Miloš Forman – osud viděný zblízka (5. část – Miláčci boží a jejich hudba)
V sobotu 18. února oslavil své 85. narozeniny Miloš Forman, jeden z tvůrců tří zásadních fenoménů československé kultury padesátých a šedesátých let (Laterny magiky, Divadla Semafor a československé nové filmové vlny), který po svém odchodu roku 1968 kromě americké filmové kultury výrazně ovlivnil i poměry československých umělců v exilu i doma (a to nejen tím, že řadu z nich přizval, aby se stali spolutvůrci jeho amerických filmů, které měly globální publicitu a byly oceňovány Oscary). Autorovi tohoto životopisného eseje byl kromě toho, že film je jeho oborem, osud Miloše Formana přiblížen tím, že se třikrát protnul s osudem jeho rodu i jeho osobně.
Ragtime aneb Roztrhaný čas
V exilu hledá duše duši spřízněnou, a tak se Miloš seznámil s ruským tanečníkem Michailem Baryšnikovem, který v roce 1974 při zájezdu v Kanadě opustil známý sovětský Kirovův baletní soubor a zamířil do USA. Baryšnikov pozval Formana „na svou daču“ do Connecticutu, státu na východním pobřeží, jehož krajina se velmi podobala lesům kolem Čáslavi a Poděbrad, kde Forman vyrostl. Forman se do tohoto kraje okamžitě zamiloval a od malíře Erica Sloana tu zakoupil ranč, který se po letech bydlení po hotelech stal opět jeho trvalým bydlištěm. Jeho sousedem se tak stal James Cagney, herecká hvězda třicátých a čtyřicátých let (mimo jiné představitel slavného Yankeeho Doodla), jejíž vzestup zastavilo mccarthyovské vyšetřování neamerické činnosti padesátých let. Italský producent Dino de Laurentis, otec producent italského neorealismu, který v téže době jako Forman přesídlil za moře (v jeho případě byl důvodem zákon, který zaručoval státní podporu jen filmům ve stoprocentně italské produkci), oslovil Formana, zda by nechtěl zadaptovat román amerického spisovatele E. L. Doctorowa Ragtime. Ten vyprávěl příběh z počátku dvacátého století. V něm parta rasistických hasičů znečistí černošskému pianistovi jeho auto, čímž začne válka, která skončí jeho smrtí. Podmínkou bylo, že ve filmu bude hrát alespoň jedna velká hvězda. Forman, v očích de Laurentise od doby Hoří, má panenko odborník na hasiče, měl svou hvězdu hned; dvaaosmdesátiletého Cagneyho. Ten sice několik let předtím odmítl titulní roli ve filmu Kmotr, ale sousedovi z ranče, který ho chodil navštěvovat, nedal košem – a ačkoli měl původně hrát malou roli dědečka, nakonec si vybral tu největší: policejního velitele akce proti černému pianistovi Walkerovi. Film se natáčel v roce 1981, kdy ještě "afroamerická agenda" nebyla v USA populární, částečně i proto měla adaptace ještě jednu linii; příběh východoevropského židovského imigranta Tateka, který se nakonec stane režisérem jedněch z prvních amerických němých filmů (ztvárnil ho Mandy Patinkin, pozdější hvězda seriálu Nemocnice Chicago Hope). Tento příběh, který se částečně kryl s režisérovou autobiografií, měl napravit opomenutí americké kinematografie, jež po barvitém zobrazení vzniku italoamerické komunity na začítku století v Kmotrovi měla ztvárnit komunitu židovskou (která je dodnes páteří Hollywoodu). Film byl nominován na řadu cen, ale žádnou z nich nezískal nejspíše pro předčasnost tematizování afroamerického problému (režisér-exulant a někdejší Formanův pedagog z FAMU Jiří Weiss v té době s několika "černošskými náměty" v Hollywoodu ztroskotal). Film měl ale svou cenu i v tom, že do něj Forman v menších rolích po letech obsadil dva významné české herce-exulanty, Pavla Landovského a Jana Třísku. Pro Miroslava Ondříčka šlo pak o první práci poté, co mu po velkém zranění při vzniku českého filmu Temné slunce (šlo v pořadí o druhou Vávrovu adaptaci Čapkova Krakatitu) vybuchla jedna nálož výbušniny v přílišné blízkosti od kamery. Ondříček tehdy přišel naštěstí jen o polovinu svého sluchu, zatímco Otakar Vávra (autor takových filmů jako Romance pro křídlovku a Zlatá reneta) přišel o zbytek soudnosti, když se ve svém filmu neuměle pokoušel okopírovat Formanovy scény květinových protestů ve Vlasech. O solidním výsledku Ragtimu se dalo říct, že šlo o vůbec nejmenší z popsaných výbuchů.
Rusové – a starý příběh itala a rakušana
Řekli jsme si, že u Formanova nového (a od té doby už definitivního) bydlení a vlastně i u obsazení hlavní role ve filmu Ragtime stál Rus Michail Nikolajevič Baryšnikov. Na počátku jeho největšího životního úspěchu stál taky Rus, a to ne ledajaký: sám Alexandr Sergejevič Puškin. Ten v roce 1830, v době, kdy se Evropa opájela skladbami relativně nedávno zemřelého Wolfganga Amadea Mozarta, napsal jednoaktovou divadelní hru Mozart a Salieri, v níž vyprávěl příběh o závisti, s níž Mozarta zabije dvorní skladatel císaře Josefa II., ten, který měl na rozdíl od Mozarta všechno, jen jedno ne: jeho talent. Silný příběh byl postaven na archetypálním syžetu, na němž stojí například Shakespearův Richard Třetí. Byl smyšlený, ale nikoli nesmyslný; byl postaven na Mozartově psychologickém profilu, který utvářel vztah s jeho otcem Leopoldem, vztah, jenž brilantně ztvárnil ve svém Donu Giovannim ve vztahu Giovanniho a komtura. Příběh, v němž dominantní Salieri dožene submisivního Mozarta k smrti se začal šířit Evropou...
BRITOVÉ, AMERIČANÉ A ČEŠI
Britský dramatik Peter Shaffer ze silné generace anglických židovských dramatiků rostoucí od druhé poloviny dvacátého století (k níž kromě něj patřil například jeho bratr-dvojče Anthony, Harold Pinter, Neil Gaiman anebo český rodák Tom Stoppard) tento příběh upravil pro moderní scénu. Jméno hry Amadeus dokonale charakterizovalo titulního hrdinu jeho prostředním jménem, jehož významem je "miláček boží"… Forman se během svého pobytu, během nějž prezentoval Vlasy v Evropě, 2. listopadu 1979 účastnil londýnské premiéry hry, na niž ho pozval jeho agent Robert Lantz. Lantz byl také původně Středoevropan, berlínský rodák, který v mládí uprchl z Německa před Norimberskými zákony, aby se na západní polokouli stal agentem židovských umělců (k nim kromě Formana a Shaffera patřil například i Leonard Bernstein). Forman byl tématem uchvácen dvakrát: jako režisér, který cítil silné strhující drama, i jako Čech, jenž během studií na pražské FAMU denně chodil kolem divadla, kde se odehrála premiéra Mozartovy nejslavnější opery Don Giovanni. Okamžitě pozval Shaffera do Connecticutu a paralelně se vznikem Ragtimu s ním pracoval na scénáři filmu. Dvojici později doplnili Miroslav Ondříček, který s sebou přinesl obrazy setmělých ulic českého malíře Jakuba Schikanedera, jež si vybral jako grafickou inspiraci vizuální podoby filmu, a také Zdeněk Mahler, prasynovec Gustava Mahlera, kterého Forman znal nejen jako skvělého odborníka na tvorbu středoevropských hudebních skladatelů (s Miroslavem Ondříčkem nedlouho předtím dokončili film o Emě Destinnové Božská Ema, jejž Mahler napsal a režíroval Jiří Krejčík), ale i jako vynikajícího dramaturga a scenáristu už z doby, kdy s ním pod vedením Alfréda Radoka vytvářel Laternu magiku. Mahler byl předurčen stát se dramaturgem Amadea i tím, že byl vystudovaný anglista, který přeložil z angličtiny řadu děl o hudbě a velice dobře se vyznal ve vkusu anglosaského hudebního publika.
Obsazení hlavních rolí probíhalo v klasickém Formanově stylu: zdálo se, že světoznámá Mozartova hudba a Shafferova hra tentokrát může nahradit hvězdy v obsazení, a tak Forman obsazoval podle citu: Fahrid Murray Abraham měl vedle Al Pacina, kterému produkce nabídla roli Salieriho, původně hrát vedlejší roli, ale během jedné ze zkoušek ukázal svůj asyrsko-italský temperament natolik, že hlavní roli italského skladatele Salieriho dostal on. Podobně tomu bylo s představitelkou konstance Elisabeth Berridge, která zaskočila za kolegyni, jež se těsně předtím zranila. Ve věci dirigenta, který nastuduje hudební doprovod, dal Forman na radu Zdeňka Mahlera a jeho přítele, klavírního virtuosa Ivana Moravce, kteří mu doporučili britského dirigenta Nevilla Marinera.
V té době ale stále ještě nebylo jisté, kde se bude Amadeus točit. V úvahu přicházelo několik středoevropských metropolí. Klasicistní Vídeň (v níž se kromě Salcburku odehrává většina filmu) se ale ukázala příliš modernizovaná a Budapešť zase příliš fádní. Zbývala Praha, čehož se ale Forman trochu obával. Nakonec navázal spojení s tehdejším ředitelem Československého filmu Jiřím Puršem, kterého s Mahlerem znali jako řadového úředníka ministerstva kultury, jenž v padesátých letech povoloval jednotlivá představení Laterny magiky. V té době zemřel okupant Československa z roku 1968 L. I. Brežněv a jeho nástupcem se stal liberálnější Jurij Andropov, jenž byl židovského původu a na rodném Kavkaze nabíral kádry, kteří by provedli reformu sovětského režimu (patřil mezi ně i Michail Gorbačov a později Eduard Ševarnadze). O Puršovi se navíc vědělo, že patří k liberálnějšímu křídlu strany, fungujícímu pod záštitou premiéra Lubomíra Štrougala. Když se Purš doslechl, jaký balík peněz by americké filmování v Praze do státní kasy přineslo, řekl, že to nechá projednat na ÚV KSČ, jehož byl už tedy členem. Koprodukce se západní Evropou se tehdy slibně rozvíjely (západoněmecké produkční společnosti tehdy platily celé československé filmy, jako ty ze série o holčičce Lucii a formelácích, či seriály, jako byla druhá řada Dietlovy Nemocnice na kraji města), proč tedy nenalít do filmového průmyslu i americké peníze? O povolení filmování v ČSSR nakonec rozhodl sám generální tajemník ÚV (tedy lídr vládnoucí strany) a prezident republiky v jednom Gustáv Husák. Z Amadea se měl po Hoří, má panenko stát další Formanův film točený v jeho rodné zemi, ale financovaný ze země jiné…
Prvním, koho Forman vyslal do Prahy ještě předtím, než tam odjel sám, byla Twyla Tharpová, choreografka Vlasů, která se snažila pro film nabírat zpěváky a tanečníky v Národním divadle – dokud jí Forman nevysvětlil, že mezi národními umělci a laureáty státních cen jí pšenka nepokvete. Většinu z obsazovaných divadelních rolí (především těch, které se odehrávají v bulvárním Divadle na Vídeňce, kde Mozart uvedl svou buffo operu Kouzelná flétna) pak ztvárnili členové Hudebního divadla v Karlíně (ale i Formanova oblíbeného Semaforu, kde stále ještě hrála jeho druhá žena). Najdete tu Jitku Molavcovou, Karla Effu, Reného Gabzdyla (který ve Formanově a Roháčově Dobře placené procházce hrál a zpíval hlavní roli manžela Uliho), Lenku Loubalovou, Terezu Pokornou, Zdeňka Srstku, ale i Jiřího Líra, Pavla Nového, Jana Pohana, Milana Riehse, pozdější česko-německou režisérku Danu Vávrovou nebo také Formanovu švagrovou a "plavovlásku" z jeho úspěšného filmu Hanu Brejchovou. V roli malého Mozarta vystoupil klavírista Miroslav Sekera, v roli premiérového Dona Giovanniho Luigi Bassiho "Limonádový Joe" Karel Fiala. Na amadeovském plátně se jako kardinál objevil dokonce i dramaturg Zdeněk Mahler a v čestné roli papeže Vladimír Svitáček: Kdyby byli v předcházejícím desetiletí nezemřeli Alfréd Radok a Ján Roháč, mohl se Amadeus kromě jiného stát "abiturientskou schůzkou" tvůrců Laterny magiky po pětadvaceti letech. Amadeus se na české kultuře podepsal i logisticky: ze zbytků jeho kvalitní hollywoodské výpravy "vyžilo" několik historických filmů počínaje pohádkou Zdeňka Trošky O princezně Jasněnce a létajícím ševci...
Vzhledem k tomu, že americkým filmovým odborářům (kteří dohlížejí na to, aby pracovníci z Evropy nesebrali práci těm americkým) se příliš nechtělo za železnou oponu, a že Forman dostal od producenta Saula Zaentze volnou ruku, byly Čechy obsazeny nejen desítky technických pozice, ale i klíčové tvůrčí úlohy filmu: kostýmy navrhl Theodor Pištěk, autor výtvarné koncepce takových produkcí, jako byl například seriál Pan Tau (jehož pilotní díl mimochodem produkoval Carlo Ponti), scénu Karel Černý, který byl podepsán pod všemi Formanovými českými filmy, ale třeba i pod seriálem Hříšní lidé města pražského, a druhého režiséra dělal Formanovi jeho přítel Jan Schmidt, s nímž se poznal už za sirotčích let v Náchodě, a později spolu vytvářeli československou novou vlnu (Schmidt režíroval slavné filmy Konec srpna v hotelu Ozón, 1966, či Luk královny Dorotky, 1970).
"na opačný straně zeměkoule"
Natáčelo se na nejrůznějších místech: ve Valdštejnském paláci, ve Strahovské knihovně, ve Stavovském divadle, na Vyšehradě, na zámku ve Veltrusích, v grottě (umělé jeskyni) na arcibiskupském zámku v Kroměříži (kde se mimochodem kdysi snímaly i „hradní scény“ z proslulého filmu Jana Procházky a Karla Kachyni Ucho). Otázkou však bylo, kde se budou točit scény odehrávající se v císařském paláci. Na Pražském hradě, kde v té době úřadoval Gustáv Husák, se natáčet nedalo... Řešení se našlo vedle Pražského hradu, kde v té době naprosto opuštěn stál pražský Arcibiskupský palác, v němž úřadoval bývalý politický vězeň z padesátých let, kardinál František Tomášek, který filmařům natáčení ve svém sídle povolil. Stát s ohledem na Helsinské úmluvy i na vztahy s katolickými zeměmi Latinské Ameriky, které představovaly velkou část jeho exportního segmentu, ponechával římskokatolické církvi navenek její autonomii, jež arcibiskupovi dávala na jeho půdě stejná práva jako hlavě cizího státu, která je v republice na diplomatické misi. To ovšem pro tuto hlavu v praxi znamenalo, že byla všestranně hlídána spolupracovníky tajné služby z řad samotných kněží. Arcibiskupský palác, nacházející se hned vedle sídla hlavy státu (ale i vedle bytu autora Charty 77 Pavla Kohouta a na dohled od Černínského paláce, z jehož oken 10. března 1948 vyskočil poslední demokratický ministr zahraničí Jan Masaryk), byl výsostným obrazem absurdity doby. Byl naprosto opuštěn, obydleno bylo jen několik místností, v nichž bydlel čtyřiaosmdesátiletý arcibiskup se svými dvěma pečovatelkami, zatímco ve zbytku barokního paláce padala omítka a zarezalo elektrické vedení. Na scénách filmu to ale není nijak znát. (Pro zajímavost: Amerického dramatika Arthura Millera vyprávění Pavla Kohouta o tomto prostoru zaujalo natolik, že o něm roku 1977 napsal divadelní hru Strop v arcibiskupském paláci. Když se pak po roce 1989 palác renovoval, Millerův předpoklad vyšel: ve stropě, ale i ve zdech paláce se našly tři vzájemně nezávislé odposlouchávací systémy, z nichž dva patřily mocnostem tehdy vzájemně znepřátelených bloků, a vlastnictví třetího se nikdy nepodařilo zjistit…) Právě tento prostor se na několik týdnů roku 1983 změnil v rezidence salcburského arcibiskupa Colloredo-Waldsee a římskoněmeckého císaře-reformátora Josefa II., v nichž byly natočeny nejznámější scény filmu.
Američtí filmaři na tom byli s arcibiskupem stejně; byli na každém kroku doprovázeni a sledováni, zda se nestýkají s opozicí. Někdy jim ke styku s tajnou službou dokonce „pomohly“ i synchronicity (scény odehrávající se ve vídeňském blázinci, kde dožívá Antonio Salieri, se natáčely v karlínské Invalidovně, v jejímž patře se nacházel – tehdy ještě necenzurovaný – archiv StB). Jakékoli informace o natáčení velkofilmu v ČSSR (na něž se ze Západu jezdili dívat i učitelé filmových disciplín se svými studenty) byly zakázány – dokonce i šéfredaktor regionálního listu, který vydal článek o tom, že podnik, jenž vyráběl klobouky pro natáčení amerického filmu, překročil plán, dostal výpověď. Přes to všechno se půlroční natáčení "v zemi za železnou oponou", kde kdysi žili a pracovali Mozart, jeho libretista da Ponte i jeho přítel Casanova (který zde dožil a zemřel) a kde (možná stejně jako američtí filmaři mezi českým štábem) cítili pochopení, se zvládlo dokončit. (První klapka padla 31. ledna 1983, poslední 15. července 1983.) Je možné, že americké filmaře, kteří svým českým kolegům ze Západu vozili čerstvé ovoce (tím proslul zejména L. M. Abraham, který neustále pendloval mezi Prahou a Los Angeles, kde s režisérem Brianem de Palmou točil film Zjizvená tvář), inspirovala i návštěva čerstvé divadelní inscenace Shafferova Amadea v Divadle ABC, v níž už od předchozího podzimu excelovali Viktor Preiss v roli Mozarta a Boris Rösner, který později svou roli Salieriho ztvárnil i ve filmu jako český dabér L. M. Abrahama. Snímek Amadeus obdržel od Americké filmové akademie ceny za nejlepší film, scénář, masky a zvuk. Za nejlepší mužský herecký výkon byli na Oscara nominováni oba dva představitelé někdejšího Puškinova dramatu: hlavní i titulní. Zvítězit však mohl jenom jeden: představitel Salieriho Fahrid Murray Abraham, který před setkáním s Milošem Formanem hrál jen druhořadé role a po něm (jako řada jiných formanovských herců – i neherců – postoupil do "první ligy"). Tři další amadeovské Oscary za film získali Češi: Miloš Forman za režii, Theodor Pištěk za kostýmy a Karel Černý za výpravu. A ještě jeden Čech došel své odměny: veltruský zahradník Václav Krůta (který byl ve filmu angažován jako zadek koně, jenž v opeře Kouzelná flétna chrlí lahůdky a rozhazuje je mezi obecenstvo). Po svém odchodu za moře dožil jako Formanův connecticutský soused a zahradník.
Amadus se stal Formanovým životním úspěchem možná i proto, že ho spoluvytvářel ve své staré vlasti s týmem svých celoživotních přátel. Zdeněk Mahler k tomu v rozhovoru, který jsme spolu vedli v roce 2004, řekl: "Když Miloš natáčel Amadea, šel filmovat do Žehušic, do obory s bílými jeleny, kam ho v dětství vodil tatínek. Technika ještě nedorazila, my jsme s Milošem leželi na trávě nohama od sebe a hlavama k sobě a Miloš mi povídá: ‚Víš, já chci udělat všechno pro to, aby mi nemohli upřít tuhle polovinu světa.‘ A já zas řekl: ‚A já chci udělat všechno pro to, aby mi nemohli upřít tamtu polovinu světa.‘ Což byly dle mého velice rozumné úvahy, protože tenhle svět je náš a nikdo nemá puvuár nám ho celej brát.
Miloš se jeví lidem jako cynickej frája, ale je to póza, kterou manifestuje svou obranu před krušným životem. Když jsme spolu v Connecticutu psali Amadea, měl tenkrát psy a z těch mu byl nejmilejší setr Mandy. Jenže Mandy se ztratila... A jednou Miloš přišel a říká: Já sem se asi zbláznil, ale já jsem Mandy viděl. Pojď tam se mnou. Stáli jsme na břehu zmrzlýho jezera; v tý hloubce ležela Mandy, která zřejmě běžela po břehu, uklouzla, a ten led se pod ní probořil. Vytáhli jsme ji vidlema a ten den jsme už nepracovali. Druhý den ráno jsem se probudil a vidím, že Miloš přinesl lipku (ta je v Americe velice vzácná a drahá), zasadil ji a pod ní pohřbil Mandy. Slyšel jsem ho, jak zpívá hymnu, a po tvářích mu tekly slzy. Ten pes a ta lípa a Kde domov můj. Však vy víte, že ty věci jsou strašlivě složitý a vynořujou se třeba uprostřed noci a na opačný straně zeměkoule, a teprve tam dostanou svůj význam..."
Nakonec ještě malá osobní vzpomínka autora stati: Podobně jako se do duše malého Miloše Formana vryla vzpomínka na němý film Prodaná nevěsta, k němuž dojatý sál kina Držba v Čáslavi v době před Mnichovem dozpívával hudební party, vryl se jemu jako šestiletému prvňáčkovi dojem z projekce filmu Amadeus v kině Sokol ve Všetatech u Mělníka (která byla mládeži nepřístupná, a kam se on dostal jen díky známosti svého otce s místním promítačem). Po skončení filmu (oproti obecným zvyklostem) se diváci nezačali rozcházet, ale vstali – tleskali. Potlesk trval skoro dvacet minut, a autorovi je dnes jasné, že v něm bylo nejen nadšení nad filmem, ale i hrdost na vlastní zemi, jež hostila Mozarta a zrodila Formana, a jejíž obrovskou kulturní tradici se ani století krvavých diktatur nepodařilo umlčet...
Miloš Forman – osud viděný zblízka: