Přátelé pana ministra
Povídání o tom, jak si pták vybudoval své hnízdo.
Jaký je rozdíl mezi konfliktem zájmů, krádeží a korupcí? Setkávám se často s tím, že zatímco krádež/korupci lidé dovedou pojmenovat a jasně odsoudit, konflikt zájmu jim přijde jako neuchopitelný, pomalu právnický termín, něco, co je spíš jakýsi vnější stav, „do kterého někdo spadne, ani za to nemůže, a když je poctivej, tak s tím není žádný problém“. Je potřeba říci, že mezi krádeží/korupcí a konfliktem zájmů v zásadě rozdíl skoro není. Konflikt zájmů je však společensky nebezpečnější, neboť ač je jeho výsledek stejný (někdo se obohacuje díky své veřejné pozici nebo funkci nad rámec mzdy, kterou za tuto práci pobírá), vlastní provedení je nenápadné, až neviditelné, a prakticky nestíhatelné.
Když hejtman zformuluje zadání výběrového řízení na opravu špitálu tak, že je může vyhrát jen jedna firma, je to čin prakticky nedokazatelný. Pokud ale dojde k realizaci a následné odměně hejtmana v podobě „krabice s vínem“ a pokud jsou k tomu odposlechy, je to korupce, jasná jako facka, stíhatelná a odsouditelná. V případě, když majitel obří firmy, který je sám politikem s obrovským vlivem (ve vládě i v zákonodárném sboru), ovlivní přijetí zákona, jenž v důsledku prospěje jeho firmě, tedy k jeho osobnímu obohacení, je to ovšem již případ konfliktu zájmů – nestíhatelný, neodsouditelný a často i neodhalitelný. K žádnému trapnému předávání bankovek v igelitce nedojde, protože firma jednoduše vše regulérně vyfakturuje, a nejsou možné žádné odposlechy, ledaže by politik trpěl samomluvou. Finanční rozsah obohacení přitom ale je, či může být, o několik řádů vyšší, než jsou ubozí „milášci“ pro hejtmana.
Dnes je v korupčním jednání skutečně nejtěžším úkolem, na kterém se to obvykle nějak pokazí, předání peněz. Převod přes banku by neudělal ani největší hlupák, konta v zahraničí jsou už dávno tajemství zbavená a bezpečné nejsou ani dřívější finanční ráje nedohledatelných transakcí. Možnost používat metodu „malých použitých bankovek“ pak před nedávnem také padla.
Abych jen neteoretizoval, je dobré si uvést praktické příklady:
Příklad první. Ministr financí schválí nečekaně velkou dotaci (přibližně osm miliard, pokud se nepletu) pro české zemědělce. Zemědělci mají radost. Zemědělci ale také ve velkém nakupují vše možné od firmy ministra financí (stroje, osiva, hnojiva, postřiky a podobně) a jeho firma je také největším odběratelem jejich produktů. Ministr financí, který o výši i přidělení dotace rozhoduje, tak ví, že když dá zemědělcům více peněz, ti více nakoupí – od jeho firmy – a že je pak bude moci při odkupu produktů trošku víc skřípnout: „Však jste dostali dotace…“ Čisté jako facka: však „prospěch budou mít zemědělci“ a ti „obchodují i s jinými firmami než s tou pana ministra“. Není co žalovat, není co stíhat.
Příklad druhý. Povinné obohacování paliv o rostlinné látky. Schválí se zákon, který tuto povinnost „přitvrzuje“, a chemické podniky z koncernu pana ministra financí si tak přijdou k vyšším tržbám. Dobře známé a jednoduché, není potřeba ani rozvádět.
Příklad třetí. Mnohým jistě vrtá hlavou, proč ministr financí tak vehementně prosazuje EET (elektronickou evidenci tržeb), jistě i proti silnému odporu části svého voličstva. Kdo z EET bude vlastně profitovat? Především největší výrobní i prodejní řetězce (supermarkety) v oblasti potravin – největší odběratelé potravinářských výrobků z koncernu pana ministra, který disponuje půlkou stovky poslanců. Kdo je obeznámen s tím, jak ostrá jsou jednání o nákupních podmínkách v maloobchodě, ví, jakou váhu má každý argument a jakou finanční výhodu znamená každé vyjednané procentíčko.
Příklad čtvrtý. Jak je (nebo není – vlastně nevím?) známo, koncern pana ministra financí má velké úvěry u jisté banky. Jsou už tak vysoké, že se banka trochu cuká, protože do podnikání holdingu o dvou stech firmách není moc vidět a risk management v bance se hlásí o svá práva. To by ale byl problém. Tak se nějak zařídí, že velmi lukrativní správu aktiv – může jít například o státní pokladnu nebo o řízení dluhopisových obchodů státu – dostane jedna konkrétní banka a risk management bude ukonejšen.
Příklady bychom mohli vršit ještě dlouho. Reprodukční kliniky patřící panu ministrovi vs. zdravotnické zákony. Nákupy potravin pro státní složky (armáda, vězeňství a podobně). Obchodování se dřevem mezi státními lesy a soukromými firmami „z holdingu“. Dokonce i ušlechtilá podpora obnovitelných zdrojů energie ve prospěch bioplynových stanic, které staví kdo...?
A nyní to vrcholí, protože si ukážeme, jak to souvisí s jistým ptačím hnízdem. Jde o to, že úkon vyvést firmu z holdingu a pak ji do holdingu zas vrátit, se dělá rafinovaněji. Je třeba požádat právníky, aby našli nějaké další právníky a ty ještě nějaké další právníky, a na ně to přepsat, nejlépe ještě s nějakými mezikroky a mezimajiteli, takže argument „nikdy mu to vlastně patřit nepřestalo“ by byl nesmírně oslabený a k jisté kauze by nejspíš nikdy ani nedošlo. Místo toho byl podnik přepsaný na lidi, kteří byli celou dobu, předtím i potom, součástí „rodiny“, takže onen účetní trik s cílem dostat domů hloupých padesát je úplně okatý a bude nejspíše panu ministrovi spočítán.
Proč se tak stalo? Mám vysvětlení. Je známo a mnohokrát dobře dokladováno, že jak velmi mocní lidé postupně přestávají vnímat rozdíl mezi férovým a neférovým, etickým a neetickým, lhaním a mluvením pravdy, postupně ztrácejí i schopnost rozlišovat mezi legálním a nelegálním. Protože přece všechno jde, všechno projde, „všechno nějak s právníkama pošéfuju“: zákony jsou na mě krátké, tedy neplatí a nemusím se jimi řídit. A pak se dělají tyhle hloupé chyby. Jak známo, i Al Capone nakonec doplatil na banální daňový únik, který si při svém bohatství klidně mohl odpustit, a nikoli na své skutečně těžké, avšak dobře skryté zločiny.