určilo osud nejen jeho, ale i dalších, i těch nejkvalitnějších filmů a divadelních inscenací: revoluce se pro Čechy a Slováky nadlouho stala tím nejzajímavějším filmem. Stejná odezva ovšem Valmonta čekala celosvětově; autor divadelní hry Christopher Hampton prohlásil, že s tímto filmem nechce mít nic společného a paralelně napsal scénář Nebezpečné známosti pro režiséra Stephena Fearse. Tato produkce potom Formanovi přebrala i některé vybrané herce - například Michelle Pfeiffererovou, která měla ve Valmontovi hrát markýzu de Merteuil, nakonec místo toho hrála v Nebezpečných známostech paní de Tourvel. Konkurenční film byl obsazen i dalšími začínajícími americkými hvězdami jako byli John Malkovich, Keanu Reeves a Uma Thurman. Ačkoli Valmont se dnes (především v Evropě) pokládá za filmovou klasiku, Frearsův konkurenční film byl oceněn třemi Oscary a stal se kasovním trhákem. Neposlušnost autorovi předlohy, angažování neamerických producentů, scenáristy a herců se Formanovi tentokrát nevyplatily…Trhákem se ovšem nestala ani paralelní filmová adaptace románu Formanova učitele z FAMU Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí, jejíž scénář napsal taktéž Jean-Claude Carrière. Režie byla přirozeně nabídnuta Miloši Formanovi, ale ten ji – ještě před revolucí – odmítl v podstatě hlavně z toho důvodu, že by mu téma o okupaci roku 1968 a normalizaci zamezilo ve styku s rodinou. Doporučil tedy režiséru Philipu Kaufmanovi alespoň Pavla Landovského, tehdy herce vídeňského Burgtheatru, na roli "jezeďáka" Pavla, která měla charakterizovat duši českého venkova – což Landovský ve filmu bezezbytku naplnil.
Za svobodu slova
Čtvrt století od svých československých začátků hrál Forman opět ve filmu. (Šlo o film Mikea Nicholse, režiséra slavného filmu Absolvent. Formanův americký herecký debut se jmenoval Hořkost a byl pojat tak trochu jako jeho pocta; například hlavní pár filmu, který ztvárnili Jack Nicholson a Meryl Streepová, se jmenoval Formanovi.) Režisér zjistil, že hrát nezapomněl, rozhodl se tedy zkusit, zda nezapomněl ani sám psát scénář podle původní předlohy. Lásku k Japonsku, jehož se tento původní scénář týkal, získal Miloš Forman nejspíš v době, kdy měl japonskou družku. Šlo o příběh dvou mladíků, Japonce a frustrovaného obézního Američana, který se rozhodne studovat v Japonsku školu sumo, tak zvaný Pekelný tábor (což byl i plánovaný titul filmu). Aby odstranil možná protivenství ze strany japonského vedení školy, zvolil produkci Sony Pictures, jejíž japonští šéfovému slibovali, že už pro věc popularizace japonské kultury v USA udělají vše možné, aby mu vyjednali náležité podmínky. Vedení školy, která jediná mohla filmu poskytnout množství bojovníků a věrohodné zázemí, však stanovila tolik zákazů, že produkce filmu byla čtyři dny před plánovaným začátkem natáčení odvolána. Ani kapitáni firmy Sony se nedokázali vzepřít tradici své země, v níž řada věcí dosud probíhá za zavřenými dveřmi. Pokus o plně autorský film tedy Formanovi v USA nevyšel, a tak dílem nerealizovaného Pekelného tábora byla i nejdelší režisérská přestávka ve Formanově dosavadním životě. Teprve ve druhé půli devadesátých let, kdy už žil se svou současnou manželkou Martinou Zbořilovou (absolventkou stejné katedry FAMU jakou před čtyřmi desetiletími absolvoval on sám, a ročníkovou spolužačkou syna jeho kolegy Davida Ondříčka, Saši Gedeona, Jana Hřebejka či Igora Chauna), se mu dostal do ruky scénář neznámé produkční firmy Ixtlan. Forman scénář o zakladateli pornočasopisu Hustler (v překladu Pasák), který poprvé svlékl americké modelky z plavek, nejprve odložil, ale když zjistil, že za značkou Ixtlan se skrývá slavný oponent amerického establishmentu, který vytříbeně rozkrývá bílá místa amerických dějin, Oliver Stone (mimo jiné scenárista slavných filmů jako Půlnoční expres a Rok Draka, a režisér slavné Čety, jejíž kulisy jako veterán z Vietnamu dobře znal), pochopil, že ve spolupráci se Stonem dokáže v námětu najít dost místa, aby pověděl svou verzi příběhu. Tu charakterizoval takto: "Chtěl jsem lidem říct, že to bylo vždycky to první, co dělali i nacisti a komunisti – kontrolovat svobodu tisku…" Stone a Forman věděli z vlastní zkušenosti, o čem vyprávějí: o muži, který svým důsledným poukazováním na první dodatek americké ústavy, garantující nedělitelnou svobodu slova, tak říkajíc posunul papírovost demokracie k praxi. Důležité bylo, aby to věděl i ten, koho si do filmu Lid versus Larry Flynt (The People vs. Larry Flynt, 1996) vybrali jako Flyntova představitele: herec Woody Harrelson. Ten byl ale vychován, v tak zvané Bible Belt-kultuře amerického jihu, a tamní křesťanští fundamentalisté se na cokoli, co bylo spojováno pornografem a narkomanem Larrym Flyntem, dívali jako na ďábelské (tato nenávist ostatně vedla k pokusu o atentát, který Flyntovi přivodil trvalou invaliditu). Cesta Woodyho k Larrymu nakonec vedla skrze osobní poznání, že v osobním životě jde o člověka, který je mimo jiné silně vázán na svoji rodinu a přátele, o něž se stará mnohdy lépe, než o sebe sama. I Forman na tomto rysu Flyntovy povahy stavěl – je na něm ostatně postaven i vrchol a nejdramatičtější scéna filmu, v níž Flynt nalézá manželku Altheu, předávkovanou drogami, mrtvou ve vaně. (Podle autora stati se tato scéna svou silou vyrovná závěru Přeletu přes kukaččí hnízdo, v němž indián Bromden vytrhává z podlahy sprchovací baterii a prohazuje ji zamřížovaným oknem, za nímž je svoboda… Byla to však také zásluha francouzského kameramana Philippa Rousselota, který předtím mimochodem pracoval na Nebezpečných známostech. Od problémů s americkými "directors of photography" během filmování Přeletu si režisér ostatně vždy vybíral výhradně evropské kameramany.) U Althey měl Forman na mysli především to, aby byla stoprocentně autentická, a tak za její představitelku vybral zpěvačku Courtney Love, někdejší manželku nejslavnějšího sebevraha desetiletí Kurta Cobaina, která vyrostla v komunitě hippies a sama si prožila závislost na drogách. Tradiční domácí prostředí, který si Forman pro film vytvořil (i tím, že do role soudce obsadil samotného Larryho Flynta a do role atentátníka svého krajana Jana Třísku) doplnil i jeho nový pes Woody Chrudoš, kterého režisér pojmenoval po Woodym Harrelsonovi a bájném staročeském bojovníkovi, jenž pronesl legendární patriarchální větu: "Běda mužům, kterým žena vládne!" Film nakonec po delší pauze přinesl Formanovi vnější ocenění. Na berlínském festivalu Berlinale za něj získal svého prvního Zlatého medvěda (o kterém v žertu říká, že když se do jeho domu v Connecticutu vloupal medvěd, zastavila ho až jeho vlastní socha). Od zahraničních novinářů v Hollywoodu pak získal svůj třetí Zlatý glóbus, ocenění, o němž se říká, že má větší cenu, než Oscar. Autor stati v souvislosti s filmem Lid versus Larry Flynt vzpomíná na mírné dojetí a pocit blízkosti, které se ho zmocnily během toulky po San Franciscu, když v jednom domě ve staré čtvrti narazil na místní fotoateliér časopisu Hustler...
Andy a Jim
Všechny Formanovy dosavadní americké filmy se vyznačovaly jedním rysem: rozpohybovávaly je postavy, které "šly proti": hippies-děti, odcházející od svých rodičů (Odcházím), rebelové McMurphy, Berger a Walker (Přelet přes kukaččí hnízdo, Vlasy a Ragtime), Salieri, vyčítající Bohu jeho sudbu (Amadeus), a Valmont s markýzou de Merteuil, obracející naruby dosavadní morálku stejným způsobem jako Larry Flynt. Do této řady rebelů patřil i Andy Kaufman (1949 – 1984), Formanův oblíbený americký komik, který si po úspěchu v sitcomu Taxi mohl dovolit prezentovat na americké obrazovce do té doby nevídanou věc: rozesmávat lidi mocným heuréka! před zrcadlem jejich vlastní blbosti. V době, kdy zjistil, že umírá, vytvořil si své druhé já, Tonyho Cliftona, archetyp nafoukaného zpěváka, který sice nic neumí, je ale všemi zbožňovanou hvězdou showbusinessu (čímž do jisté míry předjal dnešní dobu, v níž se celá kulturní scéna plní skoro výhradně podobnými hvězdami). O tom, že Clifton je jen silně silně maskovaný Kaufman (stejně jako o tom, že Kaufman umírá) neměl nikdo vědět, což Andy posílil například tím, že několik Cliftonových scének naučil i svého manažera Boba Zmudu, s nímž (coby s alternací Cliftona) několikrát vystoupil před kamerami. Tajemství, že Kaufman a Clifton jsou jeden a týž člověk se prozradí těsně před jeho smrtí – a díky tomu "neumírá", neboť po nějakém čase se Clifton opět objeví... Odborného poradce ohledně dvanáct let mrtvého Kaufmana dělal Formanovi Andyho blízký přítel, herec Danny DeVito, kterého režisér "objevil" pro svůj film Přelet přes kukaččí hnízdo. Byl to nakonec DeVito, kdo trval na tom (a přesvědčil o tom i producenty filmu), aby se i ve Formanově filmu Muž na Měsíci (Man on the Moon, 1999) objevila verze, že lidé kolem Kaufmana o jeho onemocnění věděli. Filmu tím ubyl jeden stěžejní dramatický rozměr, což Forman velmi těžce nesl. Výhrou ale bylo obsazení hlavní role Jimem Carreym, známým z filmů Maska a Ace Ventura: Zvířecí detektiv. Kanaďan Carrey, který ve sporu o scénář podporoval Formana, se DeVitovi a producentům pomstil velmi českým způsobem: na dotočné svým vozem zablokoval DeVitovo auto a producentům podal ruku hustě pomazanou romadúrem. Za svůj výkon pak získal Zlatý glóbus a ještě jedno ocenění: Během jednoho sobotního dne natáčecího klidu se Miloši Formanovi narodili dva synové. Jeden z nich byl pojmenován Andy po Andy Kaufmanovi, a druhý po Carreym – Jim.
"Být zadobře se všemi"
Dá se říct, že Formanovy světové filmy od Hoří, má panenko se dělí na evropské a americké. Hoří, má panenko, Odcházím a Valmont se trefily do vkusu Evropy, úspěch Amadea, natočeného v Evropě, tkvěl v tom, že se trefil do vkusu obou kontinentů. (Evropy, protože šlo o klasický námět z evropské historie, a Ameriky, protože film byl vytvořen jako silný příběh s klasickým dramatickým obloukem.) Ve svém posledním filmu Goyovy přízraky (2006) se Forman cíleně rozhodl natočit film evropský nejen tím, že byl natočen v Evropě a ve španělské produkci. U jeho zrodu stál ostatně kdysi dávno Milan Kundera, který svým studentům na FAMU v době procesu se Slánským mimo jiné předepsal, aby si prohlédli Goyovy obrázky z dob inkvizice… Když je později Forman v Louvru viděl, napadlo ho zfilmovat příběh o Goyovi – a vlastně i o sobě samém. Kromě amerického přítele Saula Zaentze mu tento sen pomohli splnit samí Evropané, počínaje scénářem, který s ním psal jeho francouzský přítel Jean-Claude Carrière. Trojúhelník hlavních postav,který vytvořili, je vlastně čtyřúhelníkem: jde o inkvizitorského kněze a později osvícenského okupanta Lorenza, který v příběhu zastupuje intelektuální horečku, zdrženlivého malíře Goyu, který ztělesňuje tichou reflexi filosofie, a dívku Inés (a později její dceru Alíciu), které zastupují emocionální ženství. Lorenza ztělesnil španělský herec Javier Bardem (synovec velkého španělského režiséra Juana Antonia Bardema), Francisca Goyu pak švédský herec Stellan Skarsgård a Inés/Alíciu izraelská herečka s evropskými kořeny Natalie Portman. Kameru měl baskický režisér Xabier Aguirresarobe, spolupracovník takových režisérů jako byli Carlos Saura, Julio Medem či Pedro Almodóvar, s nímž vytvořil slavný film Mluv s ní. S tím Formana seznámil český herec Miroslav Táborský, se kterým Aguirresarobe předtím spolupracoval na komedii Dívka tvých snů. I výběr autora neklasických hudebních partů přišel z režisérovy vlasti: na návštěvě v Praze se sháněl po nějaké kazetě do auta a přátelé mu dali skladby českého hudebního skladatele Varhana Orchestroviče Bauera… Ten se svého úkolu zhostil s virtuozitou sobě vlastní; každému divákovi Goyových přízraků musí zůstat v hlavě jeho extatický bubnový doprovod k vrcholné scéně filmu; Lorenzově popravě.
Goyovy přízraky jsou film o krvavé podstatě fanatismu, který mění své ideologické zázemí, ale jeho podstata zůstává stejná, a o umělci, který se tento fanatismus snaží přežít, ale zároveň o něm tajně podat zprávu. O synchronní aktuálnosti filmu se Forman vyjádřil nepokrytě: "Scény, ve kterých napoleonští vojáci v ambici smést španělskou inkvizici začnou vraždit hůř, než ona, jsme točili v době, kdy prezident Bush zaútočil na Irák. Přísahám, že jsme to neplánovali." Goyovu postavu pak charakterizoval takto: "Snažil se být zadobře se všemi, nikoho neprovokovat, aby se prostě nedostal do situace, kdy bude muset přestat pracovat, protože ho zašijou." Tyto charakteristiky pasují také na režisérovu dobu i na Formana samotného. On, který díky politickému fanatismu ztratil oba rodiče, již ho vychovávali, a později jím byl (stejně jako před lety jeho biologický otec) inspirován k odchodu ze své vlasti i proto, aby nebyl donucen ke kompromisům goyovských rozměrů, věděl, o čem mluví. Později se vrátil do prostředí osvobozující se a později relativně svobodné Evropy, aby tu natočil tři z pěti svých posledních filmů (Amadea, Valmonta a Goyovy přízraky), které se všechny odehrávají v rokokové atmosféře předvečeru Velké revoluce, a jako kontrast k třpytivé atmosféře feudálních paláců jsou v nich ukázány i blázince, špinavé špeluňky a mučírny historických "losers", kteří se brzy zvednou, aby také měli podíl na sladkém životě vítězných "winners". Náhoda? Autor této stati by řekl, že ne. Spíše tiché goyovské poselství…
Epilog
V roce 2009, u příležitosti Formanovy režie buffo opery Suchého a Šlitra Dobře placená procházka v pražském Národním divadle (mluvili jsme o ní ve druhém díle této stati), natočil český režisér Miloslav Šmídmajer dokument o tomto představení a o životě Miloše Formana s nietzscheovským názvem Miloš Forman: Co tě nezabije… Je v něm vidět i zázemí Formanova connecticutského domu, v němž je nad hlavním oknem s mohutnými závěsy v obývacím pokoji cedulka s nápisem "NEJLEPŠÍ DIVADLO NA SVĚTĚ" a v němž jste svědky, jak Miloš Forman (kterému mimochodem tím, že postupně zplodil dva páry jednovaječných dvojčat-chlapců, bylo uděleno něco, co je dle statistik dáno přibližně jednomu muži z miliardy) režíruje své syny Andyho a Jima. Ti (ač jinak česky nemluví) jsou naučeni, aby na výzvu: "Heslo!" odpověděli: "Rodina!" To je dnešní každodenní inscenátorská práce pětaosmdesátiletého režiséra. Budiž mu její idyla přána spolu s režisérovým oblíbeným heslem: "Ať žijem, dokud žijem. A pokud možno - i potom!" Miloš Forman má to štěstí, že bude rozhodně žít dvakrát. Nejprve ve svých potomcích a potom – ve svých dílech.
Miloš Forman – osud viděný zblízka: