Babišovy daně – jak se koukat na ně
Daňové eskapády ministra financí z pohledu zkušeného podnikatele.
Daňový basketbal
Tématem těchto dní jsou daňové eskapády Andreje Babiše. Jejich poměrně přesný popis byl publikován mnohokrát a v jedné věci není vůbec sporu, ať tvrdí, kdo chce, co chce – že tyto operace byly účelové. Nepředstavovaly to, čemu se říká „ordinary course of business“, standardní podnikatelský postup mezi dvěma nepropojenými subjekty. A kdyby si korunové dluhopisy Agrofertu s šestiprocentním úrokem mohl koupit každý, žádné dluhopisy by nebyly vydávány. Účelovost spočívala v jediném účelu: „zlacinit se z daní“. To je pravda.
Jenomže je to jen půl pravdy. Nemyslím, že u nás existuje podnikatel nejhůře z třetí ligy, který by o těchto možnostech a postupech (a o řadě dalších) nevěděl. Jaké procento z nich tyto a podobné postupy využívá, nevím, mohu jen odhadovat – jsem přesvědčen, že silná většina. Liší se to v intenzitě, v kvantitě, v použitých metodách, třebas v „míře hamižnosti“: mám pocit (jen z náznaků, protože o tomto se nehovoří ani mezi přáteli), že podnikatelé jsou celkem smířeni s tím, že něco státu pustí, ale celková míra zdanění při repatriaci zisku se jim zdá příliš vysoká a neférově dvojí (firma vykáže zisk, ten zdaní na firemní úrovni devatenácti procenty a může s ním dále pracovat, avšak když jej majitel chce dostat „do kapsy“, zdaní jej ještě jednou srážkovými patnácti procenty). Tedy ještě jednou: tyto postupy využívá kdekdo.
Aniž bych to chtěl nějak relativizovat nebo omlouvat, je dobré zmínit, že se tak děje všude na světě. Dvacátý nejbohatší člověk světa Steve Ballmer před pár lety koupil za dvě miliardy jakýsi basketbalový tým. Že by se Steve dal na stará kolena na basket? Kdepak; jeho poradci vykoumali, že v domovském státě onoho týmu existuje nějaká daňová výjimka z výjimky, dle které lze podobný typ investice označit jako „goodwill“ a padesát procent z částky se dá v budoucnu odečíst z daní. Ne z daňového základu, ale přímo z daně. Steve tak dostane jedno giga zpátky, za čas pak zase ty baskeťáky při troše štěstí za dvojku někomu prodá, a miliarda je v kredenci. Dobrá psovi mucha, ne?
Není bit jako trilobit
Příklad další a ještě zásadnější: největší světové korporace (Apple, Google, Microsoft atd.) využívají nesmírně důmyslné triky, aby si vyhnuly placení daní z profitu, který je mimochodem například v USA dvojnásobně vyšší než u nás (39, 1 procenta versus 19 procent). Využívají toho, že jejich byznys je globální a z nemalé části jsou jeho platby elektronické – tedy vlastně není jednoduché říci, kde vzniká výnos a kde se uplatňují náklady – a též toho, že mnoho států včetně evropských (Nizozemsko a Irsko, například) má tyto daně nízké a další manévry pak umožňují různé výjimky a úlevy. Z prodejů na čtyřech kontinentech firma Apple platila celkovou daň 4, 5 procenta. (Abych trochu zkomplikoval obvyklé představy o nespravedlivém světě: plátci percentuálně nejvyšších daní, ve výši přesahující 40 procent, jsou obří ropné společnosti, jako je například Exxon. Protože jim se přece jen trochu blbě předstírá, že ty ropné vrty se nalézají v daníprostém Irsku.)
Jak se na tyto eskapády dívá svět? S rozpaky: je to nefér, je to hanebné, ale systém to umožňuje. I já jsem názoru, že je sprosťárna, když korporace mají tak rozsáhlý systém cestiček, jak si brutálně snižovat daňové zatížení, zatímco drobný živnostník si maximálně dá do firemního účetnictví nákup pastelek pro syna do školy, jež vykáže jako kancelářské potřeby. A dodávám, že tyto boční cestičky nejsou „chybičky, které se staly“, ale jsou vytvořeny zcela záměrně – účelově. I když nevylučuju, že zaokrouhlovací trik s korunovými úroky byla věc, jež zákonodárcům nedocvakla, měli možnost to obratem napravit a díru ucpat, jakmile první subjekt na fintu přišel a využil ji. Neučinili tak. Je špatný ten, který daňové úlevy a fintičky zavádí do zákonů, nebo ten, kdo jich využívá? Jistěže je tu další rozměr: Andrej Babiš je ministr financí, který zároveň sděluje národu, že se postará o to, aby všichni řádně platili daně. Toto však prosím vysvětlete jeho voličům, ne mně.
Může být kozel zahradníkem?
Slyším hlasitou námitku: a co když se ukáže, že Babišovo jednání (ve hře je samozřejmě stále i Čapí hnízdo) je porušením zákona? Není to vyloučeno a samozřejmě by to změnilo situaci – ale obávám se, že méně, než doufáte. V oboru „daňových optimalizací“ je běžné, že berňák má na věc jiný názor než podnikatel, postup firmy neuzná a daň vyměří. A napaří navíc ještě úroky a sankci. Ani jedno, ani druhé ale nejsou smrtící částky, a pokud se chcete dnes večer zasmát skrze slzy, vězte, že tyto tresty může prominout... ministr financí.
Případů doměření daně jsou nejspíše desítky tisíc ročně a v nemalém procentu ani nejde o odhalený vědomý podvod, ale skutečně o odlišný pohled na to, co je a co není uznatelný náklad. Daňové systémy jsou složité a nejednou jsme si s firemním daňařem lámali hlavu, jak k tomu či onomu přistupovat, zda být poněkud „předposraný“, a zdanit něco, co možná není ani nutné, či „být odvážný“ a riskovat případné úroky a penále.
A vzhledem k tomu, že obří firmy si nechávají daňově optimalizační postupy navrhovat od předních světových konzultačních společností (v nedávných Hospodářských novinách například pán z Deloitte vehementně hájil Babišovy postupy jako naprosto legální a v dokonalém pořádku, takže lze tušit, odkud vítr vane), dovedu si linii obrany představit velmi živě: to ne já, to mně poradila světově proslulá konzultační firma, která bere pět tisíc na hodinu a zaměstnává ty největší experty – já přece nejsem žádný expert na daně, já jsem manažer a obchodník. Prosím, opět nikoho nehájím, jen upozorňuji, že pokud si někdo dělá naděje, že zrovna tohle zlomí Andreji Babišovi vaz, je možná příliš optimistický a bude zklamán.
Jediné dvě věci, které jsou prý na světě jisté, jsou smrt a daně.
Já bych tedy přísahal jen na to první.