O selfies, tyčích a dalších prostředcích potvrzujících naši existenci
Skeptická úvaha o tom, co získáváme a ztrácíme ve století virtuálního exhibicionismu.
Před několika týdny jsem se setkal s kamarádem, kterého jsem delší dobu neviděl. Bylo mnoho co dohánět a mnoho příběhů, které jsme si měli vyměnit. Protože jsem byl opravdu dychtivý sdílet své zkušenosti z práce na palubě osobní lodi, plavící se po Tichém oceánu, začal jsem svého přítele zaplavovat informacemi. Pokaždé, když jsem mu řekl něco i jen vzdáleně exotického (například, že jsem viděl soptit sopku a plaval jsem s želvami), on vždy pro potvrzení mých slov žertovně požadoval facebookové obrázky. I když jsem na své cestě spěšně pořídil nějaké fotky, on je se smíchem odmítl. Na žádné z nich jsem totiž nebyl! Byly neprůkazné! Všechny jsem si mohl stáhnout z Obrázků na Googlu.
Přestože jsme jen žertovali, uvědomil jsem si, že v našem rozhovoru se skrývá hlubší pravda. Vzpomeňme si na vzpomínková alba našich rodičů z dovolené. Vypadají velmi zašle, odlišně, neobvykle. Tady je vaše rodina a vy, jak v Itálii coby malí stojíte před nějakou zdí, kterou vybělilo slunce. Hrad. Nádherné červánky s palcem vaší sestry v pravém horním rohu. Vaše matka v nějakých strašlivých džínách. Jeden pohled z pláže, jeden pohled z hor. Starý kostel, na výletě, na němž váš otec trval, i když to zabralo celé hodiny. Zdá se vám na těchto fotkách něco nápadného? Ano! Za prvé v oněch albech najdete mnoho fotografií, na kterých nenajdete jakékoli lidi. A když je najdete, rozdíl je opravdu nápadný. Jsou na nich vidět celí, kromě případu, kdy se vaší tetě opět podařilo amputovat nohy od kolen níže. Bude tam jeden snímek, na kterém je celá vaše rodina. Ten pravděpodobně pořídil jeden místní, který si shodou okolností nevyrazil ven s fotoaparátem. Když se ale podívám na moderní digitální prázdninové fotografie, vidím na nich jen obličeje. Rozměrné, obrovské tváře, zakrývající všechny ty krásné hrady, pláže a nádherné pohledy na moře. Obrazy obličejů, focených zblízka, mírně shora anebo zdola.
To, co jsme o dovolené viděli, začíná ztrácet svůj význam. Nezáleží na tom, co jsme si zapamatovali a co prožíváme. Nezáleží ani na tom, jestli jsme si užili dovolenou. Pokud si druzí myslí, že jsme si to užili a měli jsme se dobře, naše strašidelná cesta k nejpřeplněnějšímu resortu v Chorvatsku je ospravedlněna. Naše tendence hledat potvrzení u dalších příslušníků našeho druhu je přirozená, ale sociální média ji ještě znásobují. Vynález „selfie tyče“, jednoduchého přístroje, který nám dovoluje vytvořit své celoportrétní snímky bez spolupráce s jakoukoli jinou bytostí, svědčí o tom, že být (viděn) má přednost před prožít.
Kdysi jsem v parku viděl tři páry, stojící na pitoreskním mostku, a každý pár byl vybaven selfie tyčí. Páry od sebe stály ne více než na jeden a půl metru a každý z nich vytvářel sladké legrační fotečky. Skutečnost, kterou jsem prožil (byl to opravdu zábavný pohled) je velmi odlišná od té, kterou pak páry sdílely na Instagramu, Facebooku nebo jinde. Je zřejmé, že každý z nás nosí masky a vytváří si svůj vlastní svět. Ale moderní technologie nám dává prostředky, které náš sebeklam posilují do míry, jež je za hranicemi všeho, čeho jsme v tomto směru byli kdy dřív schopni. Na tom mít v batohu pár virtuálních miláčků není nic špatného, ale vytváříme tím velmi nebezpečnou mentalitu. Někteří z nás nepolezou na skálu, aby sebe sama posunuli dál, dokud nedostanou padesát lajků a dokud jedenáct lidí nekonstatuje, jak jsme úžasní. Kultura virtuálního exhibicionismu zabíjí odhodlání, stejně jako pravdivost k sobě samým. Stáváme se ubohými kopiemi svých virtuálních já, které nedokážou dostát výzvám a nadějím skutečného světa.
Slíbil jsem si, že někde popadnu selfie tyč a zbiju s ní pár fotících se párků. Udělám to tak, že to nafotím předem, protože jiným způsobem se to nikdy neodehraje.
Z angličtiny přeložil Tomáš Koloc.