Pořídil bych si to, kdyby to byl stůl?
Úvaha nejen o stolařství a filmařství
Pojďme si říct malé podobenství o filmech a stolech. Odhlédneme-li od umělecké vize (kterou si beztak může dovolit jen ten, kdo dokonale zvládl formu filmu) jsou filmy řemeslná práce. Z tohoto pohledu je film totéž co stůl. Kupříkladu: Dnes tolik rozšířený nezávislý konceptuální film může být jako jistý postmoderní stůl s deskou z tenkého skla; ve chvíli, kdy na něj položíte vázu, se roztříští. Ten, kdo onen stůl blíže pozoruje, nicméně jasně vidí, že nikdy nebyl zamýšlen jako podpora váz, mis a vůbec jakýchkoli předmětů (mluvíme-li o filmu, tedy myšlenek). Je tu jen od toho, abyste se mu (dlíce přitom v bezpečném rohu postmoderní kostky svého obývacího pokoje) obdivovali.
Jiný (dnes velice oblíbený) druh "stolu" je velmi konkrétně vidět na filmu Vetřelec Covenant, který bych pro všechny budoucí poctivé řemeslníky uvedl jako odstrašující příklad, protože obsahuje nejvíce kardinálních chyb a podvodů, které lze spáchat na konstrukci vyprávění. Byl inzerován jako elegantní černý, funkční stůl staršího typu, který má svého uživatele vzrušovat černou zásuvkou plnou kouřově matných keramických artefaktů neurčitého účelu a mechanismu. Jeho tvary měly být dokonalé, a při bližším ohledání měly odhalit ergonomické rozměry, které potěší a inspirují každého běžného uživatele stolu. Ale chyba lávky! Pravé úhly jsou nahrazeny sofistikovaně zavinutými liniemi a každá noha je zakončena buď zlatou, nebo stříbrnou lví hlavou. „Nové ztvárnění“ někdejších vzrušujících zásuvek vypadá tak, že jedna z nich je falešná a ostatní jsou umístěné ve stole vzhůru nohama. Přes solidní masivnost desky nelze na stůl při nejlepší vůli trvale umístit jakýkoli předmět, protože každá jeho noha je jinak dlouhá, což se neslučuje s železným zákonem gravitace…
Mnoho z těch, kdo dnes chodí do kina na běžné současné filmy, začíná zapomínat, že stoly jsou jen stoly, a jejich kvalitu lze posoudit jen přímým použitím smyslů: zraku, hmatu, čichu, sluchu a v nejhorším i chuti. Přicházejí totiž do projekční síně s obrazem stolu, který viděli v katalogu své mysli a se záměrem ho koupit. Během představení jim sice jistý hlas v temeni jejich hlavy říká, že se dívají na masově produkovaný čínský padělek poctivého kusu nábytku, ale tento hlas je oslyšen. Část z nich vědomě reflektuje fakt, že se dívají na zmetek skutečného stolu, ale jejich odhodlání mít ho ve svém obývacím pokoji je přiměje ho zakoupit a do smrti nepromluvit o tom, že jeho mramorová deska zezadu skrývá vryp, díky němuž se pod umnou umakartovou tapetou odhalilo dřevo. A tak uvážlivý dospělý otec materiálně nijak závratně nezajištěné rodiny, jenž jde nejprve sám na pokračování filmu, který ho v dětství nadchl, si uvnitř velmi dobře uvědomuje, co viděl – ale rodinu na něj přece jen pozve, protože co prodává, je jméno (sice nijak závratně kvalitní, ale zato známé) a především propracovaný systém slev.
Už je čas, abychom učinili reflexi a zavázali se: už žádná další koupě zajíce v pytli na základě pouhé představy poctivého stolu se čtyřma stejnýma nohama a masivní dubovou deskou! Žádné další příjmy pro falešné pop-stolaře, kteří vás navnadí na jeden dva povědomé obrazy z vašeho dětství! Žádnou další podporu partiovým velkoobchodním řetězcům s kazovým sortimentem!
Až příště budeme stát před prodejnou nábytku (programem kina / listovat v katalogu cestovní kanceláře / kupovat noviny / stát frontu na otevření volební místnosti / naslouchat věrozvěstovi hlásajícímu změnu společenského řádu), nejdříve si věc beze spěchu, pomalu a dobře osahejme.
Potom si položme otázku: Pořídil bych si to, kdyby to byl stůl?
Z angličtiny přeložil Tomáš Koloc.
Autor, vzděláním teoretik umění, pro Kulturní noviny v minulosti mimo jiné psal o mělčinách dnešní filmové kritiky, fotorealistické malby, selfies a reklamní demokracie.