KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Uveřejňujeme ukázku ze satirické prózy našeho redakčního kolegy Tomáše Koloce, pojednávající o jeho židovských kořenech.

Můj praděda byl Žid. Přesněji řečeno, byl Žid do svých třiceti let. To bylo tak: rodiny jeho rodičů pocházely z jednoho města, Dašic u Pardubic, a z jednoho cechu, zahradnického. Byly ale různého náboženství. Rodina pradědečkova tatínka, Kotovi, byla katolická, a rodina jeho maminky, Geduldigerovi-Adlerovi, byla židovská. Problém byl v tom, že zahradnictví starých Kotových a Geduldigerových-Adlerových si v Dašicích konkurovala, takže když se ratolesti těchto dvou zavedených podniků do sebe zamilovaly, vznikl z toho v Dašicích konflikt jak z Romea a Julie. Vzhledem k tomu, že mladí se, tak jako v Shakespearově dramatu, nehodlali zabít, a oba podniky musely mít dědice, usnesly se oba rody, že ať se tedy mladí spánembohem vezmou. Nicméně obchodní válka (jak už to tak na tom našem světě bývá) se začala vést o něco jiného: V jakém kostele se vezmou, neboli jaké příjmení bude viset na jejich vývěsním štítě. Kotovi argumentovali, že je zvykem, aby žena přijala příjmení a náboženství svého muže, a pro firmu bude jen dobré, aby to v podniku, který stojí v Mocnářství rakouskouherském, bylo státní náboženství římskokatolické. Argument Geduldigerových-Adlerových naproti tomu zněl, že podle halachy je důležitá žena-matka, díky jejímuž příjmení se gójskému ženichovi dostane nezvyklé pocty připojit se k vyvolenému národu, který se, jak známo, ve jménu Mojžíše už pět tisíc let vzájemně podporuje, což pro snoubence znamená, že se můžou napojit na kapitál spřátelených židovských obchodníků. Snoubenci vydrželi poslouchat zbožné argumenty svých rodičů přibližně rok, a pak se rozhodli pro kompromisní řešení. Každý z nich si ponechal své původní náboženství (protože jinak by je rodiče vydědili) a ve své oblíbené hospůdce sepsali prohlášení, ve kterém stálo, že nejsou ochotni si odpřisáhnout věrnost ani před bohem římskokatolickým, ani před bohem mojžíšským, nýbrž jen před bohem svým. Tuto listinu pak podepsali všichni jejich přítomní přátelé, vesměs také děti z místních podnikatelských rodin, kteří jim jejich svobodomyslnost k smrti záviděli. První ratolest tohoto Romea a Julie byl můj praděda Josef, narozený v roce 1887, který sice pocházel ze spořádané úplné rodiny, nicméně z úředních důvodů nemohl vyrůstat pod jménem svého tatínka jako Kot, ale pod jménem své maminky jako Geduldiger-Adler. Geduldiger-Adler znamená Trpělivý Orel, a praděda trpělivý opravdu byl – věděl, že se ze své podivné úřední kaše jednou dostane. Přelomem v jeho životě se ale stala první světová válka, v níž bojoval za svého katolického císařpána tak hrdinně, že za to dostal několik blýskavých medailí, které pak dal na hraní svým dětem, jejich dětem a jejich dětem (to znamená mně). Když válka v roce 1918 skončila, přijal praděda nejprve jméno svého tatínka a pod tímto jménem pak ostentativně vystoupil z církve, čímž ke své velké radosti naštval oba rodiče, které jinak velice miloval. Nicméně považte: Po století, které naše rodina prožila v kolonce „bez vyznání“, jsem se dostal na waldorfskou sociální školu a do Obce křesťanů, spolku, který okolo první světové války pod vedením Rudolfa Steinera zakládali ve střední Evropě převážně židovští vědci a umělci jako psycholog Karl König nebo básník Christian Morgenstern. Můj učitel a kněz, který mě zde křtil, k čemuž je v této obci třeba znát rodinný příběh, po obřadu odněkud vytáhl starou odřenou kroniku, která přežila nacistický i panzersocialistický režim, a dal mně, překvapenému, přečíst starý zápis tohoto znění: „Mezi zakladatele naší dobrovolné křesťanské obce v létech dvacátých patřil pan Josef Kot, hospodářský kapitán 30. pěšího pluku Československé armády ve Vysokém Mýtě.“

Jak jsem postupně zjistil, můj praděda Josef byl nejen mystik a symbolik, ale zároveň velmi praktický muž. Miloval koně a až do smrti se rád pohyboval mezi dragouny, což byla vojenská složka, k níž patřil ve válce. Když si v roce 1932 při Velké pardubické zlomil vaz jeho přítel poručík Popler, který byl rovněž židovského původu, bral to praděda jako znamení věcí příštích. Hranice s Německem tehdy sahaly od jižní Šumavy po východní Beskydy a na jihu byl vedoucím rakouských nacistů Arthur Seyss-Inquart, který pocházel ze Stonařova u Jihlavy, a jeho tatínek, ředitel místní školy, na velké svátky odebíral pohřební věnce ze zahradnictví pradědových rodičů. Podobný věnec dal praděda svému příteli Poplerovi na hrob a pak za pomoci svých přátel z vojenské zpravodajské služby ve všech příslušných matrikách hbitě zametl stopy po svém židovském původu. Prozíravost tohoto kroku se ukázala záhy, už 17. listopadu 1939, kdy byl při demonstracích na Opletalově pohřbu zatčen pradědův syn Jožka. Toho spolu s dalšími studenty naložili do nákladního auta a vezli ho na práci do rajchu. Po cestě však studenty vyložili, nějaký vyšší německý důstojník je legitimoval a všechny, kterým ještě nebylo dvacet let, pustil domů. Kdyby byl býval prastrejda Jožka v matrikách zanesen jako čtvrteční Žid, určitě by rajchu neušel. Takhle si jako student strojního inženýrství sehnal práci u letecké firmy Junkers-Werke, v níž dovedl k dokonalosti svou metodu rozkreslování křídel, za kterou ho německý výstupní technik vždy chválil, nicméně vyrobená letadla utěšeně padala. Ta pochvala a přízeň německého technika se strejdovi hodila už proto, že díky ní dostal do firmy i svou sestru, moji babičku. To byla sice švadlena, co neuměla vzít rýsovadlo do ruky, ale mohla v rámci totálního nasazení rovněž zůstat v Praze a spolu se svým hochem, Jeníkem Zelenkou-Hajským, nosit jídlo parašutistům, kteří spáchali atentát na Heydricha. Když pak Jeníka zastřelili v šumavských lesích, babička, jako dobrá dcera svého otce, na sobě nedala nic znát, a dokonce se v továrně zúčastnila recesistické soutěže O královnu árijské krásy, kterou pochopitelně (i jako čtvrteční Židovka…) vyhrála. Nakonec se její otec, Trpělivý Orel, jeho děti a celá země dočkali – továrna Junkers, bývalá Kolbenka ve Vysočanech, dostala ze vzduchu přímý zásah a za pár dní potom vyšel na titulní stránce novin portrét osvoboditelů, mezi nimiž se skvěla fotka maršála Charlese de Gaulla, který jako by mému pradědovi vypadl z oka. Upozornila ho na to (tedy pradědu, ne maršála) sousedka, která ráno vzbudila celý dům, včetně štábu Rudé armády, jenž se v pradědově domě po osvobození ubytoval.

Sousedka zvonila a na celé kolo křičela: „Vstávejte, pane Kot, vstávejte, jste v novinách!“

Praděda se gaménsky pousmál a vysvětlil sousedce, že to bude mýlka – on si není vědom, že by pouhou svou podobou s maršálem nějak výrazněji přispěl k vítězství Spojenců. Depeše s informacemi pro postupující francouzskou armádu, které za války procházely jeho rukama, přitom zamlčel.

Dalším Židem v naší rodině byl strejda Pavel Weil, který před válkou chodil se sestřenicí mojí babičky Irčou, již si po válce vzal. Irča měla to štěstí, že patřila k té části rodiny, které můj praděda zarizoval papíry. Její snoubenec Pavel ale tehdy do rodiny ještě nepatřil, nicméně pradědův zásah mu stejně částečně pomohl. Vyprávěl, že dokud byl za války v terezínském ghettu, ještě to docela ušlo, protože si s Irčou vyvinuli techniku, díky níž mohl strejda dostat jídlo na přilepšenou. Teta přijela vlakem a po lukách u slepého ramene Ohře došla na jedno místo terezínských hradeb s batohem, ve kterém bylo jídlo, zabalené v malých úhledných balíčcích tak akorát do ruky. Hradby tehdy hlídali čeští četníci, kteří dostali taky pár balíčků a za to tetě pomáhali bombardovat jimi hradby, kde v předem domluveném okamžiku čekal strejda nebo někdo z jeho party. Bylo to sice nebezpečné, ale strejda měl mezi spoluvězni v Terezíně prominentní postavení, protože ač byl původním vzděláním lingvista, byl šikovný na ruce a v ghettu se hned zkraje dobrovolně přihlásil jako instalatér a topenář. Jako takový se stal správcem terezínských sprch, ze kterých po celou válku bohudík stříkala pouze voda. Tak se poznal se spoustou zajímavých lidí, z nichž nejradši měl Karla Poláčka, kterého pokud to šlo, nechal mýt každý den. Na konci války na základě jeho odbornosti pak strýčka poslali do zvláštního koncentračního tábora Wulkow, kde se montovaly chatky, z nichž mělo být potom kdesi v Alpách sestaveno krycí sídlo pro Göringa, Himmlera a další členy tehdejší říšskoněmecké generality. Tam se, na rozdíl od Terezína, nedal sehnat už ani kousek chleba, vězni k jídlu dostávali většinou vařenou řepu a tuřín, ale nebyl to aspoň tábor vyhlazovací.

Strejdovým heslem číslo jedna pak do konce života bylo, že sníst se má všecko do posledního zbytku. Tohle heslo jsem od něj přejal, a ačkoli mi v dětství mnoho věcí nechutnalo, po strejdových příhodách jsem se je všechny naučil nejen jíst, ale začaly mi i chutnat.

Strejda Pavel byl taky první, kdo mě naučil první židovské anekdoty z lágru, z nichž u některých si ještě pamatoval, jak vznikly. O lidech, kteří se už tehdy snažili prohlašovat, že jde o zneuctění holocaustu, prohlašoval, že jsou to blbci, kteří kdyby prošli lágrem, věděli by, jak byl smích v koncentráku důležitý. Vzpomínal, že když se někdo přestal smát (přesněji řečeno: kdo se už několik dnů ani neusmál), poznalo se podle toho, že brzo umře. Strejdův oblíbený vtip byl ten, jak esesák potká Žida, který ho dlouho a upřeně sleduje:

„Co na mě tak čumíš, Žide?“ ptá se esesák.

„Dívám se na vaše oči, pane veliteli.“

„Tak mi řekni, který z nich je skleněný.“

„To pravý, pane veliteli.“

„Stimmt. Jaks to poznal?“

„Pane veliteli, když ono se na mě kouká tak nějak lidsky…“

V koncentráku zemřeli strýčkovi tatínek a bratr, z celé rodiny se vrátil jen on a jeho maminka. Po válce strejda Pavel uvažoval, že by se tak jako mnoho jiných nechal přejmenovat a dal si české jméno, které by neznělo židovsky. Protože příjmení Weil kdysi vzniklo jako slovo, které připomínalo německé Protože, ale ve skutečnosti to byl anagram židovského jména Lévy, které nesli potomci kněžského kmene Levitů, uvažoval strejda o příjmeních Levý nebo Kněz. Ale jen do té doby, než se dozvěděl, kolik přejmenování stojí. Pak ale zjistil, že nechá-li si u nového příjmení stejné počáteční písmeno jako u toho starého, bude přejmenování levnější. Problém byl v tom, že od dvojitého W žádné příjmení, které by znělo česky, nezačíná, a tak si strejda ponechal příjmení Weil. To byl pak v padesátých letech trochu problém, protože strejdova žena, teta Irča, pracovala na ÚV KSČ jako sekretářka generálního tajemníka strany Rudolfa Slánského. Do soukolí procesu s údajnými škůdci ve straně se ale nikdy nedostala, možná i proto, že podle papírů byla árijka – a strejda do strany prozíravě nikdy nevstoupil.

Od strejdy Pavla jsem se hodně dozvěděl nejen o tom, co evropští Židé prožívali ve 20. století, ale i v předchozích časech, včetně toho, jak jejich zvláštní příjmení vlastně vznikla. Když římsko-německý císař Josef II. v 18. století zavedl povinnost učinit z přízviska, jež upřesňovalo, o kterého Jana či Jindřicha jde, dědičné příjmení rodu, zahrnul do svého patentu i židovské obyvatele svých zemí – s dodatkem, že i Židé, jejichž jména byla do té doby hebrejská (jako třeba Jehuda Löw ben Becalel), musí mít příjmení znějící evropsky. Protože věděl, že židovští obchodníci (podobni dnešním reklamním pracovníkům) znají magické vlastnosti vývěsního štítu, zadal svým úředníkům, aby vytvořili příslušný sazebník plateb za podobu jmen, aby se tak císařská pokladna trochu zaoblila. Podle podoby jména se pak poznalo, kdo je z jak bohaté rodiny:

Když byl někdo Goldstein, Diamant nebo Perlmann, bylo radno s ním fúzovat, protože to znamenalo, že má peníze.

Když byl barevný jako Weiss, Schwarz, Roth, Grün nebo Blau, znamenalo to, že mohl dát aspoň něco.

Když se ale jmenoval Vohryzek, Roubíček nebo Šváb, byla z toho cítit pomsta císařských úředníků za to, že od chudáka žádný bakšiš nedostali.

Nad odchodem do Izraele, který po celý svůj život sveřepě označoval za Palestinu, strejda nikdy neuvažoval, snad proto, že tam už před válkou odešla jeho sestřenice, která si tam postavila dům, ale nějak se znelíbila místní odbojové organizaci Hagana, jež ji pak i s domem vyhodila do povětří. Svou roli sehrálo možná i to, že strejda byl sice lingvista, ale byl odborník na západní jazyky a z hebrejštiny si pamatoval jen pár řádků, které ve svých třinácti na bar micva musel přečíst z Tóry. Ve skutečnosti je nečetl, ale tak jako většina zasvěcovaných kamarádů se je předem naučil nazpaměť. Dalším důvodem, proč si strejda jakoukoli emigraci zošklivil, byl myslím možná ten, že se mu pobyt v cizí zemi kryl s těmi několika lety, které za války musel strávit v Německu.

Tento rys naštěstí nebyl v rodině dědičný. Když v 70. letech odešel z vlasti strejdův syn, neusadil se v Izraeli, ale ve Švýcarsku, kde dlouhou dobu nemohl sehnat práci, což naši rodinu v tehdejší Československé socialistické republice jen utvrdilo v tom, že emigrovat se nemá.

Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Pavlův syn, strejda Mirek, se ve Švýcarsku potkal s velkým satirikem Ephraimem Kishonem, kterého Pavel znal z jednoho poválečných setkání spisovatelů a překladatelů zemí „Tábora míru“. Kishon, Maďar židovského původu, který prošel jak lágry zřízenými Hitlerem, tak Stalinem, utekl z Maďarska v mládí, už jako úspěšný spisovatel, v době procesu s „maďarským Slánským“ László Rajkem. Na stáří utíkal podruhé – z Izraele, který (jak víme z jeho povídek) pro něj představoval jen slabší variaci na kafkárnu, již znal ze své rodné střední Evropy. Jednou, když se strejdou Mirkem v Curychu trochu popili, vyprávěl mu Kishon vtipnou příhodu ze své emigrace, která by neměla být zapomenuta. Humoristova nová vlast, mladý stát Izrael, po dvou stech letech od patentu Josefa II. zřídila podobné úřady jako kdysi císař – jen obrácené. Tyto úřady měly Josefovo staré nařízení odčinit a evropská jména svých nových občanů znovu pohebrejštit. Humorista vzpomínal, že když na onen úřad v Jeruzalémě dorazil, z rádia zněl zpěv Elly Fitzgeraldové (která – tak jako všichni američtí černoši – nosila příjmení bílého majitele svých otrockých předků), a on, maďarský spisovatel, jenž se původně jmenoval Ferenc Hoffmann, stál s kufrem u přepážky a s loajálním úsměvem, který používal už na strážce hitlerovského a stalinského pořádku, podával úředníkovi svůj pas.

„Vaše jméno nezní moc židovsky,“ řekl zamračený úředník. „Odteď budete Ephraim Kishon.“ A aby svému verdiktu dodal potřebnou vážnost, okamžitě jej stvrdil odznakem novodobého suveréna, razítkem.

„Já vím, že to není moc košer,“ vyprávěl spisovatel mému strýčkovi ve svém posledním exilu nad talířem fondue, „ale já jsem si v tu chvíli představil to svý nový jméno jako střívko na paprikovou klobásu. Už mi bylo fakt jedno, jaký ho mám – hlavně že mám zas něco ostrýho, co do něj dám!“

Věnováno Karlu Poláčkovi, Otovi Pavlovi a Ivanu Krausovi

Ukázka pochází z připravované knihy Tomáše Koloce Pod rudou hvězdou, pod modrým ptákem.